Střílí skrze oné místo když zahřmí
No, není nádherná?
Vzbudí mě a cítím se sexy
Rozumíš??
Ted' jsem propadl jejím rozhodnutím, které má ráda
Nechá mě a vrátí se do své pasti
Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky
Jidášova tepelná selekce když...
To je lež
Blue jako brundibár žere našeho speciálního bubeníka
Jde se s ním vyspat
Prohlížím tvé lži
Zotavujem se když jsem tam
To je lež
Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky
Střílí skrze oné místo když zahřmí
No, není nádherná?
Vzbudí mě a cítím se sexy
Rozumíš??
Ted' jsem propadl jejím rozhodnutím, které má ráda
Nechá mě a vrátí se do své pasti
Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky
HANS KRÁSA
☼ 30.11.1899 PRAHA ۞ ŘÍJEN 1944, OSVĚTIM, TRAGICKÉ OMYLY Z ÚČELU 20. VĚKU!
„Brundibár poražen
utíká do dáli.
Zaviřte na buben,
válku jsme vyhráli.“
Třiadvacátého
června 1944 se život v předpokoji osvětimského drtiče kostí změnil.
Orgie smrti ustaly. Ještě včera tu nosiči zapáchajících mrtvol padali
únavou do špinavého sajrajtu. Umíráček zvonil i třistakrát týdně. Dnes
Terezínem zněly tóny operety Děvče z ghetta. Bývalá sokolovna se stala
„společenským domem“ s divadlem a koncertním sálem. V centru vyrostl
závratnou rychlostí dětský pavilón s kolotočem, houpačkami a nedaleko
stál hudební pavilón. Dechový orchestr vyhrával Straussovy valčíky ve
válečném převleku a Smetanovy milosrdné polky na uvítanou tanečních
párů. Městská kapela střídala díla židovských skladatelů, od Abrahama po
Offenbacha. Velký smyčcový orchestr pod řízením Karla Ančerla uváděl
díla Dvořákova a Sukova. Těleso, jehož dirigentem byl Carlo Taube, hrálo
i původní skladby terezínských muklů v mundůru. Kdo se nabažil
interpretačního umění a zatoužil po historii, odešel na přednášky O
moderní české hudbě.
Nejpozoruhodnější
bylo citlivě naslouchající publikum. Vedle vůdce Říšskoněmeckého
červeného kříže seděli „dobrovolní přesídlenci“ z Prahy, Hamburgu,
Kodaně i Vídně. Smrtihlavové a novináři ze Švýcarska bouřlivě
aplaudovali. Záhy se panstvo blbých přesunulo k divadlu, aby prožívalo
opojení z výkonu umělců, jimž z kapes ostentativně vykukovaly jakési
bankovky – stvrzenky takzvané samosprávy.
Tak
šťastně a blahobytně žili lidé v koncentráku, přestože u Minska zajala
Rudá armáda dvacet fašistických divizí a zařvalo zde Sbohem, armádo
sborem na sedmdesát tisíc příslušníků wehrmachtu. Lidé z Terezína
popíjeli v altáncích zahořklou kávu, zatímco u Cherbourgu stahovaly
Eisenhowerovy divize smyčku kolem vyhládlých nacistických armád. Aby o
těchto „faktech“ nebylo pochyb, nařídil ještě zahořklejší Paul Joseph
Goebbels natočit i hrůzný film. Diváci povinně měli zírat na dětské či
dětinské jesle a školy, v nichž děvčátka a kluci unisono hráli a pěly
operu Brundibár. Ano, město, o němž „ruští parchanti bolševici a
američtí stratégové“ tvrdili, že je to místo nekonečné tragédie, se
proměnilo chvílemi na kulturní hodokvas, v Havajské rumbakoule planety
Zeměkoule.
Velitel
tábora SS–Obersturmbannführer Karl Rahm nezapomněl ani na kulisy
nemocnice, plicního sanatoria a hřiště. Jestliže míč zaletěl tam, kam mu
to nebylo dovoleno a tolerováno, mile se usmívající hastrman tragéd
tesák a jeho esesák přiskočil a vrátil ho chlapecké jedenáctce.
Důstojníci v černých vyžehlených stejnokrojích úslužně doprovázeli
starší dámy.
Terezín
byl Potěmkinovou vesnicí. Mistři stejně rozšafných jako šíleně podlých
podvodů dokazovali zástupcům Mezinárodního červeného kříže (předtím
poněkud moc netečného) a redaktorům ze Ženevy, že terezínská rada
starších město také spravuje a rozhoduje o kvalitě jeho života. Do jisté
míry bylo v té nejodpornější lži zrnečko užvaněné pravdy převalované na
jazyku nemlsounsky. K tragickým povinnostem samosprávy patřila hnusná
účast na sestavování kontingentů pro osvětimská krematoria.
Jakmile
komise Terezín opustila, z výkladů zmizelo zboží, číšníci z kaváren
vyměnili fraky za hadry a mnozí účinkující, i umělci, kteří natáčeli
film, stejně jako režisér Kurt Geron, putovali do Osvětimi chtě nechtě.
Rada
starších opětovně musela asistovat zvůli. Její představený dr. Paul
Eppstein poslal k rozloučení se spoluvězni orchestr. Hrál píseň Lea
Strausse Dej mi brzy signál lásky, miláčku můj plachý. Eppstein na
udivený ksicht přítele poznamenal suše: „A co jiného bych měl dát
zahrát? Snad smuteční marš do arš?“ Za několik dnů byl zastřelen
chladnokrevným obyvatelem nepřátelsky laděného světa.
Jen
jedno v podvodu století dvacátého nebylo vylhané, a to písně, poezie,
hudba. Kdysi v Květech napsala národní propagandistická umělkyně Zuzana
Růžičková: „Jediné, co nám v koncentrácích nedokázali odejmout, byl náš
zpěv. V Terezíně byli vězněni vynikající muzikanti a ti se snažili svým
uměním dávat lidem aspoň něco málo utěšení k tomu, aby mohli zapomenout.
Doslova na koleně připravovali koncerty a opery. Slyšela jsem Karla
Ančerla, Gideona Kleina, Ledečovo kvarteto, zpívala jsem ve sboru v Prodané nevěstě, v Krásově Brundibáru.“
Autor
legendárního Brundibára, díla, které se stalo součástí světového
kulturního pokládku, byl jedním ze statisíců smolařů, kteří si museli
pod pohrůžkou dojet pro smrt do Osvětimi. Nejspíš jeho poslední
vzpomínky patřily ctihodným rodičům, kdysi vlastníkům ctihodného salónu
ve starém patricijském domě v pražské Hybernské ulici. Často se odtud
ozývaly dva klavíry naráz. V jednom pokoji měli Blüthnera, ve druhém
Bösendorfera. Krásova rodina patřila k těm, kteří dávno prolomili šeď a
strnulé konvence stavovského systému a zamilovali si do hloubek výtvory
Mendelssohna, Schumanna a Liszta. K nim se měl upínat i život jejich
potomka, velkého to hráče.
Pokud
by čtenářka listovala v encyklopedických svazcích, pak najde v kusých
heslech jméno Hans Krása. Matrika národního výboru v pražské Vodičkové u
divadla Minor však hovoří o Johannovi. Dalších údajů je jak šafránu na
pahorcích švýcarských alp, neboť gestapo prokazovalo ve své zločinecké
garnituře a roli zhoubnou pořádkumilovnost a zahlazovalo po sobě všechny
stopy. Jisté ale je, že autor Brundibára se narodil v Praze v době, kdy
v ní živořilo 215 713 obyvatel.
„Rodina
našeho otce advokáta Karla Krásy,“ píše Marie Bassová z New Yorku,
„pocházela z Červených Peček u Kolína. Dědeček se narodil v Malešově u
Kutné Hory. Tatínek, absolvent českých škol, nás orientoval česky,
maminka, rodačka ze Žatce, německy. Bylo nás pět: Béďa, Hans, Franzi,
Ada a já – Maruška.“
Ten
den, kdy vzal Johann do ruky poprvé slabikář, začal se učit na klavír
ve škole Terezy Wallersteinové. Marie Bassová, Hansova o tři roky starší
sestra, půl století poté napíše autorce této črty, že „Johann měl sice
zpoždění tří let, pokud šlo o hudbu, avšak záhy mě předehnal. Mozart a
Haydn byli moji, Schubert, Beethoven a Mahler Johannovi… V obecné škole i
v reálce se jevil jako zamlklý žák. Sestra Franzi (zahynula v Terezíně
na oběti kruté nenávisti člověka k člověku) mu přiblížila ruskou
literaturu, především Gogola a Dostojevského,“ který později našel ohlas
v Krásově tvorbě – například novela Strýčkův sen se stala námětem jeho
počáteční opery. „Obdivoval francouzskou literaturu, především
Stendhala, Maupassanta, Verlaina. Blízká mu byla i francouzská hudba:
Debussy, Ravel a Roussel.“ Z mladších pak Milhaud, s nímž se Krása
seznámil v Paříži a jehož Le Bœuf sur le Toit (Vůl na střeše) hrával
čtyřručně se sestrou Marií „jaksi k oddechu mezi náročnějšími kusy… Díky
Franzi znal i českou literaturu, hlavně Březinu, Vrchlického a Bezruče.
Německou literaturu ignoroval, podobně jako anglickou, ačkoli tatínek
nalézal v Shakespearovi nosné odpovědi na všechny otázky a maminka četla
téměř výlučně anglickou beletrii.“
Komponovat
začal Johann v rodném domě a pokračoval v mansardě v Konvitské ulici.
To je také jeho poslední adresa, uvedená v transportních listinách.
Zpočátku šlo jen o menší klavírní etúdky paní roztomilé etiky, pochody a
fantazie po stopách Haydna a Mozarta. V jedenácti letech složil
orchestrální práci, která se dočkala veřejného provedení lázeňským
orchestrem v Salzburgu. A tři roky nato zazněl jeho smyčcový kvartet ve
švýcarském Sankt Moritzi.
Krásův
otec syna všemožně podporoval, zasloužil se i o to, aby Hans vstoupil
do kompoziční třídy Alexandera Zemlinského na pražské konzervatoři.
Lidsky
i umělecky zrál v těžké době první světové války. Tehdy doznívala
kultura devatenáctého století, kdy na jedné straně vznikala v Praze
německá tvorba nacionálně vypjatá, ztrácející umělecký šmrnc. Současně
se rodilo umění povznesené NAD HYSTERICKÉ projevy národních vášní,
umění, po němž toužil svým způsobem apolitický apoštol krásy jménem
Krása. Patřil k těm pražským německým židovským autorům, jejichž vědomí
historické sounáležitosti s českým prostředím bylo silnější než rasové.
Společné rysy jejich tvorby vyrůstaly ze základního humanistického
postoje, odmítání šovinismu a přátelského vztahu k národu, v jehož zemi
žili a kterou považovali za svou přirozenou vlast.
Krása
dokončil studium absolventskou prací Čtyři orchestrální písně podle
Morgensternových Šibeničních písní. Dirigent Zemlinsky je zařadil na
program filharmonického koncertu v květnu 1921. Kritika dílo pochválila.
E. Rychnowsky, obávaný referent Prager Tagblattu, psal o Krásovi
v superlativech jako o zazáření nové Star Legendy. Stejně vlídně přijal
dílo i Max Brod.
Dva
roky nato navštívil Krása město Paris, kde uvedli jeho Symfonii pro
malý orchestr a Smyčcový kvartet. Druhé dílo zaznělo na recepci
uspořádané na Mistrovu počest ředitelem Revue musicale Henrim Pruniérem
dne 12. května 1923. Mezi stovkou vybraných posluchačů si to užívali i
Roland–Manuel, Emil Vuillermoz, předseda četných mezinárodních porot
André Caplet, Walther Straram, který předtím dirigoval Krásovu symfonii,
a Eleanora Duncanová.
Nejen
kvartetu, ale i symfonii přiznal Roland–Manuel a s ním Emil Vuillermoz
pečeť chutné originality: „V jeho kouzelném světě vládne duch ironické
poezie, která se někdy s laškovností vysmívá vlastnímu čarování.“
„Génius se ohlásil a zde přítomné to nebolelo“ – tak nadepsal svou kritiku z Francie Rychnowsky.
Po
Paříži následoval pobyt v Berlině a v roce 1928 v Rusku, kam Krása
doprovázel herečku Carolu Néherovou. V Berlině se znovu setkal se
Straramem, jenž ho pozval jako dirigenta–asistenta do Paříže všedních
paření a později do nevšedního Chicaga plného gangsterských nástrah na
zelenáče velkoměsta. Krása odmítal – jak píše Maruš Bassová – „z
prostého důvodu, lokálně i lidsky mu byla nejmilejší Praha v centru,
samozřejmě že ne nějaký zapadákov Zličín.“
Po
dokončení Pěti písní opus 4 nastala v Krásově uměleckém životě příznivá
změna. Připravoval se na velká vokálně instrumentální díla, kantáty a
opery, začal působit jako korepetitor v Novém německém divadle (dnešní
Smetanovo divadlo). Premiéra jeho opery Zasnoubení ve snu se uskutečnila
v květnu 1933 v průběhu Májových veselic. Na festivalu nechyběly Velká
francouzská opera, berlínská Komická opera, milánská Scala, schwerinská
opera. Vídeňská dvorní opera i ruský hogo fogo taky balet. Krásovo dílo
patřilo k nejúžasnějším číslům, což dokládá i fakt, že získalo
československou Státní cenu.
Vřelé
přátelství poutalo Krásu i k mnoha českým umělcům – malířům Vladimíru
Sychrovi, Vladimíru Pelcovi a především k Adolfu Hoffmeisterovi, jejichž
vztah byl nejen lidsky blízký, ale i tvůrčí. K jejich spolupráci
s divadlem Dada však přispěl E. F. Burian. Jako první reagovali na jeho
výzvu k původní dramatické hře ze současného neutěšeného prostředí.
Řečeno slovy Rudého taky práva levých zpráv z 21.2.1935, tuto „první
splátku na starodávný dluh“ uhradili velmistři dokonalosti Hoffmeister a
Krása. Hru původně určenou pro Národní divadlo upravil Burian za
přísného dohledu autorů pro malou scénu. Její uvádění patřilo
k nejúspěšnějším a píseň Anny z Krásovy podmanivé hudby si zpíval snad
každý Pražan, který byl jen trošku s Múzou nakloněně vylepšen a potěšen.
Do
jiného společenského okruhu přivedla Krásu Milenka Jesenská. Díky jí se
stal obdivovatelem literátů, především Březiny. Marie Bassová: „Hans
měl Milenku Jesenskou rád a nepřestal jí fandit, ani když se provdala do
Vídně za Ernsta Pollaka.“
Po
okupaci a okleštění ČSR, kdy už v Praze žilo na devět set tisíc Les
Misérables, z toho pětačtyřicet tisíc Němců, se stal Krása členem okruhu
protifašistických odbojně odborně smýšlejících kumštýřů, kteří se
sdružovali kolem pražského židovského sirotčince. Kromě Krásy to byli
dirigent Schächter, klavíristka Grünfeldová, skladatel Klein, básníci
Saudek a Orten, výtvarník Národního a Osvobozeného divadla jakýsi
nezelenáč Zelenka. Patřili k nim i členové jazzové skupiny Bedřicha
Weisse, která se v Terezíně proslaví pod názvem Ghetto Swingers.
A pak zde byl hlavní organizátor společenství – ředitel sirotčince
Rudolf Freudenfeld (později Franěk, ovšem ne pochybný jako ten střelený
protiva Jiří Franěk!). Založil v sirotčinci pěvecký soubor, s nímž
nastudoval dětské opery Paula Hindemitha a Jaroslava Křičky. V červenci
1941 k jejich repertoáru přibyl Krásův Brundibár, zkomponovaný na text
Adolfa Hoffmeistera, jemuž se podařilo zapšklý protektorát – shodou
okolností díky Brundibáru – opustit a uchýlit se do svobodného exilu.
Brundibár
byla poslední makačka, kterou mohl Krása s velkou lítostí na svobodě
dokončit. Klasickou protiválečnou grotesku, téměř dva-a-půl-tisícileté,
věčně živé Aristofanovo dílo, již nezhudebnil. Zůstalo jen oznámení
v novinách (Zeit im Bild), že pracuje na opeře Lysistrata. V dusné
atmosféře se mu přetěžce komponovalo. Krása patřil mezi ty tisíce
postižených osob židovského vyznání a původu, které „hitlerjugends“
nejprve okradli, o co mohli, poté jim zakázali měnit místo pobytu,
večerní vycházky, návštěvy divadel a od 1. září 1941 museli nosit žlutou
hvězdu „pevně přišitou na oděvu na levé straně prsou ve velikosti dlaně
s černou obrubou a uvnitř se stylizovaným černým nápisem, bacha,
achtung baby, JUDE.“
Johann
Krása, již jen obyčejné číslo na smrt 21 855, „přišel na řadu“ do
transportu B desátého srpna 1942. Byly v něm stovky bohatých i chudých,
advokátů, dělníků a umělců.
V ghettu
se nedobrovolně sešla takřka celá „sirotčinská“ společnost. Její
členové patřili k těm silným a vzdělaným, kteří začali koncertovat a
hrát nejslavnější dílo. Kostýmy šili z hadrů zemřelých kamarádů a
kamarádek, kulisy zdobili ukradenými barvami. Zpočátku chyběly hudební
nástroje. Členové rady starších byli první, kdo si je směli dát poslat
z bývalých domovů. První, koho přizvali k účasti na hudebních
produkcích, byl Egon Ledeč (od roku 1926 do okupace koncertní mistr
České filharmonie). Společně s Královou, Kohnem a Klappem založili
takzvané Doktorovo kvarteto. Postupně se rodily další soubory – od trií
až po sexteto.
U
počátků komorní hudby stál Arnošt Weiss. Zrod se udál za zvláštních
okolností. Jak Weiss duchaplně vzpomíná, druhý den po svém příchodu do
Terezína – 30. ledna 1942 – stál na latríně u dřívějších jezdeckých
kasáren a hvízdal si neplytkou melodii. Muž stojící vedle se ho ptal:
„Mladý muži, víte vůbec, co si to pískáte?“
„Samozřejmě,
že vím co,“ odvětil Weiss. „Beethovenův „Razumovský“ kvartet číslo
Jedna.“ Na to se starší chlápek představil. Freudenthal, bývalý člen
Berlínské filharmonie a poté koncertní mistr opery v Ústí nad Labem.
Pánové dál stáli na latríně a pískali. Freudenthal první housle a Weiss
přizvukoval zbývající tři partesy. Zanedlouho získali nástroje a
cvičili, jak bývávalo zvykem, na půdách kasáren.
Krásova
manželka profesorka báječné hudby Eliška Kleinová, žijící po té hrůze
v Praze, doplňuje: „Zažila jsem první koncert, samozřejmě ilegální…
Později Schächter nastudoval Prodanou nevěstu.
Prodaná
zazněla i na počest odvážného Rudolfa Freundenfelda (Fraňka) a jeho
synáčka. Odvážného, poněvadž neuměli jiným provádět blbiny na potkání a
přivezli s sebou táta a syn klavírní výtah Brundibára. Radost neměl jen
„vedoucí Musiksektion“ Krása. Premiéra Brundibára – později zfilmovaného
a ještě později, v roce 1965 vylepšeného pro Československou televizi –
se konala 23. září 1943 v sále Magdeburských kasáren.
Krása
upravil z klavírního výtahu nové nástrojové partesy a využil ty
nástroje, které byly v Terezíně k mání. Původní partitura se
nezachovala.
…Brundibár
byl záporný hrdina. Zlý stařec, flašinetář, který nikdy nechtěl
dovolit, aby děti zpívaly za peníze na území, které sobecky považoval za
svůj „rajón“. Nakonec jim ukradne čepici plnou vybraných peněz, které
děti potřebovaly na potraviny pro nemocnou maminku. Pro děti je tato
postava plná protikladů. Měly vždy soucit se žebráky, ale Honza
předváděl Brundibára tak idylicky lidsky, že se stal málem miláčkem
zmateného publika, a nejen dětí.
Melodie
z Brundibára se staly vlastnictvím všech. Ozývaly se z oken dětských
domovů, chlapci i děvčátka čekající na svou smrt je pískali a v rozích
zapšklých dvorců hráli celou operu nesčíslněkrát znovu a znovu. Na scéně
jsme ji hráli pětapadesátkrát. Transporty do Osvětimi ukončily naši
činnost. Většina dětí, skladatel, nezelenáč Zelenka, muzikanti všichni
přišli o svůj jedinečný život. I náš Brundibár měl být v plynové komoře
zlikvidován…“ (Pražská veřejnost znovu uslyšela Brundibára v březnu 1989
v Maislově poloilegálně pojaté ulici. Americká premiéra v českém znění
proběhla 8. dubna 1975 ve West Hartfordu, Connecticut a v anglickém
znění v kanadské Ottawě 14. listopadu 1977.)
Úspěch
opery podnítil Krásu k nové tvorbě. V prostředí všudypřítomné idiocie
vedoucí ke smrti napsal Smyčcové trio, Passacaglii, Tři písně pro
soprán, klarinet, violu, violoncello na verše Rimbaudovy v Nezvalově
překladu, v Terezíně mnohokrát provozované, skicu klavírního koncertu,
písně, smyčcový kvartet. Nacistické temno mohlo za to, že dodnes nemáme
jistotu, zda poznáme do jednoho všechna Krásova díla.
Nejspíš
v září nebo říjnu 1944 nastala noc, kdy do vagónů směřujících do
Osvětimi zahnali i Krásu, autora Brundibára, krátké to radosti těch
nejmenších. Opouštěl svět esesmanů, kár pro mrtvé i nezničitelné
statečnosti. Při nakládání slyšel Verdiho Requiem (…libera me…),
vzpomínku na tehdy již usmrcené stejně jako na stále ještě živé.
Nedoprovázelo jej pouze jedno Requiem. Vždyť Fricek, jak říkali
v Terezíně kapelníkovi jazzového kvintetu Bedřichu Weissovi, zkomponoval
Parafráze melodií z Krásovy opery Brundibár. Jeden z tehdejších svědků
František Kraus vzpomíná: „Náš jazzový dirigent stojí na plaťáku a káře
uprostřed obrovského větrného dvora Sudetských kasáren. Stojí uprostřed
svých Ghetto–Swingers,
krásný štíhlý chlapec s kostěnými brýlemi a hraje na klarinet. Fricek
hraje na rozlučku Rhapsody in Blue od George Gershwina. Husté zástupy se
vydávají na své utrpení, pláč, nářek, klení, smích s úlevnou bolestí,
modlení k pánu Bohu… Fricek hraje na klarinet.“ Ghetto–Swingers
hrálo i svůj Tanec mrtvol a na melodii z Hraběnky Marici zpívali verzi
Neznámé, která je čekala v krematoriu.
