|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
POHŘEB NEZNÁMÉHO PŘÍTELE
Začalo to zcela nevinně. Můj kamarád zemřel. Nebudu rozebírat, za jakých okolností, za prvé je to nudné, za druhé je to státní tajemství. Zkrátka již není mezi námi. Jakožto politováníhodnou záležitost zorganizovali jsme spolu s bližními drahého zesnulého oslavu úmrtí – tedy, pohřeb. Jistě pochopíte, že jsem měl pádné důvody, které jasně mluvili abych se dostavil na pohřeb. A tak jsem šel. Jak bývá zvykem pro tuto smutnou událost jsem zvolil oblek nejvhodnější – černý. Tak jsem toho osudného dne vypadl z domu celý v černém, kukla, rukavice, zmazaný mourem. Asi zásadní chybou bylo, že jsem nevěděl v kolik slavnost začíná. Byl jsem proto trošku roztěkaný, zda pohřeb vůbec zastihnu.
Za těchto okolností jsem se tedy dostavil na místo konání, bohužel o dvě hodiny dřív, jak jsem později zvěděl. Ale co nevidím! Pohřeb se koná! Černé bytůstky se již zhlukovali před dveřmi. Mé srdce zaplesalo. Tak jsem to stihnul – hola hej!
Trošku zklamáním pro mě bylo, když jsem zpozoroval, že ve zhluku lidí nevidím známé tváře. Představa, že se budu účastnit pohřbu sám, že budu brečet zcela osamocen mě málem dohnala k předčasnému pláči. Nu což, známí dorazí později, dodal jsem si odvahy a vkročil spolu s cizinci do místnosti rozloučení.
Plánoval jsem, jakožto oddaný přítel zesnulého, že zaujmu místo blízké rakvi. Bohužel, atmosféra, která na mě působila, mě vehnala do pozice nezúčastněného. Než jsem stačil zabědovat nad faktem, že zde nikoho neznám, někdo se začal sunout na místo k mikrofonu. Ten stařík se belhal opravdu dlouho, takže když jsem se probudil z neplánovaného šlofíku akorát byl nahoře. Tu spustil svou obvyklou řeč: „Kdo ho znal, jistě mi dá za pravdu, že takto poctivého, slušného a šlechetného muže svět nespatřil. Milující otec a ženich, oddaný sběratel peněz, kdo by na něj byl zapomněl. Je až smutno z toho že již není mezi námi. Každý kdo ho znal jistě vzpomíná na jeho charitativní činy a na jeho...“
Přemýšlel jsem zda si neschrupnout znovu. Vědom si možných neblahých následků učinil jsem tak.
Ze spánků mě vytrhla dutá rána která protrhla monotónní hovor staříka. Otevřel jsem víčka a spatřil toho staříka, jak se kutálí ze schůdků kterými se dostal k mikrofonu. Hned jak jsem ho viděl prve, přemýšlel jsem, jak se na těch kostnatých nohou udrží. A taky že jo. Staříkovi se podlomila kolena a jal se nacvičovat přemety.
Lidé povstali a zajásali. Radostně jsem se k nim připojil. Už jsem si myslel že jsem jediný koho ty žvásty unavují, ale většina hostů měla unavený obličej ze spaní také.
„Už jsem myslel že po tobě budu muste mrsknout jabko,“ upřímně se přiznal mladík.
Tentýž mladík záhy vystřídal staříka a zahovořil k nám sám: „Tak, nebudem to protahovat, beztak ste sem všichni přišli jenom kvůli vožíračce která nás čeká. Nějaké pohřební zvyklosti ale přece jen udržet musíme, přistupme proto k rakvi a každý upřímně řekne jakej byl kámoš Ben. No ne?“
Dav táhnul k rakvi, následoval jsem ho proto. Užasle jsem se zahleděl na mrtvolu. „To-to-to, to je Jakub?,“ užasle jsem se zeptal.
„Ale hovno... to je Ben. Copak ho neznáš? Seš v pohodě kámo?“ ujasnil mi situaci poblíž stojící chlapík.
To mě trochu zarazilo. Trošku to zrušilo moje pohodové rozpoložení. Totiž, Jakub, na jehož pohřeb jsem šel, byl vyzáblý uhlazený pomenší hošík. Ten, jehož překvapivě strnulý a ledový pohled jsem byl nucen vystát se mu vůbec nepodobal. To co mi zde bylo předložena za Jakuba, tedy jakýsi Ben, byl urostlý zjizvený a šlachovitý chlap jak hora. Jeho obličej byl rozříznutý vejpůl, což byla také pravděpodobně příčina smrti. Jakub zemřel na nedostatek pro něj potřebného alkoholu, proto zcela neřicházelu v úvahu že by tato rozříznutá hlava byla Jakubova.
„Odkaď vy ho znáte?,“ vytrhl mě z rozjímání hrubý hlas – tentýž co přišel s nápadem pobavit se o Benovi.
„To jako já?“
„No kdo jinej...“
Měl jsem dvě možnosti. Buďto přiznat omyl a trapně, s očima v zádech, vyklouznout ven, nebo pokoušet osud a vymýšlet si. Jelikož jsem hravý typ, zvolil jsem možnost číslo dvě a obával se nejhoršího.
„Tak co? Je to snad tajemství? Nebo Bena vůbec neznáte?“ dal se do nakažlivého smíchu. Všichni opřeli svůj zrak o mou maličkost a napjatě – s úsměvem na rtech – očekávali odpověď.
„Totiž... já sem jeho bratr.“
Všichni údivem rozevřeli pusu a koukali na mě. Napjaté ticho mě ubíjelo. Nedalo se to vrátit. Vzbudil jsem v sobě improvizačního ducha a chystal se vysvětloval bratrovský vztah.
„On měl bratra?“ konečně vykoktal jeden z přítomných.
No, tak jsem se netrefil. Ups.
„Nooo.. bratr je dost široký pojem. Jak se to veme. Ve své podstatě jsem jeho bratr, na druhou stranu chápu že to nemusíte chápat...“
Stařík který se předtím skutálel ze schodů se s nečekanou hbitostí vedrápal do popředí davu okolo mě.
„Víte, já jsem jeho otec, takže bych o tom asi něco musel vědět.“
Ha! Tak to byla rána pod pás. Že jsem sem lezl...
„Takhle, já myslim že o tom pomalu nevěděl ani on sám,“ bujaře jsem zvolal a dal se do smíchu. „My sme spíš takoví bratři, jako že kamarádi. Na vojně jsme se skamarádili jak Vinetů s Olčetrhendem, takoví pokrevní bratři, no, tak to zjevně vysvětluje omyl ke kterému zde přišlo.“ Se smíchem jsem se rozhlédl po davu. Čekal jsem, že se tomu omylu, tomu veselému omylu na pohřbu, zasmějí se mnou. Buďto to byli dočista vážní lidé beze špetky humoru, nebo nevím. Záhy mi to vysvětlil další z davu pádnou otázkou.
„On chodil na vojnu?“ s nepředstíraným údivem se podivil.
Okamžitě jsem mu skočil do řeči a vtipně jsem pronesl argument.
„Hehehe, zase jsme u toho. Vojna je dost široký pojem... Dyť se říká – na tý škole, no to byla vojna. Rozumíte?“
Stařík, rudý ve tváři, mávaje holí, mi rozhořčeně skočil do řeči.
„Nenechám nadále urážet mého syna! Můj syn nikdy nechodil, nechodí a...,“ pohlédl do rakve, „a nebude chodit do školy, na vojnu a do podobných rádoby výchovných a vzdělávacích míst. Sám si ho vychovám! Jednou jsem rod čistokrevných Pražských mafiánů, tak si ho nebudu nechat urážet! Sám jsem si ho vychoval, sám jsem ho naučil řemeslu a sám jsem ho naučil jak vymáhat dluhy! Kvůli tomu také umřel.“ Se smutkem v očích pohlédl na jeho patrně sekerou rozpůlenou tvář. „A bezpečně vím že neměl žádného bratra!“
Aha. No hlavně že to teď vím. Poznal jsem že mám co dočinění s pražskou mafií, že všichni kolem mě jsou vrazi, lupiči a podvodníci. Jenže jak z toho vybruslit?
Všechno oči na mě opět upřené, všichni opět a znovu vyčkávali mé odpovědi. Hledal jsem oporu v Benově rozpůlené tváři.
„Co vy víte?“ sebvědomě jsem opáčil. „Byl to muž dvou tváří.“
To byl bezpochyby chybný tah. Než jsem se nadál, stařík zařval: „Nenechám nadále urážet mého syna,“ a – opět překvapivě mrštně a zručně – mi zabodl do rozkroku jeho robusní sukovitou hůl.
Bylo toho na ně moc. Příští týdny jsem trávil po nemocnicích. Zapsal jsem se do Guinessovy knihy rekordů – muž s nejvíce polámanými kostmi – a užíval si klidu. Když jsem vyšel z nemocnice, kamarádi se mě ptali, proč já, takový kamarádský a přátelský nepřišel na pohřeb Jakuba.
Proč si ty, takový kamarádský, nepřišel na pohřeb Jakuba?“
„Jsem muž mnoha tváří,“ odpověděl jsem záhadně.
|
|
|
