Dno

Do bezhlesné noci

zasténá racek a letí

strnulým světlem měsíce

ve dnech zas kdesi

za lesy a vlnami

troubí vlak na časy

kulhavými dozvuky

pnou se nervy krajiny

a černýš a šišák

kvetou pro nikoho

Čas okno přibouchnul:

ze jeho matným sklem

samota a touha

dychtivé tušení

Jako jindy bylo jaro

byl květen

a rozsvěcely se šípkové růže

a na nádraží tápala slepá kolej -

všechno však bezbarvé

vše jak by zasypal mour

a zasněžila úzkost

a moje dny se vařily

v kotli s třeni

šiškovců černých

V rozvalinách zítřka

jen brána stát zůstala

jíž každou vteřinou vcházím

podpírán - až stydno to vyslovit

láskou -

tou prázdnou plevou

jejíž zrno semlely

modlitební mlýnky básníků

a těžká složení banality;

a přece je teď

jediným stupem

na převise života:

v hloubce jen stíny

a chlad, jenž umí

jen z prsti vysálat