JAROSLAV JEŽEK

☼   25.9.1906  Praha      ۞   1.1.1942   zrovna po Silvestru zavřel svá očka na jazzovou ježžkovo voči jezzovou Věčnost

Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.

A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.

Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy na první nedožité narozeniny Karla Čapka, zahynul už 25.12.1938 a narozen byl 9. ledna 1890, odlétal s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností klid, rozvahu i glanc.

K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2018 (= Venuše je v Marsu, čili lidé se budou navracet k dávné pravdě důvěryhodnosti sebe samých na Zeměkouli) nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný útlum a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít tímto kata klysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl skoro zázrak.

Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno jedním uchem sem a druhým uchem ven nekriticky.

Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte, že géniové odedávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho fakt valně nevelebily. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie, která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.

Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i počtem skladeb.

Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu, neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných okolností.

Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku.

V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.

Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů – zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.

Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně vypůjčené a nepůvodní melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého nasazení.

Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby. Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny Goodmana v Americe až o mnoho času později).

Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách.

Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by se tam ještě tak rozšoupli. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy a že za něj utratí přebytečných 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic takového nečekajícího s jejich freestylem: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!???????????!!!????“ V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém prostoru koncertní haly.

Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.

Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný prostoduchý bambula.

Nakonec několik nutných smutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek se svými kámoši putoval kvaltem do emigrace. Žil v New Yorku a protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl permanentním steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně z festivalu vyloučen, vyšachován. Nepřipomíná Vám to třeba pohnutý závěr Chobotnice knihovny, masterpiece od kapacity, stavebního mága Jana Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.