(Ukázky z prózy)
Podnik byl přenádherný, skleničky vína a šampaňského na každém rohu, o jídlo se zřejmě starali ti nejlepší šéfkuchaři. Křišťálovým lustrem počínaje, dokonale provedenými stoly konče, mě dostával interiér té obří místnosti. A muzika, která tam hrála, se až nebezpečně zařezávala do mých uší.
Skupinky pánů v nejlepších oblecích vedly rozpravu o prvorepublikové politice skoro tak, jako by projednávaná témata byla aktuální.
Dámy vypadaly jako by se předháněly v tom, která upekla pro dnešní večer nejlepší koláč, ukazovaly na vystavené zákusky a cpaly se etiketa neetiketa. Všude vládla příjemná atmosféra a na parketu rozhodně nebylo prázdno. Jen těsně vedle něj seděla blonďatá dívenka ve stříbrných šatech, která snad jako jediný člověk vypadala, že se nebaví.
Padla mi okamžitě do oka, byla tak krásná, jak si jen dokážete představit, ba možná ještě víc! Nikoho jsem tam ještě neznal, ve městě jsem přece jen pořád ještě nováčkem.
„Proč se ale neseznámit?“ položil jsem si otázku a vyrazil za malou slečnou jako vystřiženou z Paříže.
„Nebuďte smutná, tak krásný večer!“ spustil jsem s elánem a posadil se vedle ní.
„Nejsem smutná, jen je můj snoubenec zase určitě s tou svojí milenkou a já jsem tu sama jak husa!“
„Ale, tak to být nemusí, a i kdyby, myslím, že je tu někdo, kdo ho alespoň v tanci nahradí, smím prosit?“
Nadzvedl jsem obočí, postavil se, nastavil rámě. Slečna zvedla hlavu, usmála se. Ten záblesk štěstí v jejích studánkově modrých očkách byl úžasný. Chytla se mě a prudce se postavila. Nevím, jak se mi to povedlo, ale po celou dobu valčíku jí onen úsměv ze rtů nespadl. Konverzovali jsme a padli si do oka. Nejen přenádherná, ale i vzdělaná a sečtělá. K tomu, jak jsem po chvilce pochopil, i milá, hodná, citlivá. Nevím, jak pohlížela ona na mne, ale během tance roztomile zčervenala a čím déle jsme stáli na parketu, tím více se na mě tiskla. Už ani jeden z nás nemohl dýchat, dali jsme si proto pauzu.
Zašli jsme na skleničku, dnes bylo vše zdarma, šlo o nějakou speciální akci. Sedli jsme si ke stolu vedle starších pánů. Ti řešili průmysl a jejich mluva a témata musely snad být dialogy z nějaké sto let staré knížky, protože já se vážně cítil jako v černobílém filmu.
„Co se děje s tím vaším mužem, jak jste říkala?“ opatrně jsem se zeptal té křehoučké dívenky. „Snoubencem…“ opravila mě. „Myslím, že brzy i bývalým snoubencem!“ „Tak tedy, co přesně dělá ten člověk? Jak si může nevážit někoho, jako jste vy?“
„Nebudeme si tykat?“ odváděla krasavice řeč, jako by na jejího snoubence nejraději zapomněla.
„Ale jistě, rád!“ odvětil jsem, postavil se a natáhl ruku.
„Alois.“
„Františka.“
Když jsem tak tiskl tu její něžnou ručku, popadlo mě neskutečné nutkání ji přitáhnout k sobě a obejmout. Není to správně, má přítele, má přítele, má přítele! opakoval jsem si v hlavě a tu chuť překonal. Musel jsem nejdříve zjistit, co se mezi nimi děje.
----------------------------------
Zírali jsme na sebe možná několik minut, až to bylo zvláštní. Pak jsem se konečně odvážil, pomalu se naklonil a přitiskl své rty na ty její. Neodporovala, byl to nádherný okamžik, ale začal mi připadat stále méně uvěřitelný. Muzika najednou dohrála, lidé se začali srocovat k parketu a moderátor celého večera, elegán s kulatými brýlemi, pozval na pódium starostu města. Hlasitý aplaus naznačoval, že jde o velmi populárního muže. Už jsem o něm četl na internetu, pro město za poslední dobu udělal opravdu hodně.
Na pódium se postavil fešně oděný chlap s hustým zrzavým plnovousem, načež potlesk zesílil. „Kdo to je?“ zeptal jsem se Františky, kterou jsem po celou dobu držel za ruku.
„No přeci starosta. Ty nejsi místní, že to nevíš? Každý v celém širém kraji ho zná. Je to ten nejchytřejší muž ve městě, navíc válečný hrdina, bojoval v legiích.“
Usmál jsem se, přišlo mi to tak roztomilé, když mají dospělí lidé takhle propracovanou hru na retro party.
„Hezky ho namaskovali, co myslíš?“ položil jsem řečnickou otázku.
„Hezky ho, co…?“ nechápala, když ji náhle ztišil muž vedle. Spolu s ní zmlkl i celý sál a starosta začal s projevem.
„Vážené dámy, vážení pánové, neumíte si představit tu pýchu, s níž dnes stojím zde, před vámi, občany Československa!“
Všichni začali tleskat a jásat.
„Je mi velkou ctí, že nyní, v předvečer dvacátého osmého října, s vámi mohu oslavit dva roky od jeho založení!“
Znovu propukla euforie.
„Za dva roky jsme se stali suverénní silnou zemí, národem s pýchou a ideály, ale hlavně národem svobodným!“
To už skandovali všichni jméno Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Aloise Rašína… zkrátka propuklo davové šílenství. Do toho stále burcoval starosta, ať se jí, co hrdlo ráčí, ať se pije, co to dá, a ať se tančí, dokud se přítomným hlava nebude točit jako kolo u vozu.
Nemohl jsem uvěřit, že si někdo vůbec dokáže tak věrně zahrát na tolik vzdálenou dobu. Také mě až šokovalo, jaké nefalšované nadšení se může objevit během svátku, kterému většina obyvatel už v dnešní době prakticky nepřikládá žádnou váhu. Přišlo mi to divné. Hodně divné…
„Co je to vlastně za lidi?“ tázal jsem se Františky. Ta začala jmenovitě ukazovat kolem sebe. „Pan doktor, pan přednosta stanice, pan řídící, támhle je žena pana továrníka Pály, který je bohužel nemocný, no a vidíš tu hnědovlasou dámu? To je Jasmína, moje kamarádka, představ si, že se teď dostala do Národního! Je tu každý, kdo něco znamená, jen já tu dělám pouze doprovod úspěšnému muži, který tu ale není, tak na mě všichni zírají skrz prsty, sama nejsem nic.“
Za normální situace bych dívku ukonejšil a vysekl jí obrovský kompliment, aby se rozjasnila jako sluníčko, jenže teď jsem trošku ztrácel trpělivost s tou podivnou hrou na minulost.
„Pan přednosta, pan řídící…? Sakryš, já vím, že tohle celé muselo dát spoustu práce, dobové věci, vymyslet všem charaktery, ty masky a účesy… Ale já se ptal na to, kdo to opravdu je? Víš, já jsem se sem propašoval bez pozvání, nevím, o co jde. To je nějaké sdružení ochotníků nebo manažeři se smyslem pro humor? Kdo jsou všichni ti lidé?“
„Já tě nechápu, říkám ti celou dobu, kdo to je,“ odvětila mi chladně. To už mi nabíhala žíla na čele, takže jsem byl na dámu, jež mě toho večera naprosto oslnila, až nevybíravě ironický.
„Takže jsme v roce 1920, no to je paráda, vážně vtipný!“
„A kde bychom byli?“ usmála se, jako bych si dělal legraci já z ní.
