Hyuk se procházel po mostě, v uších mu hučel zvuk motorů a troubení projíždějících aut a za zády mu svítil noční Soul. Město neonově pulzovalo jako bijící srdce a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystalo ke spánku, i když už byly dvě hodiny ráno. Když se Hyuk nadechnul, v nose ho štípal smrad ze zplodin a v puse ucítil zrníčka písku. Každé jaro sem totiž nalétává písek z Číny, který se smíchá s výfukovými plyny a dalším znečištěním, takže vyjít ven na delší dobu bez respirátoru znamená zjizvení plic. Ne že by mu tak záleželo na jeho zdraví, ale aspoň pro momentální komfort si přes nos a pusu natáhnul šálu.

Když přešel most, usadil se na svou oblíbenou lavičku a jen tak se díval na pomalu plynoucí řeku. V jednu chvíli si zkusil představit, že je ta řeka, empaticky se do ní snažil vcítit, vsugerovával si, že je taky tak fluidní a flexibilní, ale moc se mu to nedařilo, a tak tam dál seděl už jen bezcílně.

Najednou si k němu přisedl nějaký muž. Ostatní lavičky byly volné – jak jinak v tuto hodinu – takže mužova přítomnost byla více než znepokojující. Hyukovi se úlekem zježily chlupy na nohou. Jeho přemítání nad tím, jestli je dotyčný vrah, zloděj nebo minimálně prostitut bylo narušeno mužovou promluvou.

„Pane, nechcete si přivydělat?“

Hyuk se na něj otočil a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Muž měl na sobě košili, kravatu a oblek, jeho boty byly čisté a leskly se i v mdlém pouličním osvětlení. Byl hladce oholen a vlasy měl sčesané dozadu. Celkově vypadal upraveně a působil spíš jako bankovní úředník než prostitut. Ale co kdyby náhodou...

„Ačkoliv žiju na hranici chudoby, na sexuální služby bych se nesnížil, to se nezlobte,“ opáčil Hyuk.

Muž se pousmál.

„To jsme se nepochopili. Měl jsem na mysli výdělek na celý váš život. Už nikdy byste se nemusel strachovat ohledně toho, jestli budete mít co jíst a čím zaplatíte nájem...“

Hyuk v kritickém gestu svraštil čelo a na muže se tázavě podíval. Ten stále vypadal lehce pobaveně.

„Já vím, čekáte, kde je ten háček. Jediné, co bychom po vás chtěli, by byla účast na určité... reality show. Prostě byste se nám dal k dispozici na 24/7 a my bychom vás natáčeli. Přenos by pak viděli diváci v televizi. To je všechno. Žil byste tak jako doposud, jen by váš život byl, řekněme, veřejný. Takto bychom vás natáčeli nějakou dobu a pak bychom vás pohádkově odměnili. Měl byste zájem?“

Hyuk se zamyslel. Nabídka to pro něj byla vskutku lákavá, mohl by dostat peníze jen za to, že by natáčeli jeho život... Vlastně o nic přeci nejde! Navíc tu pořád byly jeho velké dluhy, které nemohl splatit, ani kdyby pracoval až do smrti... Nezbývala mu tedy prakticky jiná volba.

„Tak já bych to tedy zkusil,“ vyslovil se nakonec.

Cizí muž se opět pousmál, tentokrát i očima.

„Skvělá volba. Tak nám to tady prosím podepište...“

Podal mu dvě několikastránkové smlouvy, které měly v záhlaví logo jakéhosi labyrintu, oboje hned Hyuk bez přečtení podepsal v kolonce „účastník“. Neznámý muž se pak podepsal v kolonce „zprostředkovatel“. Hyuk dostal jednu smlouvu a jednu si nechal muž.

„Teď jste udělal nejmoudřejší rozhodnutí ve svém životě. Na shledanou,“ rozloučil se muž a odešel k nedalekému parkovišti, odkud odjel luxusním bílým autem.

Hyuk byl radostí bez sebe, v mysli mu vířily představy, jak splatí všechny dluhy a bude moct konečně normálně žít. Začal si číst smlouvu, kterou mu tam muž zanechal, a najednou mu zmrzl úsměv na rtech. Zjistil, že se k smlouvě upsal až do začátku důchodu, tedy do 65. roku. Vzhledem k tomu, že mu bylo 45, znamenalo to nechal si natáčet každou vteřinu po 20 let života. Přeskočil na kolonku „odstoupení od smlouvy“, kde stálo, že pokud účastník smlouvu po podepsání zruší, bude muset zaplatit pokutu v hodnotě několika desítek miliard wonů. Odstoupení tedy nebylo možné. Hyuk skočil na část smlouvy, která se zabývala začátkem natáčení. Zde se psalo, že natáčení začíná v momentě podepsání smlouvy. Rozhlédl se kolem sebe, ale žádného kameramana neviděl, ani v dálce se nevznášel dron. Nevěděl však, že společnost, pro kterou neznámý muž pracoval, měla přístup ke všem pouličním kamerám, a tak diváci v livestreamu viděli, jak si Hyuk na pokraji zhroucení mne oči a obličej.

A tak Hyukovi začal jeho život naprosto bez soukromí. Zezačátku se snažil chovat tak, aby se divákům zalíbil, aby se neztrapnil, aby udělal dobrý dojem, ale postupem času od nějakého kontrolování sama sebe začal upouštět. Někdy i schválně udělal něco, co by diváky mohlo šokovat, a tudíž je přitáhnout blíže k jejich televizním a počítačovým obrazovkám – aby sledovali livestream co nejčastěji a byli napnutí, co Hyuk udělá příště. Když už mu společnost tak bohatě zaplatí, ať jim to aspoň vrátí sledovaností.

O čem mu zaměstnanec společnosti neřekl, bylo to, že tato reality show nebude zcela „reality“. Čas od času na Hyuka produkce nastražovala různé situace či lidi, se kterými měl nějak interagovat. Inscenovala je však samozřejmě tak, aby Hyuk na první dobrou nepoznal, že jsou inscenované. Hyuk pojal podezření až ve chvíli, kdy na něj nějaký člověk v metru vyklopil celý obsah kelímku s colou – v náprsní kapse měl totiž propisku s malým, téměř neviditelným logem labyrintu. A tak se Hyuk stal velmi paranoidním, protože naprosto ztratil přehled o tom, jaké situace, které se mu děly, vycházely z přirozeného spádu událostí, a jaké na něj nastražila produkce reality show. V každé situaci, co se mu zdála byť jen trochu nápadná /a že to byla většina/, se snažil kolem sebe hledat logo labyrintu.

Čas plynul a najednou tu byla chvíle, kdy smlouvě vypršela platnost. Protože se nevzdal svého zvyku chodit k řece a pozorovat ji, právě tam se Hyuk zase setkal s nějakým zaměstnancem ze společnosti, která měla v logu labyrint.

Tento zaměstnanec se však musel vypořádat se situací, kterou nečekal – Hyuk si na svůj život v podobě reality show tak zvyknul, že trval na prodloužení smlouvy až do své smrti. Zaměstnanec si pomyslel, jestli bude mít reality show sledovanost i tehdy, kdy diváci budou sledovat neaktivního staříka, ale v tu chvíli dostal z vyšších míst do svého handsfree rozkaz, ať Hyukovi smlouvu prodlouží na dobu neurčitou. Smlouva tedy byla opět podepsána a zaměstnanec a Hyuk si potřásli rukama.

Postupem času však Hyuk na reality show zapomněl. Těžko říct, jestli to byla stařecká demence, nebo prostě jen přestal považovat livestreaming svého života za něco, co by měl brát v potaz. Hyuk zemřel v 87 letech v nejlepším pečovatelském domě v celé Jižní Koreji a počet diváků sledujících přes livestream jeho poslední chvíle čítal přes 6 milionů.