Teplo

Neklid mě svědí na kůži,

nejistota rozevírá ústa jako vesmír

chci se schloulit

do tmy dutiny stromu

jako do dělohy

Teď už jen mrzne

K prasknutí

K prasknutí sklenic plných očí

Nepotřebuji zrak,

stačí, když nahmatám,

křehké teplo pod peřinou.

Vrůstání

Poprvé vrostla do ledové řeky,

když řekli: nic vám není,

pak se jí nohy podlomily

jako uschlé stromy,

když řekli: máte poruchu imunity.

A tak pět let jenom vrůstá

do končin, o kterých nikdy nesnila.

Injekčních stříkaček, hrstí prášků,

nemocničních lůžek, modrých světel pod postelí.

Vrůstá do cévek a gastroskopií,

do kruhů pod očima

a nocí, které ji spolykají,

aby ji zas neúprosně vyvrhly do rána.

Ale teď vrůstá něco nového,

klid jako zrovna vylíhnutý měsíc,

houpe se zvědavě po obloze

a rozlíží se, co všechno je tu k vidění

Možná je to přijetí, možná se klubko z hlavy rozmotává

a šije nové myšlenky.

Možná už přestává doufat v normálnost.

Možná jen prostě umí být.

Okamžik

Slunce zbělelo a zchladlo,

až se ho mohla dotknout.

A jizvy se na moment zhojily

A na okamžik se všechny stíny

svlékly ze svých obrysů.

A domy se roztekly od sklepů po půdy,

potřebujeme vystavět něco skutečného.

Místo prostěradel rozestlat nové jaro.