#12: MATČINA POSLEDNÍ NEMOC

Na podzim roku 1863 se Bill vrátil jako urostlý krasavec, vysoký, silný, atletické postavy, ačkoliv mu ještě nebylo plných osmnáct let, ale sedmnáct a půl. Naše nejstarší sestra Julča se předtím na jaře provdala za pana J. A. Goodmana. Od toho dne je Julča paní Dobrákovou a matka stále slabější element.

My, kdo jsme s ní byli doma, jsme ani nezpozorovali, jak se její stav poznenáhlu horší, ale Bill zůstal zaražen její změnou, když ji po několika měsících znovu uviděl. Jedině nezlomná vůle umožnila matce tak dlouho přemáhat slabost těla. Teď se nám však zdálo, jako by se její slábnoucí tělo docela vytratilo a žila s námi jen její sladká a krásná duše.

Tři neděle po Billově návratu konstatoval šetrně lékař matce, že jí zbývá již několik hodin života. Toho večera přivolala k sobě všechny děti, jedno po druhém, aby přijaly její rozloučení a požehnání. Matka byla zbožná křesťanka a při požehnání mi svěřila vznešený úkol pečovat o duchovní blaho naší rodiny. Snažila se mé dětské duši vtisknout nikoli smutek ze smrti, ale myšlenku na slávu vzkříšení.

Julča a Vilík zůstali u matky po celou noc. Krátce před smrtí se jí náhle vrátila duševní čilost a mluvila s oběma téměř nepřetržitě až do svítání. Do jejich rukou vložila výchovu mladších sourozenců. Charlie, který se narodil v kansaských nesnázích a byl vždycky velmi křehkým kvítkem dítkem, byl nejtěžším břemenem její duše při tomto rozloučení.

»Jestliže mrtví mohou k sobě povolávat živé«, řekla, »zavolám Charlieho k sobě«.

V průběhu roku pak na věčnost za maminkou odešel i Charlie. A kdo může opravdu říct, zda touha matčina srdce po svém dítěti nebyla opravdu silnější než vlivy hmotného podplatitelného materiálního světa?

Vilíkovi matka připomněla, že má zodpovědnost za vlastní osud a že podle slov věštkyně bude »jeho jméno pojmem po celém světě«.

»Ale«, řekla mu matka, »jenom jména těch, kdo jsou poctiví, přímí, stateční, rozvážní a spravedliví, se připomínají se ctí. Pamatuj vždy, že ten, kdo přemůže svoji vlastní duši, je větší než ten, kdo dobyl celé město. Jsi dobrý syn a mohu zemřít s pocitem, že o mé děti bude postaráno. Přála jsem si, abys nevstupoval do US army. Ale teď ti již bude osmnáct, a až odejdu, tvoje vlast tě bude potřebovat. Prosím tě, Vilíku, abys bojoval vždy za tu věc, za kterou dal tvůj otec život«.

Mluvila, až ji přemohl spánek z vyčerpání. Vilík k ní přiskočil, aby jí pomohl, a ona odešla spočívajíc mu v rukou, s pohledem, který svědčil, že viděla nevýslovnou krásu jako spásu.

*

Ráno 22. listopadu 1863 začal nejsmutnější den našeho života. Jeli jsme těžkým nákladním vozidlem na hřbitov na Pilot Mountain. Přáli jsme si, aby naši rodiče byli ve smrti spojeni, jako byli věrně spojeni v životě, a tak jsme matku pohřbili do hrobu vedle táty.

Cesta ze hřbitova se rozdělovala nedaleko Leavenworthu. Jedna větev vedla do města, druhá se vinula k naší farmě podél Vládního kopce. Když jsme dojeli na toto rozcestí, Vilík vyskočil z vozu.

»Nemohu jít domů, když vím, že tam maminka už není«, řekl. »Půjdu do Leavenworthu navštívit Eugena Hathawaye. Zůstanu u něj přes noc«.

Litovaly jsme Billa – on a matka znamenali jeden pro druhého celý svět – a nic jsme ani namítat nemohly. To jsme však ještě netušily, jaký je pravý účel jeho návštěvy.

A tak jsme byly druhého dne velmi překvapené, když jsme viděly Vilíka s Eugenem vjíždět do našeho dvora v modrých vojenských uniformách unionistických vojáků. Zdálo se nám, že v našem hlubokém zármutku nad matčinou smrtí nemůžeme unést, aby náš skvělý bratr odjel do války. Hrozily jsme mu, že řekneme odvodní komisi, že mu ještě není osmnáct. Ale Vilík se nedal obměkčit našimi námitkami. Pluk, ke kterému byl přidělen, měl již rozkaz k transportu na frontu, Vilík se přišel jenom rozloučit. Pak nám dal sbohem.

Rozkaz, jímž byl Billův pluk poslán na frontu, byl však odvolán a Bill zůstal nějakou dobu v leavenworthské pevnosti. Tam znali velmi dobře jeho zálesácké finty a zkušenosti a to byl důvod, proč ho poslali jako kurýra s důležitou vojenskou depeší do pevnosti Larned.

Několik našich nepřátel z řad přívrženců otroctví, kteří chtěli utéct z Kansasu a přidat se k armádě Konfederace, se dozvědělo o Billově úkolu. Řekli si, že je nejvhodnější příležitost, aby si zchladili svoji dávnou řevnivost proti otci zabitím jeho syna. Vražda měla být ospravedlněna tím, že bude provedena ve službě jejich věci. Vypracovali plán, jak Billa přepadnou a zmocní se depeše u říčky, kterou musel na své cestě překročit.

Bill dostal výstrahu o tomto spiknutí a předpokládal, že ho spiklenci spiklenecky přepadnou ze zálohy. Jeho znalost indiánského válčení přišla nyní vhod. Ani nejmenší balvan nebo keřík či strom okolo cesty neušel jeho pátravému oku. Když se blížil k říčce, kde měl podle varování očekávat útok, pokusil se ji překročit asi pět set yardů nad obvyklým brodem. Ale říčka byla rozvodněná a Bill se vydal opatrně na cestu k brodu.

Zálešáci tábořili asi tak sto yardů od říčky. Tma pomalu dopadala na kraj a Bill využil vysoký říční břeh a postupoval krytý podél vody. Jeho nepřátelé čekali, že přijede z kraje, a ne podél říčky. Doufal, že jim nepozorovaně proklouzne.

Když se dostal k místu, odkud bylo vidět malou chatrč, kde byli záškodníci nejspíš ukryti, našel v houštině pět osedlaných uvázaných koní.

»Pět na jednoho! To nebude dlouhá zábava, když mě uvidí«, řekl si Bill a postupoval tiše dál s karabinou připravenou k okamžitému použití.

»Tadyhle je – hoši – je tady – u brodu!« rozlehlo se náhle volání od chatrče, doprovázené výstřelem z pušky. Zazněly ještě tři čtyři výstřely a podle skoku, jímž se jeho kůň vrhl vpřed, Bill poznal, že ho jedna kule zasáhla. Vjel do vody, obrátil se v sedle a rychle vypálil na muže, který byl na dostřel. Chlapík zavrávoral a padl k zemi. Bill vrazil koni ostruhy a obrátil se teprve na druhé straně říčky. Muži běželi k brodu, stříleli a Bill jim ostře oplácel municí. Měl před nimi tři sta yardů náskok, a tak se nemusel bát opěšaných pronásledovatelů. Než doběhnou ke koním, bude on už mimo nebezpečí. Všechno teď záleželo na jeho koni. Vydrží to statečné zvíře při svém zranění ostrý cval vpřed?

Kůň běžel několik mil a pak klesl. Bill sundal sedlo a uzdu, naložil všechno na ramena a šel dál pěšky. Brzy se dostal na ranč, kde si opatřil nového koně, a bez dalších potíží dorazil do pevnosti Larned.

Po několika hodinách oddechu se Bill vydal na zpáteční cestu s depešemi pro leavenworthskou posádku. Když se blížil k brodu, dával opět velký pozor, ačkoliv si byl téměř jistý, že záškodníci teď už prchají z Kansasu, aby unikli zatčení. Byli si jisti, že pět mužů snadno skoncuje s jedním klučinou, že se ani nemaskovali, a Bill jich několik poznal. Přesto překročil říčku velmi obezřetně a karabinu měl stále připravenou v ruce. Když se přiblížil k táboru záškodníků, zaslechl z chatrče slabé volání a zaúpění.

Mohla to být past. Ale také to mohl být bližní na prahu smrti. Bill popojel trochu blíž ke vchodu do chatrče.

»Kdo je tam?« zvolal.

»Pojďte sem, pro lásku boží. Umírám tady bez pomoci!«

»Kdo jste?«

»Ed Norcross«.

Bill seskočil z koně. Ed Norcross byl muž, na kterého vystřelil, když prchal přes brod.

»Co je s vámi?« ptal se Bill a vstoupil dovnitř.

»Koupil jsem to«, úpěl Norcross, »a moji kamarádi mě tady nechali na holičkách«.

Bill teď viděl ubožáka, jak leží na podlaze chaty.

»Bill Cody!« užasl Norcross.

Bill klesl na kolena vedle umírajícího parťáka, kterého znal tolik krásných let. »Můj ubohý Ede«, mumlal, »a byla to moje kulka, co tě srazila!«

»Bylo to v sebeobraně, Bille«, řekl Norcross. »Bůh ví, že ti nic nevyčítám. Ale nesmýšlej o mně příliš špatně. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych tě zachránil. Byl jsem to já, kdo ti poslal výstrahu. Doufal jsem, že pojedeš nějakou jinou cestou«.

»Já jsem nestřílel s ostatními, Bille« pokračoval Norcross po chvilce ticha. »Oni mě tady nechali napospas osudu. Říkali, že mi pošlou pomoc, ale vykašlali se na mě«.

Bill naplnil jeho prázdnou polní lahev ležící na zemi, upravil pokrývky, které mu sloužily za polštář, a nabídl mu, že ošetří jeho ránu. Ale šedý nádech smrti byl již rozprostřen na Norcrossově tváři.

»Nech toho, Bille«, šeptal, »nestojí to za to. Jenom u mě zůstaň, než umřu«.

Nebyla to dlouhá stráž. Bill usedl vedle Norcrosse a svlažoval mu bledé rty vodou. Konec nadešel velmi brzy. Bill urovnal tuhnoucí údy, zkřížil mu ruce na srdci a s posledním pohledem vyšel z chatrče.

Byla to jeho první zkušenost z hrůz a divokostí této bratrovražedné války. Bill nasedl na koně a zbytek cesty ujel celý skleslý a neobyčejně zadumaný.

Když se blížil k Leavenworthu, potkal přítele, který mu donesl výstražnou zprávu od Norcrosse, a požádal ho, aby dopravil Norcrossovo mrtvé tělo domů. Tíha, která ležela Billovi na duši, nezmizela ani po blahopřání velitele pevnosti Leavenworthu za statečnost a obratnost, kterými si dovedl zachránit život a depeše.

Následovalo nové období nečinnosti, které Bill při svém temperamentu horko těžko snášel.

My doma jsme zatím měly jinačí starosti. Sestra Julie prohlásila, že jsme se už naučily všechno, co se dá očekávat od venkovské školy, a musíme se zúčastnit zimního a jarního běhu ve škole v Leavenworthu. Měly jsme z toho radost, ale šaty, které pro nás Julie nastříhala podle staré venkovské módy, nás v městské škole na první pohled (podtrženo) označovaly za venkovanky. Nadto náš švagr Goodman, který chtěl náš majetek spravovat co nejhospodárněji, nám všem koupil botky z hrubé telecí kůže. Na to jsme nebyly zvyklé, neboť naše matka nám vždy kupovala solidní a velmi pěknou obuv. Původce naší nesmírné rozmrzelosti a uraženosti se smál našim námitkám – ale je spravedlivé podotknout, že neměl ani potuchy, jakým mukám vystavuje plaché a citlivé dívky.

Obrátily jsme se na Billa, který byl v každé nesnázi naším útočištěm. Odpověděl nám však dopisem, v němž sděloval, že už není zámožným vozatajem, ale má pouze nepatrný žold soldáta:

Mé drahé sestřičky!

Lituji, že Vám nemohu pomoci opatřit nové šaty. Ve chvíli, kdy to píšu, jsem tak bez prostředků, že kdyby bylo možné koupit mississippský parník za deset centíků, nemohl bych z něho koupit ani komín bez vejparů. Ale dostanu brzy svůj žold a pošlu vám jej celý. Nějak to vydržte, děvčata. Napíšu ještě Alovi.

V lásce Váš

Bill

Byly jsme potěšeny, ale naše poslední kapka naděje vyschla, vypařila se, byla ztracena. Já jsem si vůbec neobula botky, které nám koupil poručník Al, ale zbavila jsem se jich. Udělala jsem báječný obchod s ochotným Židem. Stala jsem se majitelkou marokénových střevíců, které stály asi ¾ plus to málo do jedné třetiny toho co telecí botky.

Židovo zboží vypadalo, jako by skutečně bylo určeno k obutí nohou, ale ve skutečnosti se jeho boty nedaly na výstavních chodidlech děvčat. Ale aspoň jsem přesvědčila Ala, že skutečná hospodárnost se nedocílí kupováním telecích bot, byť Vám za dobrý obchod slíbí zlaté tele na podnose. Zakrátko obdržel Al dopis od Billa, ve kterém hájil naše stanovisko. A nakonec nám Bill poslal celou svoji měsíční gáži, když mu byla vyplacena, byl to cujón jako Cája Saudec, že ani acupunctura jako Wanastova vjec by nebodla více & více přec, ani Galileo Galilei neměl nahoře takový palec, neb nechtěli mu vzít jeho teoriemi do culata za vděc.

*

V únoru 1864 začal Shermanův pochod přes Mississippi. Sedmý kansaský pluk, známý jako »Jennisonovi bandité«, byl reorganizován v Leavenworthu a jako pluk starých zkušených vojáků (žádní inženýři s excelovými tabulkami a jinými fabulacemi) byl poslán do Memphisu v Tennessee. Tam se měl připojit k armádě generála A. J. Smitha, která měla vést operace proti generálu Forretovi a krýt ústup generála Sturgise, jehož vojsko bylo zdecimováno od Forreta na Cross Roads (křížovkáři budou vědět, kde v jaké kótě se tak stalo).

Bill velice toužil zúčastnit se velké bitvy a podal si žádost, aby byl přeložen k 7. kansaskému pluku. Žádosti bylo vyslyšeno a Billova radost po vyhovění orgány neznala mezí. Psal nám, že už brzy pozná, jak vypadá skutečná bitva.

Bill dobře znal způsob indiánského válčení. Nyní bylo jeho ctižádostí poznat z vlastní zkušenosti přednosti a vyšší úroveň civilizovaného boje či – jak bych to řekla raději – boje mezi CIVILIZOVANÝMI LIDMI.

Generál Smith byl informován o mladém skautovi a krátce po příchodu do Memphisu povolal Billa ke zvláštní službě do hlavního stanu.

»Potřebuji«, řekl mu generál, »dostat spolehlivé zprávy o pohybech nepřítele a jeho postavení. Toho lze dosáhnout jen tak, že někdo tajně vstoupí do tábora konfederovaných. Vy máte potřebné vlastnosti – odvahu, chladnokrevnost, vynalézavost a duchapřítomnost. Myslím, že vy byste to mohl dokázat na jedničku s hvězdičkou«.

»Přejete si tedy, abych šel do tábora vzbouřenců jako vyzvědač?«

»Ano. Ale musíte znát nebezpečí, které vám hrozí. Když vás lapnou, bez milosti lano pro oběšence napnou, tedy odvděčení alias oběšení budete mít jisté«.

»Postoupím to riziko, pane«, odpověděl Bill. »Jsem připraven okamžitě vyrazit«.

Tvář generála Smitha změkla při té pohotové reakci cujóna Billa.

»Jsem si jistý, Cody«, řekl vlídně, »že jestli to vůbec někdo může dokázat, jste to vy. Získal jste pro tento úkol znamenitou školu s Indiány na vašich prériích. Ale nikdy nikomu nedávám rozkazem, aby šel do nepřátelského tábora jako slídič, ne cenohledač Šim jako miš maš jako Šam div ne Čong–un Kim. Jestli však chcete vykonat tuto službu, vezměte si mapy zdejšího kraje a pečlivě si je proštudujte. A vraťte se sem večer pro přesné pokyny«.

Za těch několik dní, co byl pluk v táboře, se Bill seznámil s okolím místa, kde leželo vojsko unionistů. Mapy byly neobyčejně přesné. Bylo na nich zachyceno jezírko, říčka, potok, silnice, ale i vedlejší cesty a stezky od plantáže k plantáži.

A právě den před svým rozhovorem s generálem Smithem zajal Bill na jedné své obhlídce terénu vojína konfederovaných. Byl to jeho starý známý, jmenoval se Nat Golden. Bill sloužil s Natem při jedné z povoznických výprav Russella, Majorse & Waddella a získal si jeho skutečné přátelství. Nat pocházel z Východu, ale byl zachvácen západnickou horečkou. Utekl z domova, aby se stal zálesákem.

»Nu, tohle je trochu šeredná patálie«, řekl Bill, když poznal svého starého přítele. »Raději bych zajal celý regiment než tebe, kamaráde. Proč jsi se dal vůbec naverbovat na nepravou stranu?«

»Válečné osudy, Billy«, smál se Nat. »Přítel se obrátí proti příteli a bratr proti bratru. A taky bys mě nezajal, kdyby se mi neroztrhla puška. Ale jsem rád, že pukla. Nestál jsem zrovna o to, abych to byl já, kdo tě zastřelí«.

»Dobrá! Já zase nestojím o to, abych tě viděl viset«, kápnul Božskou Bill. »A tak mi dej ty papíry, co máš u sebe, a já tě odvedu jako obyčejného zajatce«.

Nat zbledl. »Ty si myslíš, Billy, že jsem vyzvědač?«

»Nemyslím – vím to«.

»Dobrá, nasadil jsem svůj život, abych ty papíry dostal, ale zdá se mi, že mi je seberete tak jako tak. Proto bude lepší, když je dám tobě a zachráním si krk«.

Ukázalo se, že Nat má přesné mapy s vyznačenými armádami Severu. Vedle map měl ještě listiny, v nichž byly uvedeny údaje o počtu důstojníků a vojáků a zamýšlených pohybech vojsk.

Bill tyto papíry neroztrhal, neboť viděl, že by je mohl použít ke svému vlastnímu užitku. A tak když se hlásil ve stanu generála Smitha o podrobné pokyny, řekl:

»Vyrozuměl jsem z toho, co mi řekl zajatec, kterého jsem včera chytil, že se jednomu vyzvědači konfederovaných podařilo pořídit a odnést k nepříteli podrobnou mapu postavení naší armády a plány průběhu naší válečné kampaně«.

»Oh«, podivil se generál, »to jsem rád, že jste mi to oznámil. Hned změním naše postavení a jejich zprávy budou bezcenné«. A pak dal Billovi pokyny, co od svého dobrovolného zvěda očekává.

»Kdy vyrazíte?« zeptal se Billa.

»Dnes v noci, pane. Opatřil jsem si nepřátelskou uniformu a mám všechno připraveno, abych mohl brzy ráno vyjet«.

»Změníte barvu, eh?«

»Jasánek – bude to načas. Ale ne svoje zásady!«

Generál pohlédl na Billa uznale.

»Budete potřebovat veškerý důvtip, chytrost, odvahu a opatrnost, abyste prošel bezpečně touhle zkouškou«, řekl generál. »Věřím vám a spoléhám plně na vás. Sbohem a zdar s vámi!«

Po vřelém stisku pravic se Bill vrátil do svého stanu a ulehl, aby si několik hodin odpočinul. Ve čtyři ráno už byl v sedle a jel k čáře konfederovaných.

☺ happy 50 ☺ Philippe Fragione, yo, 14th September... on Monday:

FROM THE BIG SCOUNDREL TO THE  BIGGEST WEAKLING
La main sur le volant avec la moquette

HAND ON THE STEERING WHEEL TO THE DANCE FLOOR
Pare-soleil Pioneer sur le pare-brise arrière
Dédé et Valérie écrit en gros: sur mon père!
La bonne époque où on sortait la douze sur magic touch
On lui collait la bande rouge à la Starsky et Hutch
J'avais la nuque longue Eric aussi Malek coco
La coupe à la Marley Pascal était rasta des affros
Sur François et Joe déjà à la danse à côté d'eux
Personne ne touchait une bille

PIONEER SUNSHADE,

DEDE AND VALERIE IN BIG LETTERS: ON MY DAD!

WE PUT THE RED BAND FROM STARSKY AND HUTCH ON HIM

I HAD THE mullet, ERIC TOO, MALEK…

THE MARLEY HAIRDO, PASCAL WAS A RASTA THERE WAS AFROS TOO

ON FRANCOIS AND JOE…

NO ONE TOUCHED A …
On dansait le MIA

WE WERE DANCING THE MIA

[Refrain] (see  below)
Je danse le MIA
Hey DJ mets nous donc du Funk, que je danse le MIA
Je danse le MIA
Fait pousser le Pioneer à fond qu'on danse le MIA
Je danse le MIA
Ce soir les bagues brilleront, on danse le MIA
Je danse le MIA
Hey DJ mets nous donc du Funk, je danse le MIA

[DJ Speech]
En direct sur Radio Chacal, en duplex live avec le Starflash

DIRECTLY ON RADIO CHACAL, IN THE LIVE DUPLEX WITH STARFISH
Laserline Hatchin club c'est tout de suite 3, 2, 1, Dj :

LASERLINE HATCHIN CLUB THATS THREE TWO ONE, DJ
Merci à toutes et à tous d'être encore avec nous ce soir

THANKS TO ALL OF YOU FOR STILL BEING THERE WITH US
Au New starflash Lazerline Hatchin Club

AT THE NEW STARFLASH LAZERLINE HATCHIN CLUB
Nous sommes ensemble ce soir pour une soirée de bonheur musical

WE’RE HERE 2GETHER FOR AN EVENING OF PURE MUSICAL BLISS
Avec un grand concours de danse

LOADS OF GREAT GIFTS FOR THE LUCKY WINNERS
Il y aura les T-shirt Marlboro, les autocollants Pioneer

MARLBORO T-SHIRTS, PIONEER STICKERS

Les caleçons JB, les peluches

JB UNDERWEAR, SOFT TOYS

à la technique c'est Michel, le light jockey c'est Momo

THERE’S MICHEL ON TECHNICAL, ON LIGHT THERE’S MOMO

On monte sur les tables, on lève les bras bien haut

WE’RE JUMPING ON TABLES,
Allez c'est parti...

Je danse le mia (X2)

[Couplet 3]
Je danse le MIA, pas de pacotille
I'M DANCING THE MIA, NOT...
Chemise ouverte, chaîne en or qui brille
OPEN SHIRT, GOLD CHAIN THAT'S BLING-BLINGING
Des gestes lents ils prenaient leur temps pour enchaîner
SLOW MOVEMENTS, THEY'RE TAKING THEIR TIME TO...
Les passes qu'ils avaient élaborées dans leur quartier
THE MOVES THAT THEY ELABORATED IN THEIR NEIGHBORHOOD
C'était vraiment trop beau
IT WAS REALLY TOO COOL
Un mec assurait tout le monde criait : ah oui minot
A GUY WAS ASSURING THAT EVERYBODY WAS SHOUTING: OH YEAH LIL GUY
La piste s'enflammait et tous les yeux convergeaient
THE DANCEFLOOR WAS FLAMING UP AND EVERYBODY WAS LOOKING
Les différents s'effaçaient et les rires éclataient
THE ... AND LAUGHTER WAS ABOUNDING
Beaucoup disaient que nos soirées étaient sauvages
MANY SAID OUR SESSIONS WERE SAVAGE
Et qu'il fallait rentrer avec une batte ou une hache
AND THAT YOU'D GO HOME WITH A ... OR A ....
Foutaises, c'étaient les ragots des jaloux
BULLSHIT, THAT WAS JUST THEIR JEALOUSY TALKING
Et quoi qu'on en dise, nous on s'amusait beaucoup
AND WHATEVERY THEY MAY SAY - WE HAD LOADS OF FUN
Aujourd'hui, encore on peut entendre des filles dire
EVEN TODAY YOU CAN HEAR THE GIRLS SAY
"Hayya, IAM, ils dansent le MIA"
HAYYA, IAM, THEY'RE DANCING THE MIA

[Refrain]
Je danse le MIA
I'M DANCING THE MIA
Hey DJ mets nous donc du Funk, que je danse le MIA
HEY DJ, PUT ON THE FUNK SO I CAN DANCE THE MIA
Je danse le MIA
I'M DANCING THE MIA
Fait pousser le Pioneer à fond qu'on danse le MIA
MAKE THE SPEAKERS BLOW COZ IM DANCING THE MIA
Je danse le MIA
IM DANCING THE MIA
Ce soir les bagues brilleront, on danse le MIA
TONIGHT THE .... ARE GONNA SHINE, I'M DANCING THE MIA
Je danse le MIA
I'M DANCING THE MIA
Hey DJ mets nous donc du Funk, je danse le MIA
HEY DJ, PUT ON THE FUNK IM DANCING THE MIA

Je danse le MIA...