Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.
-------------------------------------------------------------------------

Automat

„Je to tady taková čekárna na výpověď,“ řekl grafik. „Ono záleží, jestli je poslední týden měsíce, nebo ne. Představte si, že včera šel koordinátor si koupit bagetu do automatu a vypadla mu výpověď.“

„Jako místo bagety výpověď? To si děláš prdel, ne,“ dokreslil situaci hovorovou řečnickou otázkou skladník Antonín.

„Jo, už to tak vypadá, máme tu výpověďový automat, záleží ale na jakém je algoritmu.“

„Myslíš, že to má nějakou logiku, kdo dostane výpověď?“

„Nevím, možná jde o nějaký typ meta-logického modelování. Ono o tomhle moc lidí neví, ale automat jede už půl roku. Pár lidí je radši o hladu a k automatu nechodí.“

„Můžou si vzít jídlo z domova, ne?“

„Problém je u těch, kteří mají 24hodinovou pracovní dobu. Ti domů nechodí.“

„A kdo všechno dostal výpověď, kolik to bylo lidí?“

„Asi půlka ze všech oddělení kromě grafiky, na grafiku se čeká. Jednou tu dostaneme výpověď všichni. Je to vlastně taková existenciální paralela. Nebo vesmír funguje jinak? Není vše jen čekání na výpověď?“

„Oni mají nějaký seznam?“

„Hele, nevím...“

„Oni maj úplně hokej v tom, jak se co jmenuje. Plakát je pro ně leták, jmenovka je pro ně vizitka, psal to pan inženýr,“ zamyslel se grafik.

„No, chápu no,“ odpověděl jsem neutrálně a dělám si svoje. A dodávám: „V práci je lepší bejt malá šarže a čičmunda, když se znenadání rozdávají výpovědi jak nahoře, tak dole (ve skladu i v kancelářích), člověka se to prostě nedotkne.

„Máš pravdu, výpovědi z automatu padaj jen manažerům a skladníkům.“

„Něco na tom algoritmu bude. Hele, napadlo mě, jaktože je ve výpovědi z automatu vždycky vyplněný jméno. Asi je to tím, že jak máme ty slevové čipy. Asi je v tom identifikace pracovníka, víš co, jak jsme je dostávali, když jsme nastupovali.“

„No to teda čip už používat nebudu!“ řekl grafik.

(O den později:)

„To nám nemůžou dát výpověď osobně?!“ rozčiluje se grafik.

„Počkej, sundám si bundu, udělám si zelený čaj a povíš mi to,“ odpovídám klidně jako každé ráno.

„Jak jako že se nic neděje?! Dostal jsem výpověď!“ soptí grafik.

„Oni sem za tebou jako přišli? No to jsi důležitá osoba,“ zamyslel jsem se bez ironie.“

„Ne, vypadla mi z automatu. I když důležitá osoba samozřejmě jsem, to se nevylučuje.“

„Z automatu? Vždyť jsme si včera říkali, že nepoužívat čip a je to vyřešený – a nemůžeš dostat výpověď. Musíš to dát uložit do souboru a pak to zjistíš. Ona nevnímá. Zobrazit a pak uložit do souboru, počkej ono to zase nejde, takovou tu šipku v tom čtverečku.“

„Co to zase meleš?“

„Nic, jen jsem se zamyslel.“

„He?“

„A co jako s tou výpovědí? Tys tam dal čip, co; já ti to říkal.“

„Nedal!!! Je to výpověď random, je u toho ex libris, že si do toho mám dopsat jméno!“

„Hm. Tak to je blbý. Asi, že jsi k automatu nedal čip. Někdo to má dobrý, ty maj čipy zapuštěný v ruce a stát se jim to nemůže.“

„No, nepovedlo se.“

„Je škoda, že jdeš pryč, ale to je život,“ snažil jsem se grafika povzbudit.

Všichni tam jednou musíme. Na pracák, na sociálku, do squatu.

Grafik si udělal poslední kafe a jeho kroky pomalu odeznívaly po ztemnělé chodbě tiskárny.

Lidé sice uvažují rozumně, ale mají tendence chovat se jako blázni. Druhý den jsem šel do automatu. Čip jsem nepřiložil. Nevím, vypadla jen bageta. Tak třeba příště.