Budu vám vyprávět pohádku, bude to pravda trochu divná pohádka, ale nebude divnější, než jiný divný pohádky. Snad mi rozumíte, jak to myslím.Bude to pohádka o mně a taky o vás, nebo alespoň o některých z vás, nerad bych byl obviněnej ze zobecňování. Ale hlavně bude o sudičkách, který stály každýmu z nás, coby bezmocnýmu nemluvněti u kolíbky a dávaly nám dary, a nebo taky škodolibě připravily nejednu komplikaci. Každá pohádka nějak začíná a nějak končí. Tahle vlastně nijak končit nebude, ta vlastně jenom začala. Tak tedy začnu od začátku, od toho prvotního prvopočátku.

     Takže nejdřív nebylo nic a jestli něco bylo, tak z toho do dneška nic nezbylo. Pak to najednou udělalo prásk, no a najednou bylo. Ne že by toho bylo nějak moc, akorát takový mrňavý kousky, co poletovaly v prostoru. Ty kousky byly tak mrňavý, že je ani nebylo vidět. Pak se to začalo celý ohřívat a to trvalo milión let, než se to ohřálo a když se to ohřálo, tak to zase začalo chladnout a ty úplně prťavý kousíčky se začaly slepovat do větších kusů až, z toho byly fakt velký kusance, třeba ještě větší, než je celá Zeměkoule. No, z těch největších a nejtěžších kusů se staly černý díry, který jsou tak těžký, že se propadly samy do sebe, z těch menších se staly hvězdy, třeba jako je Slunce a tak a z těch ještě menších se staly různý planety a začaly kolem těch hvězd běhat dokola.

     Země tenkrát hořela plamenem a byla žhavá, úplně doruda. Z toho žhavýho šla pára, celý veliký oblaka. A pak začalo ztěch oblak pršet, až se Země ochladila a z tý napršený vody se udělaly oceány. A ty oceány byly vařící, protože Země nebyla ještě uplně ochlazená. V těch vařících oceánech se uvařily různý organický molekuly, kyseliny a tak a jen co se oceány ochladily, jak se říká na pokojovou teplotu, začaly se spojovat, až z nich byly takový jakoby buňky a ty se začaly navzájem požírat, tomu se řiká evoluce. A pak začaly některý z nich vyrábět kyslík. Alespoň se to tak píše v chytrejch knihách.

     Sakryš, začal jsem příliš zeširoka, takhle bych tuhle pohádku nedovyprávěl ani do smrti a stejně by to nikoho nebavilo tak dlouho poslochat. Budu muset něco přeskočit. Jo, tak teda skáču. Žili byli, já vím že je to dost stupidní, ale je to podle mne míň zavádějící, než: Před dávnými lety, nebo Za sedmery horami a devatery řekami. Prostě byli (a žili) máma s tátou, prostě rodiče. Oni to vlastně ještě ani nebyli rodiče, protože tenkrát se jim ještě nic nenarodilo.

     Protože byla tenkrát docela divná doba, kdy si každej nemohl dělat co chtěl a kde chtěl, museli jít bydlet do města v podhůří pohraničních hor. Do zpustlýho a opuštěnýho kraje, kde žilo mnoho hrubejch, nešťastnejch a vykořeněnejch lidí. Ale taky tam byla kolem dokola krásná a divoká příroda, do který oni utíkali před tou divnou dobou. A tak jedný noci na začátku podzima počali na loučce na břehu rašelinný říčky Rolavy, děcko. 

     Jednou, to bylo děcko ještě docela malý, tak malý, že ještě z ničeho nemělo rozum, nedokázalo řikat ani máma táta ham, čuralo do plenek, ani po čtyřech lozit nedokázalo, prostě úplně bezmocný a závislý ještě bylo, se probudilo uprostřed noci. Neprobudilo se tak, jak se probouzej takhle malý děti, ty začnou vřískat, až probudí oba rodiče, kteří je začnou konejšit. Tohle děcko jenom votevřelo  voči a bylo zticha a snažilo si zapamatovat, co vidí, aby si na to mohlo jednou vzpomenout až to bude potřebovat.

     Vlastně ho probudil zvuk, uplně tichounkej, tenounkej zvuk, asi jako když spadne pavoučí noha do prázdný sklenice. A taky takovej jakoby nazlátlej přísvit, nejdřív nebyl jednolitej, jenom taková pavučina, taková jakoby síť prasklin a škrábanců na zdi. Postupně to houstlo až se z tý zdi úplně samozřejmě vylouply tři postavy, sudičky, dvě byly takový, pěkný, vílí, měly takový bílý poloprůsvitný roucha, souměrný útlý postavy, dlouhý plavý vlasy. Ta třetí byla šedivá, ježatá, stará, škaredá a oblečená byla do tmavejch potrhanejch a volezlejch vágusáckejch hadrů, tradiční uniformy sudiček, který způsobujou komplikace.

     Děcko, zapomněl jsem říct, že to byl klučina, se smálo na ty zlatavý světýlka a vůbec se jich nebálo, ani mu to nepřišlo divný. Sudičky tam stály a jen se tak na něho culily, až jedna, byla to ta nejpěknější, udělala krok do předu. Byla moc pěkná, taková štíhlá byla, měla růžový tváře v příjemnym oválnym obličeji a bílý jemný paže, malý ouška a takovej legračně nakrčenej nosík. Její oči se smály. Tak ho jako pošimrala na bradě a povídá: "Já tadyk tomu dítěti dávám touhu po kráse a cit pro ni, po jeho mámě a taky lásku ke všemu živýmu, když bylo počatý na lesním palouce. Taky mu dávám soucit."

Udělala krok zpátky, aby udělala místo druhý sudičce.

     Ta byla o něco vyšší, bledá. Měla takový hrdý držení těla i hlavu hrdě vztyčenou, rovnej nos a úzkej obličej. I když se tvářila mile, bylo na ní něco přísnýho.  Vlasy měla stažený do dvou copů a kolem pasu vyšívanej pás, takže když začala mluvit, vypadala asi jako kněžna Libuše když věští slávu Prahy: "Tady tomu dítěti dávám zaťatost, po jeho tátovi a taky hrdost a svobodnou mysl, věrnost k přátelům i k myšlenkám."

     K dítětí se přišourala třetí sudička. Byla taková robustní, podsaditá, trošku vousatá.

Z jejího krabatýho obličeje , zpod ježatýho obočí koukaly očka jako korálky, takovym zpytavym pohledem, jako se koukaj drzí, rozčepýřený ptáci. Na sobě měla plášť, kterej vypadal, jako kdyby byl udělanej z deky, na který ležel nějakej nemocnej kůň. Strakatou halenu plnou mastnejch fleků, potrhanou sukni a na nohou prošlapaný vojenský bagančata. Na hlavě měla odrbanou kápi, zpod který vykukovaly prameny rozcuchanejch šedejch vlasů. Opírala se o pokroucenou hůl, za kterou by cti dbalej sběratel samorostů dal pár roků života. Její výraz by se dal nejlíp označit, jako bodrej. Votočila se těm svejm kolegyním, tak se na ně jako zašklebila a povídá.....

     Tak a kdybysem byl svině, tak řeknu, že najednou zakokrhal kohout, ze sudiček se zakouřilo a bylo by po ptákách a vy byste se nikdy nedozvěděli, co to chtěla ta třetí sudička říct. Ale já jsem v jádru fajn kluk a tak vám prozradim, že řekla: "Tak se mi zdá, že jsem tady uplně zbytečná, tim co jste teď naplantaly ste tomu chudákovi udělaly ze života jedno velký dilema." Otočila se zpátky k dítěti: "Tak to já ti teda prcku dávám do vínku," podrbala se na bradě, "co já bysem ti dala. Jo už vím, dám ti do vínku, abys tu správnou ženskou pro sebe našel teprvá až se naučíš bejt šťastnej sám, až přestaneš hledat záplatu na samotu, až potom. Tož dala bysem ti ještě, abys na tohle přišel včas, ale to už není v mý kompetenci."

     Votočila se, a najednou tam nebyla, nebyla tam ani první sudička, nebyla tam ani druhá sudička, nebyly tam prostě žádný sudičky, ani ty zlatavý světýlka tam nebyly. Jako kdyby se ani neobjevily.

     Dítě začalo plakat. Naříkalo, že ty svěřtýlka jsou pryč a brečelo, dokud se neprobudila máma a nedala mu napít. Taky plíny mu vyměnila, protože se samou žalostí počuralo.