|
Dřív jsem chodila do přírody se
sluchátkama v uších. Od určitý doby to ale nedělám. Mobil mám v
tašce, nejlíp vypnutej; jsem totálně odpojená ode všech, od
kyberprostoru, od globálních dat; konečně sama. A od tý doby slyšim
jinak. Vnímám zvuk svejch nádechů a výdechů, kamínky
škvortající pod nohama, vítr v uších a zpěv ptáků. I když leze brouk
v trávě, je to slyšet. Všímám si toho, jak jsou čerstvě vyrašený
pupeny ještě obalený bílým chmýřím. Toho, jak pomalu zapadající
slunce zvýrazňuje strukturu kamenitý stezky. Toho, jak v řece
problikávaj bílý jiskry. Toho, jak je všechno v dokonalý chaotický
harmonii. Neexistujou na to vzorečky, ale stejně všechno tak nějak
souzní. Podobně to je i u lidí. Některejch.
Na místa chodim s úctou a pokorou,
protože to je to, co si zasloužej; to místo mi nepatří, jsem tam jen
na návštěvě, a podle toho se taky chovám. Utrhnout kytku a zašlápnout
brouka je jako dát někomu facku a ještě mu plivnout do tváře;
absolutní pohrdání. Asi to bude znít kýčovitě, ale občas i obejmu
strom. Obejmout strom je někdy lepší než obejmout člověka, protože z
něj aspoň něco cejtim.
Proč se vlastně stává, že lidi
nedokážou vnímat přírodu tak intenzivně, jako dřív, jako i třeba v
dětství? Co je nutí si kontrolovat mobil a přemejšlet nad tim, co
bylo a bude, proč prostě nemůžou jen tak...bejt? Proč už nemůžou
vidět svět dětskýma očima, podivovat se nad všeličim; jen to zkoumat
a ne soudit?
Nedávno mi jedna pani v supermarketu
popřála hezkej den. A ten způsob, kterym mi to řekla... Vlastně mi z
toho je doteď tak nějak smutno. Přímo z ní tryskalo totální
vyčerpání, vyhořelost a nezájem. Ona vlastně mít zájem už ani
nedokázala; těch podnětů bylo tolik, že nastalo přesycení. Jakmile
spustíte v počítači víc funkcí naráz, zamrzne nebo prostě nefunguje
tak, jak by měl. Pořád řikám, že počítače vlastně fungujou těžce
biologicky. Možná, že právě proto, že jsme v průběhu života zahrnutý
až tolika podnětama, o věci tak nějak ztratíme primární zájem a
nedokážeme se už na nic dívat panensky. Všichno je pak pro nás něco,
co jsme už dřív viděli; všechen písek je na dně přesýpacích hodin...
Ale vlastně není, to jen my se nedíváme do těch míst, do kterejch
bysme měli; díváme se špatně.
Plno lidí neví, jak z tohohle upírskýho
syndromu ven... Ale asi lepší mít nějakou seberefexi a nevědět, co s
tim, než nemít ani potuchy o tom, že se něco takovýho děje. A já už
si naordinovala vlastní lék. Pokud musim hlídat čas, nařídim si
budík. Pokud chci něco udělat, udělám to hned; snažim se zkrátit nebo
pokud možno odstranit čas mezi tim, kdy na něco pomyslim a kdy to
udělám. V autobuse si prohlížim strukturu vlasů člověka sedícího
přede mnou. V restauraci do sebe jídlo hned nenaházim, ale snažim se
pozorovat jeho barvu a vůni, jeho jednotlivý složky. Když jsem v
obchodě a procházim kolem kusů oblečení, dotýkám se ho a vnímám, z
jakejch odlišnejch materiálů je ušitý, hladim chlupatý koberečky.
Kyberprostor mě odhazuje od mýho Středu, a proto v něm jsem co možná
nejmíň, ač je to někdy těžký.Všímám si detailů a toho, jak je ten
svět vlastně složitej, i když se to na první pohled možná nezdá.
Snažim se bejt víc bezprostřední; senzory, ne cenzory. A jednou se
třeba vrátim na začátek... Regres nutně nemusí znamenat dekadenci.
|
