Mám pro vás jeden z příběhů.
Svítá. Muž kráčí po břehu,
kam příliv zanes hvězdice.
Stovky a možná tisíce.
Z toho pohledu srdce puká,
když náhle vidí v dálce kluka,
hvězdice rychle zvedá z pláže
a zpátky do moře je háže.
Pročpak to děláš, zeptá se ho
a kluk na chvíli nechá všeho,
jak vyjde slunce, umřely by.
A to já nechci, mně se líbí.
Muž pohladí ho po tváři.
Již brzy slunce zazáří,
za chvilku opustí svou skrýš.
Házením pranic nezměníš.
Věřte mi ale drahej pane,
stejné to přesto nezůstane,
pokaždé, když hvězdici zvednu,
změním vše. Aspoň pro tu jednu.
|
