|
| |
 |
|  |
Šel jsem se projít, byla noc. Došel jsem kousek za město je tam kostel a u něj hřbitov a z něj ke mně doléhaly hlasy.
To hrobníci kopali hrob a upíjeli z láhve rumu, a tak byli hlučnější. Přišel jsem k nim, ignorovali mne, až jeden řekl: „Sedni“ a podal mi tu láhev od rumu. Napil jsem se a dal s nimi řeč.
„Tak co, pro koho to kopete?“
Oni se usmáli: „To je pro Naději, zítra ji pohřbí.“
„To nemůžete,“ řekl jsem já, „protože ta přece umírá poslední“.
Oni se jen usmáli a na věži kostela začala odbíjet půlnoc a já si s hrůzou uvědomil, že včera je vlastně dnes.
Oblékl jsem si černý oblek a šel na ten pohřeb. Bylo tam hodně lidí a všichni potřebovali naději, všichni potřebovali - aby bylo včera. Přišel jsem pozdě. Hrob už zasypávali. Posadil jsem vedle a seděl a seděl. Díval jsem se, jak hrob zarůstá trávou, a jak rozkvétá sedmikráskami. A pak jsem pochopil: naději nelze pochovat, protože naděje je v nás, je ve mně, a to by museli pohřbít mne. Najednou jsem si všiml, jak je všude těsno a neútulně a tma. Byl jsem tu se svou nadějí ve svém hrobě, moc času nám nezbývalo, ale byli jsme spolu a pomalu usínali. Z posledních sil jsem zašeptal: „Ale má Naděje ještě žije, ta nemůže být pohřbená...“
Ráno jsem se probudil na louce i se svou nadějí, svítilo slunce, i když bylo pod mrakem a slunce, snad aby nenastydlo, si vzalo šálu z duhy...
|
|
|
