|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
~ WOLKEROVI ~
“Jak hvězda nebem padající se mihl nůž a páž,
zoufalou ranou ku prahu psa přibil Mikuláš,
a Fidelio, věrný pes, zří na něj okem mdlým
a ještě ruku líže mu jazykem krvavým...” (JW)
Vy tolik něhy máte - básníkem zrozený,
byť lásku rozdáváte - vaše dny sečteny!
~
Bez potlesku a ovací;
takhle prý končí hazardní hráči,
naposled stránky tiše obracím,
slovíčka krutá slzami už smáčím…
~
Do nejzazší chvíle s vámi jsem;
v mysli zní verše podmanivé,
do poslední jizvy vpíjí se,
ta tíha lačné smrti chtivé...
~
Až na kraj mola půjdeme s Fidéliem
a s ním tam vzpomeneme vás,
pak v nekonečné bolesti,
v psím srdci raněném a tklivém,
Nebeský pastýř svede nás v Boží sráz.
A až se voda zavře nad námi,
splyneme spolu v blahém souznění…
Já a Fidélio.
Já a Vy.
Vy však zůstáváte mladý a nemocný,
Fidélio mrtvý, věrný, a oba tak bezmocní,
a já?
Já vděčný až za hrob!
~
Na kraji mola setkáme se naposled,
pak opustíme navždy nenasytný svět.
Už dotkneme se hvězd, věčnosti i slávy,
ztracené sny zas objevíme vřelé,
jak sopečnou výheň lávy.
~
V náruči poesie obejmem´ Fidélia,
a lásku nalezneme tam,
když ve světě pro nás nezbyla.
Po rýmech teskných básní
vyplujem´ do říše šťastných!
ZEMŘEME…
A na věky věků, básníku můj drahý,
a na věky věků, bok po boku,
dáme se znovu do kroku!
V hlubinách země síly tajemné…
Však projdeš-li tou tmou,
Bůh Světlo opět zažehne.
15. 9. 2006 + 20. 10. 2019
|
|
|
