|
A kdosi na nebi rozsvěcí světlo
jakoby lampář snad spletl si den
nebo snad tisíce máků jen kvetlo
v svítání barevném tak jako sen.
Z vlasů ti zavoní světelné roky
copánky ze sena spleteš si pak
ramena uzounká a bílé boky
z výšek mých toužení spatřím jak pták.
Pohled můj přistane pak na tvém pobřeží
a vstoupí doteky zabrat tu zem
pískem pak stíny dnů potichu poběží
zmizeti ve vlnách zítřků po svém.
Na talíř přichystám plody psích višní
horkých jak krůpěje krve mé snad
pak tuto vteřinu, kterou jsme hříšní
promění křídel pár v nádherný pád.
|
|
|
