Sleduji obrys lidské postavy na levé straně jezera - uprostřed lesa - v mezeře mezi stromama. Opravdu se dívá na mě? Je skoro úplná tma. Žádný měsíc. Žádná hvězda. Před chvílí mě probudil zvuk kol v trávě - pomalu se přibližujících mým směrem - zleva z druhé strany. Nějaká větší čtyřkolka - už zastavila. Že by byly jen dva? Tomu se mi nechce věřit. Soustředím se, jestli neuslyším podezřelý zvuk i zprava. Nic. Jen nebezpečné ticho.

Co naplat. Musím se pohnout jinam. Chci se obtočit kolem stromu, u kterého jsem včera usnul, ale přesně v tu chvíli se kola auta opět rozhýbala a tak zůstávám bez hnutí ležet. Je blíž než jsem si zprvu myslel. Možná míň než 50 kroků a... Nesvítí mu světla. Zase zastavilo. Rychle se zvedám a rychlým pohybem se přesouvám kolem stromu tak, aby mě nemohla vidět žena na druhém břehu. Ze tmy mezi stromama cítím pohled někoho, o kom jsem doteď nevěděl. Než stihnu zareagovat, oslní mě ostré světlo kousek od vody. Jen krátký záblesk světlometu. Udělám tři rychlé kroky do zákrytu k jinému stromu. Vidím jen rozmazaný jas. To bylo hodně blízko! Les kolem - z dálky - ozářily dva reflektory zprava. A hned zase zhasly. Ani jeden mě nezasáhl přímo. 80 kroků? Takže dva lovci a dvě auta - s dalšíma uvnitř. Podle rychlosti tlukotu svého srdce odhaduji, že jich je celkem osm. Co naplat?

Když vám jde o život, uděláte cokoli. Ale co mám teď dělat já? Jsem v zákrytu, ale oni vědí přesně kde. Tahle parta si se mnou určitě nechce hrát na honěnou. Nesnáším tyhle tvory - o tolik lepší než já. Vždycky vědí, kde jsem. Zrak se mi pomalu zlepšuje. Nezbývá než čekat. Co udělají oni? Druhé auto opět rozsvítilo reflektory a snad úmyslně nahlas zapnulo motor. Přemýšlím, jestli bych přes jeho hukot v hlavě slyšel pohyby z jiných stran. Světla zase zhasla, ale vrčení motoru se blíží mým směrem. Vědí, že o nich vím? O všech? Čekal jsem, že zastaví, ale stále jedou ke mě. 60 mých kroků? Zastavily, ale motor hučí dál. Smrtící pohled z té strany mě donutil bez přemýšlení udělat 4 rychlé kroky za jiný strom, směrem k čtyřkolce, která mě probudila. Pokud všichni zůstaly, kde byly, jsou teď možná jediní, kdo mě může vidět přímo. Nebo? Sleduji místo na levém břehu jezera, kde stála žena. Není tam. Ale? I kdyby se za celou dobu nepohnula, viděl bych ji přes odeznívající oslnění? Rachot motoru mě začíná rozčilovat. Vůbec nevím, kde jsou ti dva. Všichni se dívají mým směrem, ale vidí mě někdo z nich přes stromy přímo? Přestává mě bavit čekat, co udělají oni. Chci se odsud dostat. Našel jsem si včera opravdu skvělé místo k odpočinku.

Nejrychleji jak dokážu se rozebíhám směrem k čtyřkolce, které jsem si všiml jako prvního hrozícího nebezpečí. Ti jediní možná neví, že o nich vím. Do zad mě osvítil osamělý světlomet. Vidím už celkem dobře - určitě dost na to, abych se mohl za běhu držet ve stínech stromů. Druhé auto rozsvítilo reflektory a s normální hlasitostí - a o mnoho rychleji než před tím - se rozjelo. Napadlo mě se na chvíli schovat v některém z mnoha stínů přede mnou, ale protože vůbec nevím, kde přesně je ta první žena a protože blížící se auto - teď zezadu a trochu zleva - nemá možná už důvod zastavovat - běžím prostě dál. Možná bych mohl udělat něco co nečekají. 10 kroků před sebou, v trávě, která není ani způlky tak vysoká, jak bych si přál, vidím místo osvětlené všema třema reflektorama. Vbíhám do něj. A zastavím. Okamžik na to se přestal pohybovat i hluk motoru za mnou. Ví proč jsem to udělal? Napadlo je, že si z nich dělám srandu? Asi 20 kroků před sebou vidím obrys auta, které mě probudilo. Dva muži sedí uvnitř a nahoře na kapotě je třetí. Všichni tři se dívají přímo na mě a ten nahoře na mě míří nějakou velkou"smrtící" věcí. Okamžitě se rozebíhám doprava, ale stále blíž k nim. Úplně přestávám vnímat, co se děje za mnou, a v pohybu si vybírám, kterým z těch tří začít. Nemám hlad. Musím je zabít. Jeden - ten vlevo uvnitř - nervózně řve na ostatní. Ani trochu tomu nerozumím. Úmyslně jsem minul několik stromů, tak abych jim na chvíli zmizel. Nastartovali motor, rozsvítili přední světla, z korby ozářil všechno kolem mě silný světlomet. Pozdě! Tuhle "čtyřkolku" vidím poprvé. Dva muži uvnitř nejsou chránění dveřmi. Pár rychlých kroků. Skok. Vždycky vědí, kde jsem, ale jsou pomalí. Druhý muž v autě vzal rychle do ruky malou "smrtící" věc. Nevím jak funguje - není to důležitý. Zakousl jsem se mu do stejného místa na krku jako tomu prvnímu. Třetí nahoře něco křičí. Opravdu mě nechal se mu zahryznout zezadu do šíje? Pomalí a bezbranní. Reflektory druhého auta se přestaly pohybovat. Zůstávám v zákrytu na korbě. Že bych si na chvíli odpočinul? Ale proč? Ve stínu auta utíkám pryč odsud. Láká mě úplná tma v dálce - hluboko v lese. Za mnou - v místě, kde bylo auto, které mě dneska probudilo - se ozval hlasitý výbuch. Stín, ve kterém jsem se držel, nahradila záře plamenů. Co se stalo? Běžím dál a přemýšlím, jestli na chvíli zastavit a ohlédnout se, ale... Není to důležitý. Hlavně pryč odsud.