Soucit bez komentáře

Momentálně si přivydělávám jako montér vybavení luxusních obchodů pro jednu italskou firmu, a tak cestuji za obživou po celé Evropě. Většina těchto prací se pak odehrává v metropolích Evropských států, či v milionáři oblíbenými destinacemi jako jsou třeba San Tropez, Forte dei marmi nebo Porto Červo na Sardinii. A tak v nepravidelných periodách, odjíždím z mého domu na samotě v lese, vstříc, kráse, bohatství, ale i chudobě a bídě do těchto špinavých perel naší konzumní společnosti, abych zde většinu pobitu strávil prací od sedmé ráno do sedmé večerní a cestami na hotel a spět. Občas se však stane, že některý den tak říkajíc vypadne, a já mam volno.

21 prosince 2014, tři dny před vánocemi, se právě taková Neděle naskytla a já měl možnost vydat se za městskou turistikou, do centra hlavního města Španělska. Montáž nábytku a vybavení obchodu, jehož sortimentem je převážně oblečení z materiálů průměrné kvality za nadprůměrné ceny, jsme sice dokončili v normálním termínu bez nějakého toho výraznějšího předstihu, ale snad chybou plánování či možná Španělským přístupem ke všemu, zprofanovaně známým jako maňana, jsme na dodávku která měla odvést nářadí z Madridu spět do italského městečka Spreziáno, čekali až do pondělí.

Od Nedělního ranního rozbřesku, bylo hned jasné, že bude krásný slunný ale chladný den, a tak jsme se po pozdní snídani s mým italským šéfem dohodli, že vyrazíme do centra na náměstí slunce, abychom zde načerpali trochu té předvánoční nálady.

Při každé cestě po těchto velkoměstech, ať v metru či na ulici, před obchodem s potravinami v zapadlé uličce nebo v honosné pasáži barokního paláce, potkávám , jak jim Italové říkají, barbony ( vousáče ) lidi bez prostředků a majetku, a jak říkáme my Češi, bezdomovci. Příčiny a způsoby toho jak se tito lidé dostaly až na samotný spodek lidského společenstva, daleko za psi a kočky, jsou jistě osud od osudu rozdílné stejně jako míra jejich vlastního zavinění. Přitom, když se ale podívám na každého z nich, a nezáleží na tom jestli je to opilec v metru, mrzák na dřevěném vozíčku a nebo třeba sedmdesát let stará žena klečící v chladném ránu na mramorovém chodníku před obchodem s luxusním oblečením kde kravata stojí 419.90, všichni jsou na tom stejně, jen tak přežívají, den za dnem, v naprosté chudobě, bez vyhlídky na lepší budoucnost. A tak snad ze soucitu, možná ale i ze sobeckosti abych se já sám cítil lépe, a nebo možná díky přání, že mne bude bůh, jestli je, mít snad o něco radši, si čas od času koupi u nějakého toho špinavého, smradlavého a často bezzubého chudáka za padesát centů až jedno euro jakýsi odpustek s pocitu viny že v baru kolikrát za pár koňaků a několik piv nechám i desetkrát víc.

Po dvou a půl hodinách strávených klidným turistickým couráním chudými parky a bohatými ulicemi, obdivováním toho dne pouze vnější architekturu Casa de Amérika, protože ta vnitřní bila v neděli pře vánoci pro veřejnost uzavřena z důvodu konání soukromého večírku, a příležitostnými zastávkami na občerstvení, jsme konečně dorazili až na plaza de sol. Atmosféra byla očekávaně vánoční, ne že by snad lidé nějak jásali, zpívaly, tančili, nebo se dokonce snad zdravili, spíž než to se do kola potáceli jako zombíe, vráželi do sebe, překáželi si, šlapali si na nohy a v pevném stisku drželi k tělu přitisknuté peněženky a kabelky. Přesto vše jsem nezahlédl v tom nekonečném proudu lidí byť jednoho jediného člověka který by byl opravdu naštvaný či snad nějak výrazně nespokojen s tím vším zmatkem kolem. Ba naopak lidé i přes tento všudypřítomný šrum byli tak nějak spokojený a užívali si stavu klidného davu. Nebil jsem žádnou vy-jímkou, i přes to že mam raději samotu lesa nežli nával v městské hromadné dopravě, mne naplňoval jakýsi vnitřní klid ze spolubytí tolika lidí na takovém prostoru. Obezřetnými kroky jsem se prodírali houštím těl a pozoroval pouliční kejklíře. I přes tu všudypřítomnou sváteční náladu, mne osobně, daleko více zaujali živé sochy aliena a predátora. Ty sice symbolem vánoc zrovna moc nejsou, ale mne, jakožto skalnímu fanouškovi Sci-fi, i přes svou nedokonalost, připadali fantastické. Další byl pak mrzák bez celého předloktí, který dokázal svého hendikepu mistrovsky využít, a vmetamorfoval do, pro děti nepochopitelné sochy létajícího dědka. Já jakožto montér ale viděl, a to i díky tomu že občas montuji figuríny v různých nepřirozených polohách, že rukou která podpírá tělo ve vodorovné poloze asi dva metry nad zemí na jedné straně, a na té druhé se napnutá opírá o na zlato nabarvený globus zasazený do otevřené knihy a tu do umělého kamene, vede až po loket železná tyč kde již paži zakrývá rukáv roztrhané košile. Když jsem se ale tomu muži podíval do tváře zhostil se mne obdiv. V jeho očích a zvrásněné nenalíčené tváři se dala lehce číst minulost tvrdého života. Bil to jeden z těch špinavých, smradlavých a bezzubých bezdomovců co je vydám všude po městě. Až teď mi došlo, že opravdu jediná profesionální věc, na celé té jeho replice, je ta protéza předloktí, s kůží tak věrně udělanou, že i dospělé láká dotknout se ji. Vše ostatní, ošoupaní ovčí kožich, rozšlapané děravé boty zabalené do použitého hadru na podlahu, přes rozervané kalhoty až po samotnou kovovou konstrukci jejíž každičký centimetr byl poctivě zakryt jen proto aby vyvolal v lidech zvědavost, našel nejspíš někde v kontejneru. Ne snad, že by si to nemohl dovolit koupit, před sebou měl papírovou truhlu do níž mu lidé házeli jedno euro za druhým, z toho co každý den vydělá, by si to všechno mohl koupit nové, větší, lepší, dokonalejší. Ale on radši použil to co našel na ulici, k tomu, aby se nejen sociálně, ale doslova i fyzicky, zvedl ze dna demokratické Evropy, těsně nad hlavy všech ostatních, a dostal se tak naspěte, do světa tržního hospodářství kde jeho život má alespoň minimální hodnotu. Po tomto prozření střípků osudů tohoto bezejmenného kejklíře, můj obdiv, přemohla hluboká úcta k tomu co dokázal. Ale přesto vše, i přes hrdý a upřímně usměvaví výraz kterým obdarovával ostatní, jsem tam hluboko v nitru jeho oka, na moment zahlédl obavu z toho, jestli jednoho dne nespadne zpátky na zem. A i přesto že sem měl v kapse připravených padesát centů, a i přes to, že jsem strávil několik minut u jeho brilantní živé soch která mne opravdu pobavila, jsem mu ten zlatavý niklák nehodil.

Když jsme se konečně dostali takřka do středu nacpaného náměstí, až k samotnému železnému, třicet metrů vysokému a silnými kabely obalenému, vánočnímu stromu, bylo kolem něj malé, asi dvacet až třicet centimetrů, vysoké pódium, z kterého se dalo nahlédnout do davu. Vstoupili jsme na pódium jako mnozí další a poté co můj italský šéf zřel to množství lidu, položil jen tak aby se nařeklo, řečnickou otázku. A protože odpovědí na ni byl odhad počtu lidí na plaza de sol, začal sem počítat. Nejdříve jsem se rozhlédl kolem sebe a odhal že ne každém metru čtverečním může být tak jeden a půl až dva a půl člověka. Aby se mi lépe sčítalo a násobilo zprůměroval jsem to na dva, poté jsem se zaměřil na délku budov po pravé straně a za pomoci součtu oken ji odhadl na 120 metrů, stejným způsobem jsem odhadl i šířku náměstí na 80 metrů a dostal tak dvě základní veličiny pro vyřešení jednoduché matematické úlohy. Úžasné, po odečtení dvaceti procent zastavěné plochy na plaza de sol, mi vyšlo číslo 15 360 hlavu na hlavě, dobrovolně se tísnících lidí. Při pohledu do okolních ulic, které připomínali řeky utvořené z lidských bytostí, mne došlo, že pouhým pohledem jsem součástí minimálně stotisícového davu. Šéf právě dofotografoval a já vytušil, že je ten správný čas na další turistické občerstvení v nějakém tom baru v přilehlých ulicích. V kapse jsem pořád žmoulal padesáti centovou minci, a v podvědomí dusil drobní pocit viny z toho, že jsem ji nehodil létajícímu dědku do připravené truhličky, i přesto že si to zasloužil.

Po deseti až patnácti minutách, prodírajíce se spolu s mým italským šéfem hustou polévkou tvořenou savci jak na vrcholu evolučního stromu tak potravinového řetězce, jsme se konečně dostali až do proudu který směřoval ven z náměstí, do jedné ze sousedících ulic.

Osm metrů širokou promenádu po obou stranách lemovala nekonečná řada drahých butiků, nahodile prokládaných bary a malými krámky se suvenýry, tak jak určovala namixovaná architektura každého z domů. A protože zlatavě lesklá mince v mé kapse stále tížila mé svědomí, rozhlédl jsem se že ji dostane první koho uvidím. V dálce jsem zhlédl srando-vně vypadající postavu před výlohou jednoho z butiků v rekonstrukci a rozhodl se, že za ten padesáti cent, si dnes svůj odpustek koupím právě uměj. Masa lidí sunou-cích se ulicí, určovala bez vy-jímky klidné vánoční tempo všem a já se nechal davem dobrovolně asimilovat a dopravit až na dohled oné žertovně vyhlížející postavičky. Zastavil jsem se pár metrů od něj, a šťastně naladění lidé hromadně vychutnávajíce atmosféru blížících se svátků, mne omílaly jako řeka kámen. Za nimi na malé dřevěné židličce, klečel asi dvaceti pěti letí mladík, oblečen jen do krátkého tílka bez rukávů a do kraťasů, i přestože bylo asi jen sedm stupňů, a to jen proto, aby všem dokázal že jeho zmrzačení je opravdové. Ruce, tak samozřejmá část lidského těla pro vjet-šinu z nás, byli jemu odňati i s rameny, a proto držel průsvitný kalíšek s pár mincemi v zubech, a divoce s nimi chrastil. Ten pohled mne na místě zmrazil, ale nebilo to kvůli jeho krutému postižení, ani kvůli tomu jak ledabyle byl oblečen, bylo to proto že sem toho dne zíral na prvního opravdu naštvaného a vztekem nasáklého člověka. S kelímkem co držel v ústech cloumal ze strany na stranu a chrastil tak zuřivě, že slinami, které po něm stékali, cákal po kolemjdoucích, jen aby na sebe upoutal aspoň nějakou pozornost. V očích měl přitom zoufale zklamaný pohled, z výjevu který se odehrával přímo před ním. Každou minutu, ba i každý krátký okamžik v tento jediný den kolem něj prošla obrovská spousta lidí, za celí den jich mohlo být klidně i milion, a nikdo z nich se nezastavil, nikdo na něj ani nepohlédl, natož aby v té zimě vytáhl ruku z kapsy a něco mu dal. Já si na moment představil, jaké by to bilo, kdyby tím nekonečným davem proplula vlna solidarity, a onen každí z lidí v té řece těl, mu nějaký ten drobák hodil. Rychle by se kolem mrzáka vytvořila malá zácpa, a křoví z lidských rukou by zaplnilo průsvitný kelímek tak rychle, že by ho v zubech neudržel a musel by ho upustit na zem. Ale ani to by nikoho nezastavilo, lidi by pokračovali dál a házely mince prostě tam kam kelímek dopad na zem. Malá průsvitná plastová nádoba o obsahu tři deci určená na tekutinu, vetšinou k pití, by začala pomalu ale jistě mizet pod lesklým vodopádem z mincí a příval solidarity by tak po pár desítkách minut zakryl i celou tu omlácenou a ošuntělou stoličku až k jeho namodralým vyhublým kolenům. Utopická představa, zahleděl se do davu a začal v nitru duše uvažovat. Což je možné abych byl s tolika lidí tím jediným kdo má pravdu a kdo toto vidí, a nebo je to naopak, co když mají pravdu všichni ostatní a já se mílím? Co když tím, že si občas koupí dobrý pocit od nějakého toho opilce v metru, možná já páchám něco nepřirozeného ba možná i špatného či dokonce zlého. Zhrozím se vlastního uvažování a minci, kterou kdybych měl více síly zlomil bych vejpůl, pouštím spět do kapsy. Snad svědomí, nebo možná stud, mi nedovolili hodit mu ji do zaplivaného kalíšku, a tak s nutkáním hledat vyšší moudrost a nové otázky abych si mohl odpovědět, pokračuji s vánočním davem dál.

Vždyť ale je tu přeci něco, něco co nás lidi odlišuje třeba od mravenců na kopě jehličí v lese, kteří své raněné, zmrzačené, nemocné či nedolíhnuté kolegy házej rovnou na hromadu mrtvolek. Nebo od kachen na mé zahradě, které instinktivně ze svého středu vyštípali, až na ten nejnižší hierarchňí stupínek hejna, jednoho kačera s vrozeným defektem páteře. Právě to něco, co když se v nás lidech vzedme, dokáže díky videu na YouTubu, udělat z koťátka oslepeného kyselinou milionáře. A to něco, na co když my lidé zapomeneme, nechá bez povšimnutí zemřít člověka na ulici velkoměsta, možná právě jen pár metrů ode domu kde právě jste.

Napsal

Tom Bart