|
| |
 |
Povídka desátá-NÁVRAT
Autor: Leia (Občasný) - publikováno 20.9.2000 (14:31:21), v časopise 21.9.2000
|
|  |
Povídka desátá - Návrat
Procházela jsem těmi místy a uvnitř mě svírala podivná úzkost. Tenhle pocit ochromoval mé tělo, můj mozek. Nemohla jsem myslet pozitivně. Nemohla jsem myslet vůbec na nic. Kromě toho, jak se mi chce řvát, křičet, bušit pěstmi do věcí všude kolem sebe a hlavně..utéct pryč. Daleko odtud, od všech těchhle zmatených pocitů.
Udělali to příliš náhle. Nebyla jsem na to připravená. Vůbec mi nedali na výběr, nevarovali mne. A udělali to. Prostě mě tam zavedli a netušili, co to ve mně vyvolá.
Poznala jsem je. Ta místa, na která mě vedli, o nichž jsem si myslela, že jsem tam nikdy nebyla se najednou stala důvěrně známými. Počala jsem si vzpomínat.
Ty vzpomínky se draly z hloubi mé duše. Z takové hloubky, že jsem je pokládala za dávno zapomenuté. Nevěděla jsem o nich. A ony tam přece byly. Čekaly a teď nastal jejich čas…
Byly plné samoty. Té samoty, kdy jste si jisti, že na světě zrovna není nikdo, kdo by vám dokázal porozumět. Té samoty, když stojíte uprostřed davu a lidé proudí oběma směry kolem vás. Každý se na vás podívá a nikdo, vůbec nikdo z těch stovek lidí kolem není na stejné planetě jako vy.
Byly také plné zoufalství, frustrace, únavy. Tyhle všechny pocity se mi slily do jednoho obrazu…
Obrazu malého děvčátka, mohlo jí být tak čtyři pět let stojícího u prosklené zdi. V náručí svírá panenku s ostříhanými zrzavými vlásky, jak si jednou hrála na kadeřnici. Bílá noční košilka ji zahaluje až k bosým kotníkům. Nemá bačkůrky, bosá stojí na zeleném koberci.
Pohledem který nic neprozrazuje kouká ven do šedivého deštivého dne. Ze studených oříškových očí jí stékají obrovité ledové slzy.
Rukou si odhrne neposlušné prstýnkové také zrzavé vlásky z očí. Slzí kutálejících se jí po obličeji si snad ani nevšimla.
Držení jejího tělíčka vyzařuje hrdost, nezdolnost, tvrdohlavost. Je to však přece jen malý anděl, co se ještě rozhodně neumí přetvařovat. Prostě se jen snaží zadržet stesk…
Obrazy se střídají. Teď holčička stojí u obrovských prosklených dveří bez kliky. Nebo tam možná je, ona je však tolik malinká. Nedosáhla by na ni.
Na druhé straně skla stojí lidé. Žena se dvěma malými dětmi. Ach ano, jsou to chlapci. Jeden je sotva měsíční miminko, tomu druhému je o něco méně než jí. Mávají, usmívají se... děvčátko nic z toho neopětuje. Jako by tušila, že ta gesta jsou falešná. Ta žena není její maminka, ty děti nejsou jejími sourozenci.
Cizí žena odchází pryč. Děvčátko s panenkou je samo. Nehnutě pozoruje odcházející ženu s dětmi. Po tváři jí stéká první slza.
Děvčátko sedí na šedém koberci. Před ní se tyčí komín z kostek. V náruči stále drží pannu. V místnosti jsou i další lidé. Děti se svými rodiči. Holčička si jich nevšímá. Nevšímá si ani toho komínu. Ba ani té panny, co žmoulá v ručičkách. Zbožně hledí do otevřeného okna. Na oblohu tak modrou, na ptáky, co občas proletí kolem.
Zvedne se z podlahy. Přisune si židli, aby se na ni vyškrábalo a vidělo i dolů na parkoviště, kde jsou lidé. Žádný z těch lidí ji nemůže pochopit, nikdo ji nevezme do náruče, neřekne, jak ji miluje a že pro ni udělá prostě všechno, protože ona je jeho všechno a navždy bude. Nikdo z těch lidí jí to nemůže říct.
K děvčátku někdo přispěchal. Něčí ruce ji nesli pryč od okna. Něčí hlas doléhal k jejím ouškům. Asi ji plísnil. Byla jí to jedno. Vlastně nevěděla, že udělala něco špatného, nevěděla, že se na ni ten hlas zlobí. Nevěděla, co po ní vůbec chce. Nic z toho nechápala. Od počátku svého krátkého života žila zavřená ve skleněné báni, ve světě pár místností, kde společnost jí dělaly jen její touhy.
Nechápavě se otočila po hlase. Poznala ty ruce, poznala obličej toho člověka. Její maminka…A ona v tu chvíli věděla, že ani ona ji nikdy nepochopí, neřekne jí ta slova, která zatím nemohla chápat a přesto je chtěla, potřebovala tolik slyšet.
Místnost s šedým kobercem. Vůbec nic se nezměnilo. Až na to, že dnes je prázdná. Okno je však stále otevřené. Lépe řečeno i dnes otevřené.
Přistoupila jsem k němu. I dnes je obloha tak modrá, i dnes po ní létají ptáci. Když jsem se více vyklonila, spatřila jsem parkoviště. Přesně to jako tenkrát. Stále na něm byla auta, stále přetékalo cizími lidmi.
Dnes jsem mnohem starší, avšak ta podivná samota je ve mně stále. Už nejsem andělské dítě, jsem téměř dospělá, uvnitř však stále stejná.
Ohlédnu se. Na opačné straně místnosti sedí má matka. Pohoršeně na mne hledí. Jak se chovám, když se vykláním z okna jako malé dítě. Čtu jí v očích, že nechápe. Nevzpomíná si. Nikdy nepochopí. Poznání, jímž jsem byla obdarována v této místnosti se dokázalo být pravdivé. Trvalo to celou věčnost, nakonec však dokázalo svou pravdu.
Odvrátím se zpátky ven do okna. Je to pořádná výška. Mám chuť skočit, skoncovat s tímhle prázdným životem bez pochopení, tepla, lásky. Jenže vím, že to prostě nemůžu…nejde to.
Musela jsem dál pokračovat v té přetvářce, jíž ostatní zvou život. I teď jsem se přetvařovala. Chtěla jsem utéct pryč, vybít ze sebe všechnu tu zlost, zoufalost a bezmoc, rozbít pár věcí a být zase v pohodě. Místo toho jsem se musela odvrátit, přišourat se k té ženě, co mne porodila, způsobně si sednout a předstírat, že je ale úplně všechno v pořádku.
Udělala jsem to zcela automaticky, bez jakékoli námahy. Uvnitř jsem však jasně cítila, že všechno tohle předstírání má svůj cíl, svůj důvod. Je jím naděje. Naděje, že ve svým vesmíru nejsem tak úplně sama, že z temnot vystoupí člověk, který řekne ta pravá slova, nebo třeba bude mlčet, ale udělá něco, co bude nad všechna slova světa. Poznám ho prostě. Ze tmy se stane světlo, z chudoby bohatství a hlavně…rozbije všechny skleněné hradby kolem mě.
|
|
|
