#5: EXTRABOY

V té době plné samejch starostí byla i matka téměř na prahu smrti. Měla tuberkulózu, ale přesto neklesala pod utrpěnými ranami. Čelila nové situaci s pevným klidem, vědoma si toho, že kdyby i ona dětem odešla, zůstaly by bez ochránce vydány na milost a nemilost nepřátelům, jejichž zlomyslnost přivedla otce předčasně do hrobu. Její nezlomná vůle vzdorovala vítězně vlastní tělesné slabosti. »Já nechci zemřít a nezemřu dříve, dokud nebude blaho mých prcků zabezpečeno«, řekla si pevně, neboť naše pronásledování nebylo dosud skončeno.

Bylo sotva po pohřbu, když byla na náš majetek vznesena podvodná žaloba na ti$íc $ za nářadí a potraviny. Matka s jistotou věděla, že je žaloba trapnej vejmysl, protože všechny účty byly zaplaceny včas a řádně. Ale celou záležitost tehdy prováděl strejček Eliah a otec si od něho nenechal vystavit potvrzení. V těch krutých, trpkých dnech se běžně stávalo, že se bratr obrátil proti bratru, a Eliah se držel prospěchu své otrokářské partaje i za cenu zničení rodiny svého zemřelého bratra. Náš dům byl zaplacen, ale otcův obchod zaznamenal takový pokles, že se naše finanční prostředky ztenčily na minimum, a kdyby byla podvodné žalobě přiznána platnost, přišli bychom i o dům.

Matka prozkoumala pečlivě celou situaci a řekla: »Kdybych měla hotové Ca$h, tenhle proces bych vyhrála já«.

»Tak ohlas spor a já seženu peníze«, opáčil na to Bill.

Matka se smutně usmála, ale Bill horlivě pokračoval: »Russell, Majors & Waddell mi poskytnou práci. Jim Willis mi řekl, že jsem schopen zastávat pozici extraboye. Když půjdeš se mnou a požádáš pana Majorse o místo pro mě, pak mi ho docela určitě dá!«

Russell, Majors & Waddell byla speditérská firma pro dopravu zboží a svůj hlavní stan měla v Leavenworthu. Billův návrh přijala matka nejprve s mnohými námitkami, ale nakonec povolila chlapcovu naléhání. Pan Majors byl otcův přítel a byl víc než ochoten nám pomoci, ale Vilíkovo mládí se nedalo jen tak přehlédnout.

»Copak by mohl chlapec tvého věku dělat?« ptal se vlídně pan Majors.

»Umím jezdit, střílet a hlídat dobytek«, odpověděl Bill, »ale nejraději bych byl extraboyem u některého vašeho nákladu«.

»Ale to je práce pro muže a mimoto je to nebezpečné«, namítl pan Majors. »Nu ale což! Nechám tě to na jedné cestě zkusit, a když budeš dělat všechnu práci, dostaneš také plat jako muž«.

A tak bylo Vilíkovo jméno zapsáno do seznamu společnosti a Bill podepsal závazek, který nejlépe osvětluje povahu a názory pana Majorse. Zněl:

»Já, William F. Cody, přísahám tímto slavnostně před velkým živým Bohem, že během svého zaměstnání a v době, kdy budu u firmy Russell, Majors & Waddell, za žádných okolností nebudu hrubě mluvit, nebudu se hádat ani prát s žádným jiným zaměstnancem firmy a že v každém ohledu se budu chovat čestně, budu věrně plnit své povinnosti a budu jednat vždy tak, abych si získal důvěru svých zaměstnavatelů. K tomu mi dopomáhej Bůh«.

Pan Majors zaměstnával mnoho divokých povah a bezohledných mužů, ale slova tohoto závazku pronikla k jejich lepšímu nitru. Opravdu se snažili s různým výsledkem, aby dodrželi svůj závazek, ačkoliv většina z nich měla za to, že vést spřežení volů je dostatečně polehčující okolnost k příležitostnému použití od plic vyraženého citoslovce.

Závazek velmi ulevil matčinu srdéčku. Věděla, že náš Bill určitě dostojí danému slovu. A také cítila, že podnikatel, který vyžadoval od svých zaměstnanců takové chování, je jistě hoden její důvěry a cti.

Vozová výprava měla vyjet příští den a my všichni jsme byli zaměstnáni přípravami na Billovu cestu, která měla trvat dva měsíce. Nadešel okamžik rozloučení a pro matku to byla těžká chvíle – tak brzy po ztrátě manžela. Bill se ji snažil ukonejšit, ale nám mladším sestrám se to podařilo lépe, neboť jsme ho obklopily se slzami v očích a prosily jsme ho, aby utekl, až uvidí Indiány.

Je jenom krok od slz k úsměvu. Situace byla zachráněna – a Vilík vyrazil se svou životní lodicí doprovázen voláním plným naděje, důvěry a lásky. Před své zaměstnavatele předstoupil se statečným ksichtem a veselýma očima, to především.

Té noci byla jeho ložem pokrývka pod nákladním vozem. Ale spal zdravě a byl dokonale pohotový, když výprava s rozedněním vyrazila kupředu.

Soupravě pětatřiceti vozů se říkalo volský vlak, protože každý vůz byl tažen několika páry volů, vedených jedním mužem – šlehačem volů volky nevolky. Jeho bič práskal jako těžký kalibr pušky a byl slyšet velmi daleko. Vozy se podobaly obyčejným prérijním škunerům, ale byly větší a pevněji stavěné. Před nepohodou byly chráněné dvojitou plachtou z těžké plachtoviny a měly nákladní nosnost sedm tisíc liber.

Vedle šlehačů jeli s výpravou honci, kteří se starali o volný dobytek, noční pastevci a několik vedlejších pomocníků; všichni byli pod vedením vrchního vozky, jeho pomocníka a druhého vozky. Muži byli rozděleni do čet a každá si sama obstarávala své dříví a vodu, sama si vařila a myla nádobí, zatímco v každé četě jeden muž stál na stráži. Zvláštní povinnosti měli extraboyové, k nimž se počítal i Bill. Jeho úkolem bylo jezdit zpředu dozadu podél celého průvodu a vyřizovat rozkazy a zprávy. To zcela vyhovovalo Billově fantazii, neboť voli šli hlemýždím krokem a vléci se u jejich nohou bylo velmi nudnou námahou. – Kipling nám pověděl, jak je naprosto nemožné »popohánět Východ«. Bill poznal, že je stejně nemožné popohánět do kvapu volský potah.

Od samého začátku byl náš extraboy oblíbencem celého mužstva. Líbila se jim jeho odvaha, a protože vyřizoval rozkazy přesně a rychle, stal se miláčkem i vrchního vozky. Jeho povinnosti mu byly zčásti hrou. Vítal každý nový rozkaz jako vytržení z normálu jednotvárného denního pochodu a v duchu volal Juchů, když si mohl dopřát trysku na dobrém koni s nějakým rozkazem.

Svět Billovy obraznosti byl ohraničen mlžným obzorem, kde se stýká obloha se zemí. A když uběhl první den cesty a Bill obstaral svého koně a uvázal ho ke kolíku na louce, hleděl okouzlenýma očima na vzdálené černé kopce a rozlehlou plochu ztemnělé prérie. V táboře bylo živo. Šlehači vypřahali a odváděli potahy, pasáci uvazovali dobytek ke kůlům – což byla docela zajímavá podívaná – kuchaři připravovali večerní jídlo u praskajících táborových ohňů, obklopeni hradbou velkých vozů pod oblými plachtovými poklopy. Poníci a voli zírali tupě do ohně a ze všeho nejchmurněji vypadali šlehači ve svých kožených oděvech, sedící kolem ohňů s vousy ozářenými rudým světlem plamenů a s tvářemi rýsovanými v podivných černých a žlutých flekancích, a nad nimi se tyčila mečovitá stébla tuhé prérijní trávy jako kopí.

Bill poznával, že život na prérii není jenom večeří pod hvězdnou oblohou, kdy jiskry létají vzhůru k nebi. Má svoje tvrdosti a strádání. Byly dny, kdy se vozy vlekly více než pomalu, kdy se proudy vody lily z mračen, rozvodňovaly potoky a řeky, které bylo nutno překročit, a kdy bláto z cest dosahovalo nad kotníky. Když se splašil dobytek, jeho sehnání vyžadovalo hodiny tvrdé práce navíc. A nejhorší ze všeho bylo neustálé nebezpečí útočících Indiánů.

Bill nikterak nesdílel úzkosti a obavy svých dospělých druhů. Pro něj byl boj s Indiány jen důkazem, že chlapecké sny se někdy potvrzují i ve skutečném neodbytném životě. Ve své fantazii (také dost neodbytné) Bill již předem pociťoval vzrušení slávy ze svého prvního střetu s »ušlechtilým rudým mužem« – po vzoru hrdinů v oněch povídkách ze Západu, které četl a při nichž se ježily vlasy na hlavě i vousy na bradě. Jako mnozí jiní před ním měl však být velmi brzy poučen, že opravdový Indián je někdo úplně jiný než Indián z vymyšlených povídek.

Asi tak dvacet mil na západ od pevnosti Kearney, na břehu potoka, který se vlévá do Platty, povozy zastavily, aby se muži mohli v klidu naobědvat. Nikde nebylo ani známky po Indiánech a nikdo nepomyslel na nějaké zvláštní nebezpečí. Přesto byli tři muži neustále ve střehu. Ostatní většinou spali pod vozy a čekali, až se oběd uvaří… KFC neměli ani ve fantazii. Bill pozoroval kuchaře ze své čety, když se náhle ozvaly výstřely od nedalekého hustého lesíka a následoval hrozivý divošský pokřik.

Bill zahlédl, jak tři muži hlídky klesli na místě a z prérie se blíží dvě tlupy Indiánů. Jedna rozháněla dobytek do čtyř světových stran a druhá se hnala přímo na tábor.

Mužstvo výpravy tvořili staří hraničáři a rychle se vzpamatovali z nenadálého nájezdu. Seřadili se do bitevního šiku (ne tak horlivě hořlavě Jánošíku) za svými vozy na čele s Billem a Frankem McCarthyovými, jejichž rozkazy předával náš extraboy.

Dobře mířená salva z ručnic zarazila Indiány, kteří zakroužili stranou a odjížděli. Vyslali ještě rozptýlený déšť šípů, které poranily několik členů mužstva. Rychle svolaná válečná porada vedla k rozhodnutí, že je zbytečné na Indiány útočit, protože jich bylo dobře deset na jednoho a stále jim přicházely posily. Billovi se zdálo, že se jimi prérie jen hemží. Jedinou nadějí na záchranu bylo setrvat v úkrytu khaki vysokých břehů potoka a tudy ustupovat. Indiáni zaútočili znovu, s doprovodem obvyklého sirénového houkání, pokřiku a letících smrtících šípů, jak to jenom píšu. Ale povozní mužstvo se zatím stáhlo dolů k potoku a zpoza této přirozené předprsně břehu zahájilo a udržovalo tak dobrý oheň, že nepřítel byl znovu zahnán z dostřelu.

Jediná naděje, která přepadeným zbývala, bylo sledovat potok a řeku až k pevnosti Kearney. Vyslali ještě jednu salvu, aby Indiány přesvědčili, že chtějí své postavení bránit, a vydali se na nebezpečnou a obtížnou cestu.

Indiáni však velmi brzy prohlédli tuto lest a hraničáři museli odrazit jejich nový útok. Cesta pokračovala namáhavým broděním ve vodě potoka a přitom bylo třeba neustále střežit oba břehy proti nenadálým útokům vagabundů rudochů a pomáhat zraněným ihned z maléru. Byla to tvrdá atestace mužské praxe na zkušenou, tím více atestace pro chlapce zdatného jako Vilík. Ten byl však povzbuzen několika vlídnými slovy Franka McCarthyho, který mu řekl s obdivem:

»Opravdu, Bille, ty ses nebál ani za cent!«

Po několika mílích brodění dospěla ustupující výprava k řece Plattě. Ranění byli již tak vysíleni, že bylo nezbytné udělat přestávku a postavit malý vor, na který byli naloženi ranění. Čtyři muži strkali vor kupředu a nabídli Billovi, aby rovněž usedl na vor. Bill však odmítl a prohlásil, že není raněn, a že když pro něho bude voda příliš hluboká, může plavat jako bobřík odvahy s vlnou.

A tak plynuly dlouhé a únavné hodiny, ale Bill si ani jednou nestěžoval. Přesto však půl dne trvající brodění bez odpočinku a jídla začínalo tížit jeho nohy a chlapec pomalu zaostával za ostatním mužstvem. Měsíc vyšel a stříbřil stromy i řeku, ale nikdo neměl ani pomyšlení všímat si nádherné krajiny.

Bill zůstával asi sto či více kroků za ostatními, když se mu najednou vzrušením prudčeji rozproudila krev v žilách. Právě před ním měsíční světlo padlo na pérovou ozdobu hlavy indiánského náčelníka, který hleděl přes okraj břehu na vzdalující se výpravu. Bill bez hnutí pozoroval, jak se hlava, ramena a pak celé tělo Indiána zdvihají nad břehem. Indián se domníval, že jsou všichni hraničáři před ním, a bezstarostně si připravoval luk k výstřelu.

Teď si teprve bedlivý Vilík uvědomil, že smrt číhá na některého z jeho druhů – anebo na Indiána.

I v bezvýchodné situaci je hrozné zabít s rozvahou člověka, ale Vilík neměl čas k úvahám a váhání. Bleskurychle zamířil a střelil – a Indián se svalil po břehu dolů do řeky.

Na jeho poslední výkřik odpověděli ječením jiní vagabundi rudoši, kteří byli nedaleko. Frank McCarthy okamžitě pohřešoval Billa, postavil stráže a vrátil se zpátky. Nalezl Billa, právě když vytahoval z vody mrtvého bojovníka. Uchopil ho za ruku a pravil:

»Výborně, hochu. Zabils svého prvního Indiána a udělal jsi to jako muž!«

Bill chtěl mrtvého pochovat, ale dostalo se mu ujištění, že by to byla nejen docela neobvyklá zdvořilost, ale v tomto případě i naprostá nemožnost. Když dorazili k čekajícímu mužstvu, McCarthy volal:

»Hoši, malý Bill zabil svého prvního Indiána!«

Sdělení bylo uvítáno dalšími pochvalnými výkřiky, které Billa bodaly do uší, protože se mu srdce svíralo bolestí a jásot se mu zdál hrozně nemístnou kravinou.

Na jakékoliv city však zbývalo pramálo času. Indiáni, rozzuření smrtí svého náčelníka, podnikli divoký útok, který byl naštěstí odražen, a potom šel Bill Code v čele a Frank McCarthy v patách výpravy, aby zabránili dalšímu rozptylování mužstva.

S rozedněním se u pevnosti Kearney objevili utrmácení a vyčerpaní muži. Raněné zanechali v pevnosti a ostatní se v doprovodu vojáků vydali k ztroskotaným vozům. Doufali, že budou moci ještě něco zachránit, ale dobytek byl buď odehnán, nebo se připojil k některému z nesčetných stád bizonů. Vozy a jejich náklad byly spáleny, a tak zbývalo jen pohřbít strážce, jejichž skalpovaná a zohavená těla ležela tam, kde padli.

Potom se vojáci a povozníci rozloučili; první, aby podnikli beznadějnou výpravu za Indiány, druzí, aby se vrátili do Leavenworthu, když jejich výprava ztroskotala. Vláda se cítila zodpovědná za plenění divochů a ztráta vozů, dobytka a zboží byla Washingtonem uhrazena do posledního centíku.

#6: OCHRÁNCE PŘÍRODNÍCH VĚD, RODINY A DOMÁCÍ TRAPIČ NE NA ÚKOR PŘÍRODNÍCH VĚD

Sláva, která jednoho dějinného rána jako rána probrala Byrona, byla stejně nečekaná jako ta, se kterou se nyní setkával Vilík. Vozkové se vyjadřovali až příliš neskromně při líčení jeho hrdinného kousku. A když jeden žurnalista propůjčil prostému vyprávění magii svého bujného nepunkového pera, stal se z toho ne grunge jímavý příběh s okázalým názvem: Chlapec indiánobijce.

Ale Vilík se brzy musel starat o jiné věci než o svoji pověst. Když bylo nyní zajištěno jeho postavení u dopravního podniku, najala matka advokáta, aby nás hájil proti žalobě na náš majetek. Tímto světlem zákona byl John C. Douglass, tehdy neznámý, neslavený a neopěvovaný, ale velmi nadaný a podnikavý mladý jurista, znalec PRÁVA. Nedávno se usadil v Leavenworthu a těžko mohl dostat lepší případ, kterým by se mohl široko daleko proslavit. Mrtvý otec – nemocná matka – bezmocné nedospělé děti – děvčata – nelítostné pronásledování na jedné straně. A na druhé jedenáctiletý chlapec, vykonávající práci dospělého muže, aby získal Ca$h potřebných nul navíc k potírání nepřátel rodiny.

Douglass se pustil do naší causy s neochvějnou odvahou. Věděl právě tak dobře jako my, že naše obrana je slabá. Závisela všeho všudy na jediné nitce – na chybějícím svědku panu Bernhartovi. Tento muž býval účetním v době, kdy byly naše účty zacálovány, ale byl vypoklonkován z úřadu a žalobci – či pronásledovatelé s šikanou tuze plivanou – dokázali místo jeho výskytu utajit. Advokát Douglass psal na všechny strany, kde by Bernhart mohl pravděpodobně působit a vegetit, ale když nadešel den soudního stání, věděli jsme o něm právě tak málo jako předtím.

Případ vyvolal skutečný rozruch a soudní síň byla nabita, neboť mnoho lidí přišlo z pouhé zvědavosti, aby spatřili malého indiánobijce. Jinak však panovala všeobecná jednomyslnost o naprosté beznadějnosti věci Family of Cody. Nejenže se proti nám postavili významní a bohatí spoluobčané, ale náš mladý, nezkušený advokát musel navíc čelit nejtěžším juristickým dělům z baterie leavenworthského soudního dvora. Našimi jedinými svědky byly křehká matka a osmnáctiletá dívka, jimž po boku stál s hrdě vztyčenou kedlubnou náš statečný malý bratříček. Proti nám stály moc a zlomyslnost. Na naší straně bylo právo a statečná odvaha, kterou křesťanství vlévá do duší svých věřících. Matka věřila, že neviditelné síly Vyšší moci Všehomíra bojují svorně za naši věc.

Matka a ségra Marta přísahaly, že všechny účty byly opravdu zatáhnuty. A když žalobci skončili, vstal advokát Douglass, aby pronesl obhajovací řeč. Apeloval na ochranu práv vdovy a sirotků a byl to vůbec jeden z nejkrásnějších proslovů pronesený v kansaských soudních síních. Ačkoliv všichni byli dojati výmluvností našeho obhájce – mnoho posluchačů hlasitě plakalo –, přece jenom se i naši nejlepší přátelé obávali soudního verdiktu.

Ale vrchol celého jednání byl pro naše nepřátele stejně ohromující, jako byl nečekaný. Když Douglass skončil poslední větu své skvělé řeči, vstoupil do soudní síně scházející svědek – pan Bernhart! Odjel do Leavenworthu hned, jak dostal zprávu, že je třeba jeho svědectví, a dorazil právě v nejvyšší čas. Vstoupil do svědecké lavice a odpřisáhl svou bezpečnou a určitou vědomost o tom, že všechny dluhy, o které jde, byly řádně zaplaceny, a porota, aniž opustila svoje lavice, vynesla výrok ve prospěch obžalovaných.

A pak zaznělo volání a jásot a naši friends nás obklopili a pronášeli samá lepší blahopřání. Náš domov byl zachráněn a advokát Douglass si získal pověst za svou výmluvnost a za svoji vnitřní cenu a hodnotu, která nikdy nebyla – zaprodanecky majznutá a cáklá – oslabena za celá léta jeho dlouhé a zdárné kariéry.

Další důležitou událostí našeho života byla veselka nejstarší dcery Marty, která byla pozoruhodnou kráskou, stále obletovanou, neboť mladých dam bylo v Kansasu málo. Ale Martina volba padla na muže, který jí nebyl nijak hoden. Nevěděli jsme nic o jeho předchozím životě a o jeho nynějších poměrech jen velmi málo. Byl vzhledný jako divý mustang a zdálo se, že je i zámožný, to jen na oko. Při schvalování tohoto spojení stál Vilík opodál. Vrozenou intuicí se mu sestřin nápadník nelíbil jak ten nejlepší, tak zrovna tak jako ten nejpunkovější nápad – znouzectnost, že odmítl znechuceně i to, aby byl přítomen na sňatku z rozumu mdlého. Jeho nechuť byla připisována jakési údajné žárlivosti, neboť Vilík a Marta se vzájemně opravdu doplňovali jako jin a jang, zbožňovali jako Čuk a Gek i Šuk a Hek, ale samo manželství přineslo smutné potvrzení Vilíkovy předtuchy.

I příroda Matka všech Matek se připojila k Vilíkovu tichému protestu. V poledne v den sňatku se strhla strašlivá bouřka a černé mraky byly tak nízko, že jsme museli rozžehnout svíce. Když snoubenci zaujali svá místa u svatebního oltáře, otřásl domem třesk hromu a blesku, až se všechny dveře a okna rozřinčely.

Novomanželé měli domov připravený v Leavenworthu a odjeli tam téměř ihned, jakmile jim skončil obřad.

*

Starosti a odpovědnost spočívající na bedrech našeho malého bratříčka nezničily jeho chlapeckého ducha a smysl pro humor. Mrzuté škarohlídství – to nebylo nic pro budoucího Buffalo Billa! Jednou nám provedl kousek s tykvovými strašáky, na který do smrti nezapomenu. Nikdy předtím jsme neviděly tyto prazvláštní odrůdy tykví a Bill nás na ně připravil báječným vyprávěním, při kterém vstávaly vlasy jako anténky na nervech centrálního mozku a stydla krev.

»To někdy tykve obživnou a najednou vstanou ze země«, vykládal, »a oči jim začnou svítit jako čertům a otevírají huby jako krvaví lvi a chňapají po vás a stáhnou vás potom pod zem. Dejte si na ně značný pozor – teď už tykve začínají zrát a probouzejí se!«

»To není pravda!« křičel celý sbor nás malých děvčat. »Že si vymýšlí, mami?« A rozběhly jsme se za matkou.

»Vilíku, nesmíš dětem povídat takové věci«, kárala ho matka. »To se ví, že je to jenom povídačka«, utěšovala nás, jak mohla.

»Tak vidíš, ty jeden«, volaly jsme vítězně. Ale Vilík nám uchystal jiné »tak vidíš« o několik dní později. Vracely jsme se trochu pozdě domů a našly jsme vrata hlídána strašlivě vypadajícími žlutými věcmi. Celé svítily a příšerně se šklebily jako živé bytosti v sytosti měsíčního přísvitu.

»Ohniváci!« zaječela Elisa a chytla May za ruku a daly se do běhu. Já začala odříkávat modlitby a volat maminku. I Turk schoval ocas mezi nohy a dal se ze strachu z neznáma do vytí. Viděly jsme ďábelské oči, krvavé lví tlamy a všechno ostatní a hrozně jsme se rozječely, až nám celý dům přiběhl na pomoc. Vyplakaly jsme svůj příběh, a když Vilík přišel, řekl nám s úšklebkem: »Tak vidíte, chytráci! A podruhé raději věřte hned, když vám něco řeknu.«

Ale ze všeho nejraději vpadal Bill do našeho hracího pokojíčku a prováděl kouzla s našimi panenkami. Skalpoval maminky panenek a uvazoval jejich děti k nohám postele a podnikal v noci útoky na jejich lepenkové příbytky, když jsme je rozestavěly do nejlepšího pořádku, a přinutil celé rodiny panenek, aby hloupě stály na hlavách. Byl to strašlivý protiva a v našem hracím pokojíčku se ukazovaly první zárodky jeho nadání pro život na Dalekém západě, do slova a do písmene. Vilík z nás udělal opravdovou tlupu i s Turkem a batoletem Charliem a komandoval nás k pochodu do lesa. Udělal nám z hůlek koníky a dřevěné tomahavky, kopí a oštěpy a provazy ze žíní, takže jsme mohli být kovboji, Indiány, šlehači, jízdními vojáky… Všechny výjevy z jeho první cesty s nákladní výpravou byly znovu sehrány a prožity v lesích údolí Slaného potoka. Hráli jsme si na přepadení pošty lupiči a nejdivočejší indiánské bitvy.