|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Poslední večeře v novém bytě
Autor: Moucha (Občasný) - publikováno 22.2.2018 (12:59:17)
|
|  |
"Zbláznila ses? Nezapaluj si tady!"
"Proč ne? Bojíš se, že nás odsud vyhodí " usmála se na mě pobaveně.
„Máš pravdu,“ zastyděl jsem se nad svou přehnanou reakcí a vytáhnul si jednu Gauloisku i pro sebe.
Sedli jsme si vedle sebe do otevřeného okna a foukali dým do vnitrobloku. Na pěstěném trávníku pár metrů pod oknem se spustilo automatické zavlažování. Ve staccatovém rytmu prýštící vody chladilo podvečerní vzduch vyprahlý po dlouhém letním dni. Vlídné paprsky slunce chýlícího se k západu barvily prostornou kuchyň před námi do zlatova. Odrážely se od mosazných rukojetí krémové linky, vkusně vyvedené v koloniálním stylu a od mramorové desky kuchyňského ostrůvku. Nad rozsáhlým topeništěm s pěti litinovými hořáky měděně pableskovala impozantní digestoř jako lampa kulečníkového sálu kavárny Louvre. Těch pár našich lahví vína a balíčků připravených k slavnostní večeři se nenápadně krčilo v rohu.
Moc dlouho jsme se v téhle kuchyni neohřáli. Ani ne před měsícem jsme se nastěhovali, nadšeni z krásného, nově zrekonstruovaného bytu v samém centru Prahy. Sotva jsem si začal zvykat na všechny vymoženosti pohodlného bydlení, už nás majitelka vyháněla. Bez nároku na vrácení kauce, bez toho, abychom měli čas najít si nové bydlení – doslova ze dne na den. Nebylo to poprvé, kdy se nám něco podobného přihodilo, táhlo se to tak s námi už druhý rok. Zpočátku nám to připadalo zábavné, ale intervaly, ve kterých jsme se museli stěhovat se neustále zkracovaly a s tím, jak nám pomalu docházely peníze nás přecházel i smích.
Když dokouřila, teatrálně vyhodila nedopalek doprostřed trávníku a snesla se z parapetu. Bosé nohy takřka neslyšně pleskly o keramické dlaždice.
„Tak se pustíme do vaření?“ zeptala se. Přikývnul jsem. Dlouhé krajkované šaty se jí vytáhly nad kolena, když z horních poliček kredence vytahovala dvě křišťálové sklenice na víno. S úsměvěm je postavila přede mě na ostrůvek a otevřela chladničku. Z té se vyvalila láhev vína a s tlumeným křachnutím se rozbila o podlahu. Povyskočil jsem, ale zastavila nedbalým gestem mě zastavila: "podívej se!" Nadšeně přitom pozorovala své bělostné nárty oblévané červeným vínem. Od bosých kotníků se šedými spárami dlaždic šířila po kuchyni rudá záplava. Možná, že stoupla na střep a víno se mísilo s krví. Štíhlá, bělostná chodidla s dlouhými prsty a ukazováčky nápadně předsazenými palcům se topily ve vlastní krvi. Zdálo se mi, že nadšení z dramatické scény na okamžik překryl stín melancholie a dojetím jako by se jí orosily oči. Okamžitě se ale opanovala a usmála se.
"Stejně by mě zajímalo, co dělalo červený v lednici."
Zasmál jsem se, ale i mě náhle přepadla tíseň.
Začali jsme připravovat poslední večeři v novém bytě. Vzhledem k tomu, že to na nějakou dobu měla být naše poslední společná, chtěli jsme si na ní dát záležet. Po vzoru evangelií jsme nakoupili víno, ale jelikož o jídle se klasická literatura příliš nezmiňovala tato část hostiny byla spíše záležitostí trendů a kompromisů našich vzájemně se křížících intolerancí a stravovacích návyků. Za peníze, které nám zbyly po návštěvě vinotéky jsme pořídili steaky z lososa, dijonskou hořčici, jarní cibulku a něco brambor. Bylo tak nachystáno vše potřebné, poněvadž pár citrónů a panenský olivový olej nám v kuchyni zůstal po posledních návštěvnících.
To byla ostatně jedna z velkých výhod našeho (takzvaného) podnikání. I když původní myšlenka Airbnb byla umožnit turistům nahlédnout do života místních, výsledek byl přirozeně opačný – bohatí cizinci se nechtěli vzdát svého životního standardu ani při návštěvě v Praze a tak po nich pravidelně zůstávalili nejdražší skotské máslové sušenky, nedopité lahve klaretu a koňaku, korejské koláčky, belgické pralinky, čerstvé šťávy, nebo nejjemnější pannenské oleje, které stály jako naše dvě denní mzdy. Dalo by se říct, že jsme se živili odpadky, ale sami jsme zpola v žertu mluvili o recyklaci a udržitelném způsobu konzumace. Jistě by se ale dalo použít mnoho podobných frází umožňujících velké části dnešní nejmladší generace zachovat si důstojnost navzdory mizerii, ve které se nachází.
Chvíli jsem se rozhodoval, jestli na lososa použiju japonský filetovací nůž, nebo snad dlouhý šéfkuchařský nůž ze Solingenského Wüsthofu. Pro jistotu jsem si z příborníku vyndal oba a dlouze si ty dokonalé nástroje prohlížel. Podle receptu Jamieho Olivera jsem vykrojil za soustředění hodné kardiochirurga dva stejně vysoké steaky ze střední části filetu (to aby se prý rovnoměrně propekly). Z obrovské kredence jsem vyndal masivní litinovou pánev, na sporáku zapnul hlavní hořák o průměru polévkového talíře a posadil na něj pánev k rozehřátí. Zároveň jsem na červeně svítícím displeji nerezového konvektomatu, skrytého za profilovanými krémovými dvířky kredence nastavil 70 stupňů. Podle receptu jsem stáhnul oheň pod pánví na střední stupeň a pokapal ji zářivě zeleným olejem, chvíli jsem nasával exotickou vůni a pozoroval vazkou hmotu jak se rovnoměrně rozprostírá po celé pánvi. Opatrně jsem umístil oba steaky. Na každé straně ho nechal asi dvě minuty zatáhnout, aby během pečení zůstal šťavnatý a měl krásnou zlatou kůrčičku. Podle návodu pak vložil ryby do měděného pekáčku kůží dolů a na 10 – 12 minut vložil do rozpálené trouby.
Soustředěné vaření poskytovalo, stejně jako již tolikrát, cenné rozptýlení od myšlenek na naši zoufalou situací. Poslední dva roky dva roky jsme se stěhovali po různých bytech v centru Prahy, vždy jsme obývali nejmenší místnost a zbytek pronajímali zahraničním turistům přes Airbnb. O cestování do Prahy je celoroční zájem a tak nikdy nebyl problém zaplatit vysoké nájemné a ze zbylých peněz žít. To spolu s našimi brigádami dávalo dohromady sice nejistý ale většinou solidní příjem, ze kterého se dalo jakž takž vyžít. Problém byl, že když nás odhalil majitel bytu, čekala nás okamžitá výpověď a ještě jsme přišli o zálohu na byt, zpravidla ve výši několika nájmů. Zpočátku to nebyl problém, ale poslední dobou, když se tento způsob cestování stal běžným i v Praze, jsme se museli stěhovat stále častěji. V tomto bytě jsme nepobyli ani měsíc a peníze které jsme na něm vydělali nepokryjí ani první nájem. Byli jsme bez peněz. Dřív by nám to tolik nevadilo, rozprchli by jsme se po kamarádech a rodičích, ale poslední půlrok nás vyčerpal.
Elfrída mezitím připravila jarní salát, který je prý jako stvořený pro rybu. Brambory uvařila ve slupce a pak je nechala vychladnout. Oloupala je a nakrájela na půlcentimetrové plátky. Jarní cibulku, petržel a chilli nakrájela na drobno a přimíchala k bramborám ve velké skleněné míse. Přidala dijonskou hořčici, pár kapek olivového oleje podle chuti, osolila, opepřila, nastrouhala kůru z půlky citrónu a spolu s vymačkanou šťávou přidala do salátu. Vše pečlivě zamíchala speciální lžící na míchání salátů z tvrzeného plastu od firmy Fiscars. Nakonec salát nechala odležet v ledničce a se sklenkou v ruce si přisedla naproti mně na barovou stoličku. Napila se a usmála se. Natáhnul jsem k ní ruku, abych jí pohladil, ale políbila mě na konečky prstů a před mým neuvědoměle majetnickým gestem uhnula hlavou.
Po večeři jsme se pustili do zbývajících lahví klaretu, křupek a černých oliv plněných nivou. Věděl jsem o tom jejím pětačtyřicetiletém “kamarádovi,” s ním se ostatně nikdy netajila. Věděl jsem ale i to, co s ním dělá a co k němu cítí, nebo co alespoň proklamuje, že k němu cítí. Psala to totiž všechno na jeden internetový chat pro opuštěné náctileté holky. Vlastně nechápu proč to dělala, vždycky se totiž tvářila jako velká nepřítelkyně internetu a podobných vymožeností. Byla to záhada. Ještě větší záhada byla, proč jsem celou tu dobu dělal, že o ničem nevím a proč jsem s ní přes to všechno chtěl zůstat. Možná z lásky, ze zvyku, z lenosti, kdoví.
Pili jsme a kouřili jednu Gauloisku za druhou. Bavili jsme se o knihách a divadelních představeních a vernisáži na které jsme byli naposledy spolu a o umění vůbec, jen aby sme nemuseli mluvit o něčem důležitém. Z youtube zrovna hráli Supergrass svojí nestárnoucí St. Petersburg, když nám došli neutrální témata k hovoru.
“Myslim, že bysme se měli rozejít.”
“Myslíš? Proč si to myslíš?”
Vypadlo z ní něco nad očekávání otřepaného, co se ani nesluší pamatovat a pak típla nedokouřenou cigaretu doprostřed hromádky vajglů, vstala a začala uklízet stůl. Mlčky jsem se k ní přidal a začal mýt nádobí. Poslouchal jsem Davida Bowieho a jeho Rock ‘N’ Roll Suicide a kuchyně byla brzy uklizená. Otevřel jsem okno k vyvětrání.
“Nic neříkáš!”
Tázavě jsem se na ní otočil.
“Ty nikdy nic neříkáš!” odešla do ložnice. Dal jsem si ještě poslední Gauloisku z okna. Osprchoval jsem se a taky se odebral do ložnice. Ležela na posteli nahá otočená k oknu. Její štíhlá kontura se antracitově leskla ve slabé záři pouličního osvětlení. Byla jediným světlem v celém bytě. Vzpomněl jsem si, proč tak zoufale chci, aby zůstala se mnou. Natáhnul jsem se do postele za ní. Pokoušel jsem na ni sáhnout, ale nešlo to na první pokus. Napodruhé jsem se dotknul sametově hebkého boku. Chvěla se. Slabě, neslyšně vzlykala. Chtěl jsem ji utěšit, chtěl jsem k ní mluvit, ale cítil jsem, že by to nemělo smysl. Nebylo třeba nic říkat. Přitáhl jsem se blíž k ní. Nahé tělo na nahé tělo. Políbil jsem ji na krk. Odtáhla se. Začal jsem ji hladit po bocích a po břiše, po vlasech. Odtáhla mi ruku, ale nemohl jsem přestat. Políbil jsem ji na rameno a už ji nepustil.
Když jsem usínal, slyšel jsem jak přerývavě pláče.
|
|
|
