Velký pátek byl plný slunečních paprsků. Letošní škodolibost Zimy se nezvykle protáhla, do poslední chvíle se nechtěla  vzdát mladičkému Jaru, jehož první stopy svěží zeleně se dnes již přeci jen znatelně rozvíjely do půvabných vějířků prvních lístečků. Z korun stromů se ozývalo ptačí trylkování, přibarvené radostí ze života. Slunce se usmívalo na tu naši zemskou kouli v mladické síle zrození a lidé spěchali městem po posledním pracovním dni před nadcházejícími velikonočními svátky s kabáty a bundami ledabyle přehozenými jen tak přes rameno, ženy i muži kráčeli svorně městem a v zrádném teple časného jara se usmívali jeden na druhého,  bezděčně si rozepínali knoflíčky košil i halenek u krku a zhluboka se nadechovali vůně kvetoucích stromů, která se připlížila z aleje pod hradbami města až na prosluněné náměstí.  

            Žhavost slunce opsala nad městem pozdrav Jara, které Zimu definitivně odvelelo do pozadí a nadešel soumrak.  Dlážděné náměstí královského věnného města se již dávno vylidnilo, jen občas prošel uzounkými  postranními uličkami  osamělý chodec. Velký pátek je prý  podle starých pověr prazvláštní den, opředený mnoha mýty.

Prý se dnešní noci rozestupují skály i rokle a otevírají se ukryté  poklady a lidé, zvláště tady na malém městě, dodržují různé zažité zvyklosti, napadalo mě, když jsem k večeru po dlouhé namáhavé cestě domů z Prahy odbočil v mém rodném městě na parkoviště pod náměstím a rozhodoval se, že se stavím před návratem do své garsonky na malou večeři v Herešově krčmě.  Nejsem právě z těch, kdo by se postili před nadcházejícími svátky. Nespěchal jsem domů, v malém zšeřelém bytě na okraji města na mě čekala stejně jen prázdná lednice a pohaslý černobílý televizor.  

            Směřoval jsem pěšky na náměstí uličkou lemovanou obchůdky po zavírací době bez známek života a jen letmo nahlížel do jejich ospalých výloh. Jako vždy cestou okolo věže, které my místní odjakživa říkáme, že je „Bohuslava Martinů“, jsem nezapomněl pohlédnout ze zakořeněného zvyku vzhůru k jejímu ochozu.

Po chvíli jsem již brouzdal po kočičích hlavách dlážděného náměstí, zabočil do nenápadné Herešovy krčmy, prošel černou dírou a najednou jsem se ocitl v jiném století. Současnost se rázem propadla o pár století nazpět. Ulehčeně jsem si oddechl, funguje to spolehlivě jako vždy. Najednou je současnost i se svými starostmi a problémy pryč a ze mě se stal poutník dimenzí Času.

Rozhlížím se a již usedám na lavici k hrubě tesanému stolu. Oči si pomalu po dni plném slunce přivykají na nenadálé šero, prosvícené jen plameny prostých svící a loučí, tyčících se v tepaných svícnech a ocelových kovaných konzolách všude kolem.  Na plátnech v přitesaných rámech zachytil malířův štětec v oleji různé výjevy z  rytířských křížových výprav, veselí bujarých pijatik v krčmách, ale i krutost života prostého lidu v dobách, měřených  dlouhým časem nazpátek.

            Po chvíli ke mně přispěchal muž s dlouhými hnědými vlasy sčesanými dohladka a svázanými prostou stuhou, oblečený jen ve lněné košili, sešněrované tenkou tkanicí na prsou, s širokými nabíranými rukávy.  V pase měl pevně uvázanou dlouhou bílou zástěru s kapsami, splývající po černých přiléhavých kalhotách až  do poloviny lýtek.

„Pán si bude přát?“ Zeptal se úslužně.

Hlavou mi nevím proč problesklo, že dnes je vlastně postní den a v návalu nepochopitelného pocitu čehosi jsem vyhrkl:

„Doneste mi vinný střik a obyčejnou topinku, tedy pro začátek..“

Muž jen úslužně kývl a tiše zmizel v tmavých útrobách krčmy. Čekal jsem na svůj střik a topinku s česnekem, oči si krátily čas a klouzaly po klenbě stropu, pomyslně se dotýkaly hladkého chladu zazděných kamenů a obdivovaly umění dávných cihlářů, jejichž cihly, přiznané ve starém zdivu, přečkaly až do dnešní doby. Klenuté zdivo bylo očazené, což dodávalo zdejší atmosféře zvláštní teplo.

            Pomalu jsem se propadal do tónů uklidňující příjemné hudby, která odkudsi přicházela a chvílemi připomínala konejšivou náruč mořských vln a chvílemi evokovala pocit vzdáleného řinčení brnění dávných rytířů, které bylo porůznu připevněno na kamenném zdivu. Ta zdejší atmosféra nebyla naaranžovaná, byla skutečná, přes svou únavu jsem právě tento moment vnímal naprosto zřetelně.  Během chvilky přede mne obsluhující  štíhlý muž postavil pohár s mým vínem i vodou na zředění, talíř plný lákavých krajíčků opečeného chleba s česnekem a v tichosti zmizel.

            Smíchal jsem víno s vodou, pomalu upíjel z poháru a přikusoval labužnicky křupavá sousta, okořeněná příjemnou palčivou chutí česneku. Nechal se unášet časem i prostorem magií podmanivých tónů a vnímal svůj vlastní vnitřní klid.

            Najednou jsem zpozorněl. Na lavici proti mně seděl podivný muž. Upřeně na mě hleděl a asi čekal, až si ho všimnu.  Byl oblečen velice podivně, měl jsem pocit, jakoby si odskočil z nedalekého divadla o pauze mezi jednotlivými dějstvími Jiráskovy Lucerny.  Jeho oblečení bylo velice nuzné, záplatované a místy se třepilo. Košile prapodivného střihu světlejší neurčité barvy a tmavé kalhoty, upevněné v pase zřejmě kusem provazu. Boty jsem již nestačil zaregistrovat, v tom mi bránila deska stolu. Pocítil jsem neznámý zápach a snažil jsem se jej identifikovat. Ale nebylo to snadné, ten zápach byl velice slabý, spíš to byla jen vzpomínka v mém podvědomí na nějakou ušmudlanou, upocenou živočišnost těla, která byla již dávno zapomenuta. Pohlédl jsem svému spolustolovníku udiveně do očí a otázka v tom mém pohledu asi byla více než výmluvná, protože nezvyklý host se tiše rozhovořil:

            „Buď pozdraven, pane. Potřebuji někomu svěřiti, čehož je má mysl plna. Nediv se, pane, že mluvím k tobě, ale Osud tomu zřejmě tak chtěl. Určilť mi ten, že dnešního dne musím vyjeviti člověku, který projde svým vědomím dimenzí časoprostoru a pozří mi do očí ve chvíli jasnozřivé, co tíží mou mysl již dlouhé věky. Tím člověkem jsi ty, pane, poněvadž cítím, žes právě popatřil do mých zraků.“

            Zvláštnost chvíle mi projela až do morku kostí, avšak  obsluha i ostatní hosté si ničeho nevšímali a dál se chovali, jako by se nic zvláštního nedělo.

            „Kdo jste? Děláte si ze mě legraci? Co tohle má znamenat?“ Vyhrkl jsem.

„Vím, pane, že se ti zdá nezvyklé, popatřiti na tohoť, jehož ostatní nemohou viděti. Ale věz, že dnes, o Velkém pátku, se uděje mnoho zvláštního, čemuž mnozí neporozumí. Nesnaž se rozumět, jen vnímej a naslouchej.“ Odpověděl můj zvláštní společník.

„Chcete říct, že vás ostatní nevidí? Ale proč vás tedy vidím já, jste tu a přes to podivné oblečení vypadáte jako docela obyčejný člověk. Tedy.. Až na nějaké drobnosti..“ A v duchu jsem pomyslel na podivný zápach a podivné mrazení okolo žaludku, které jsem si najednou uvědomoval.

„Popatřil jsi, pane, do mých zraků v okamžiku, kdy tvé vědomí na zlomek chvíle opustilo tvé tělo a ocitlo se v linii času i prostoru souběžně. A to se mohlo stát jen v případě, kdy tělo je odlehčeno půstem a mysl uvolněna absolutnem absurdnosti. Podívej, piješ jen víno smísené s pramenitou vodou a přikusuješ střídmě chléb.“

Něco na jeho slovech bylo, skutečně jsem dnes večer tady v Heršerově krčmě opustil všechen svůj život plný starostí a uvolnil se, jako nikdy. Celý den jsem nic nejedl a přesto jsem si, nevím z jakého popudu, objednal jen ty zpropadené topinky a vinný střik. Upil jsem ze své sklenky a pokračoval v podivném rozhovoru.

„Dobře. Přistoupím na vaši hru. Co bude dál? Když připustím, že jsem jediný, kdo vás skutečně vidí a slyší, co bude dál?“

(pokračování zítra..)