Text není určen pro čtenáře do 18 let.

Osoby i události jsou smyšlené.

Voda je život

„Tak se nám někdo vysral do kopírky!“ řekl grafik.

„To snad není možný, to tady ještě nebylo,“ odpovídám mu věcně, ale nemohu ubránit mírnému úsměvu.

„Hele, co s tím?“

„Řekni večer uklízečkám, nebo teďka Rumunům ve skladu.“

„Na to seru, do skladu nejdu.“

„O. K., hele mám spoustu práce a nic dneska nekopíruju, tak v pohodě.“

„Ale hrozně to tam smrdí.“

„To nějak vyřešte. Zkus za obchodním ředitelem a projeď záběry z kamery. Mám osobní tip, kdo to byl. Teda dva.“

„Koho?“

„Nechám si to pro sebe hele. To by nebylo týmový. Mrkněte na tu kameru. Zdar.“

„Jo, ještě přestala téct voda.“

„Cože?“

„Ještěrkář přehodil něco ve studni, nějakou páčku, a vytekla studna. Zkusili jsme to z tý druhý, no ale prostě pořád není voda.“

„Tak to půjdem domů, ne?“

„Ne. Měl bych podčasy.“

„A to tady jako budem ve sto lidech chodit na dva záchody?“

„Pořád tady chodíme na záchody. Mám hygienický kapesníčky. Aspoň se zvýší produktivita, protože tady všichni pořád jenom serou.“

„Jo, tak to jo, snad to spravěj. Ahoj.“

„Třeba nám dovolí jít domů. Ahoj. Musim ještě opravit ty letáky.“

„Čus bus.“

„Jo, jo...“ 

Grafik odchází po chodbě ztemnělé tiskárny z kanceláří. Procházím okolo fakturace, koukám, že kolegyně jsou nervózní. No jo, nejde voda, to je v prdeli. No a i když voda jde, jedna říkala, že bylo i prkýnko od krve, čertví co tam bude všechno teď. To je jako moc tohleto. 

Do kanceláře přiběh koordinátor. „Ty vole, nejde voda.“  

„Nejde a nepude! Asi přistavěj cisternu.“

„A kam mám chodit na záchod?“

„Buď v klidu, takhle to bylo i ve středověku.“

„Ale my tady nejsme ve středověku.“

Pomyslel jsem si svoje a řek jsem mu, že startuju auto a jedu do kavárny na WC. Tady v dosahu nikde nic není. Ani les, jen pole pod kamerama. Jako správnej pohan se nestydím bejt nahatej, ale smáli by se mi, že jsem tlustej. Fakturantky a sekretářky, to je mazec. Držet si je na délku koštěte. Nejvíc za poslední rok jsem se zasmál, když Zuzana říkala o Markétě, že je „arogantníí a protivnáá“. Každá holka tu má svoje kurníčky a mě nemají rády ani slepice ani kohouti, protože tak nějak do žádného kurníčku nepatřím. No a vlastně jsem nikdy nikam nepatřil. Vždycky jsem byl jinde, ale odlišnost může být někdy právě přednost, a ne hendikep. Strmé, osamocené a vysoko – jsou stezky, co někam vedou. A vedle ty dálnice do propasti. To se odráží i v hudebním vkusu. Poslouchám Black metal. Když se řešilo, jaká kapela bude na firemní večírek, navrhnul jsem Aosoth, případně Misanthrope. To bych chtěl vidět, jak by se tito hudebníci tvářili, když by na ně házeli při vystoupení skladníci bagety a další žrádlo, jak to dopadlo minule. 

Do kanceláře se přiřítil šéf. Tváří se divně a má rozpuštěný vlasy, cítím průser. Moje sekretářka (říkám jí „moje sektářka“) na něj preventivně vyštěkla: „Jdeš nás zase zabít?“

„Ne, jdu skočit z okna,“ odpověděl šéf nezvykle klidně.

„Tady nemůžeš, musíš naproti, tady je síťka,“ upřesňuju mu to.

„Honzo, ty seš fakt kámoš.“

„Ty síťky jsou tady prej schválně, abysme ve vypjatejch situacích něco neprovedli. Musíš to obejít a jít vedle,“ ještě upřesňuju.

„Jdi do prdele.“

„Jo, nasadím si gumovou čepici jako tady Katka a polezu tam řediteli co.“

„Tak tady Karel i bez čepice a bez gelu.“

Karel dělá, že nic neslyší, aby byl klid.

„A teď vážně, někdo se vysral do kopírky a nejde studna,“ popsal šéf aktuální firemní situaci.

„Chtělo by to nějaký seminář o firemní kultuře a identitě a s překladem do Ukrajinštiny a Rumunštiny,“ shrnul jsem situaci zase já.

„Honzo, ty mě sereš, a nás všechny.“

„Jo, je to tak, přiznávám,“ ale máte si dělat na pohovoru psychotesty. To není můj problém, můj vůbec ne. To si řeš s personalistkou.“

„No a v pátek jsi, Honzo, zapomněl přijít.“

„Já nezapomněl, já jsem se na to vysral. Ale zase jsem neudělal ten bordel v kopírce. Protože to někdo musel udělat v pátek nebo o víkendu.“

„Maruša, ta uklízečka má dneska směnu, je šikovná a prý dřív dělala jako kurva, takže třeba jí to nebude vadit, přidáme jí tři stovky.“

„Jo a ty si to ještě u ní vybereš co?“

„Prostě vyřešeno a už mě neserte tady.“

„Ještě Honzo dodělej ten kompresor,“ dodal šéf.

„A jakej to je?“

„Ten největší menší.“ 

Druhý den:

„Neteče voda, je to tady jak na Brutal Assaultu!“ otírám si ruce po WC hygienickým kapesníčkem.

„Já si teda na B. A. beru solární sprchu,“ usmál se na mě povýšeně šéf.

„No jo, ty seš ale plantážník,“ vracím mu to.

Nemůžu v pracovní době chodit spát na záchod, protože to tu smrdí. To mě na celé situaci vadí nejvíc. Je příznačná nervozita v celé firmě. Něco přepojovali a celá studna vytekla do potoka. 

Třetí den:

Nejde voda a nesplachujou záchody.

„Pořád nejde voda a nesplachujou záchody,“ postěžovala si moje sekretářka Lída.

„To víš, no, voda je život.“

„Jsme tady jak v mrtvý firmě, dead city...“

„A jak budeme splachovat?“ ptá se Lída.

„Tak z barelu. Oni Rumuni nějaký nanosej odpoledne.“

„Jak jako z barelu?“

„Prostě tak no. Nehledej v tom logiku, ani tu ženskou ne.“

„To bude tak na jedno spláchnutí jeden barel,“ vmísil se do hovoru šéf.

„To teda jak po kom,“ a začal jsem se mu smát. Nevydrželo to dalších devět lidí v kanceláři. Jenom Karel se nesměje, protože si nechce dělat zle. Usmívá se neutrálně, aby nevypadal, že se zase vůbec nesměje.

Čtvrtý den:

„Budeme asi stěhovat, protože tady voda nepůjde nikdy. Že studna vytékla do potoka, protože nějakou páčku ještrkář připnul,“ ozývá se lámanou češtinou z firemního rozhlasu. Přijde mi to geniální. Nevím, jestli si někdo dělá prdel, nebo jestli se fakt bude měnit lokace. Snad to nebudu mít na dojíždění moc daleko. Aspoň si přečtu ve vlaku knihu.

Pátý den:

Už nikdo nechodí na záchod. To už není středověk, to je starověk. Já zvažuju, že si zítra vezmu něco na způsob plen, nechce se mi pořád jezdit autem pryč, tady není kde, a jsou tu všude kamery, smály by se mi fakturantky, že jsem tlustý a rozteklý prase.

Šéf je v pohodě, ten pije vodu kdekoli. Jednou jí pil z uranových dolů a pak se poblil.   

Jdu si do jídelny udělat donesenou vodu, konvice ještě fungujou, ač na nich nedrží víka, takže skoro vždycky se všichni opaří. Z rádia a repráků ve zdi najednou hrajou Misanthrope. Musím uznat, že to tu maj personalizovaný, když už nic jinýho. No a víc srandy by jinde nebylo, tak výpověď odkládám zase o měsíc. 

Kolega Jirka měl taky výpověď v šuplíku, ale nezamykal si to, takže mu to Karel vzal, dopsal datum a dal to pod dveře obchodnímu řediteli. Dobrej vtip, ale Jirkovi tu výpověď přijali a už to neukecal, takže je teď na pracáku. Zrovna dneska mi psal, jak se tu máme. Řek jsem mu, že stále ještě nechtějí psychotesty u pohovoru (personalistka je pohodářka), takže třeba to může ještě jednou prubnout. Jirka je sice na pracáku, ale může si doma po vykonání potřeby splachovat. Což je vlastně takový to přísloví, že na všem zlym je něco dobrýho a i pád znamená let. 

Jirku pouštím z hlavy a jdu něco dělat. Právě jdu za ajťákem, protože padá web s e-shopem.

„Padá web.“

„Přej si něco,“ usmál se na mě ajťák tak nějak na způsob úchylného kněze.

Já bych ty básníky jako ajťáky nezaměstnával. Nakecá toho, ale neudělá nic! Si během pracovní doby nasázel knížku poezie, a když se na to přišlo, zargumentoval vše tím, že jeden dytyrhamb je o naší firmě.

„Tak čau.“

„Zdar,“ usmívá se na mě to sluníčko s nohama na odpadkovém koši a třema bagetama na stole a dvěma v sobě.

Novinka dne: Ještěrkářovi ukradli Ukrajinci boty.

Jsem rád, že mám svý boty a jdu z kolbenky domů a přemýšlím nad vším možným. Nikdy nepracujte ve firmě, kde jsou úzké dlouhé uličky, protože se udobrýdenujete.

No a ještě jedna věc mě potěšila. Grafik nezná skelnou vatu a o víkendu si z toho stavěli bunkry.