Domov
Každý
odstín pachu,
každé
zaskřípání džungle
pod
střechou věžáku,
dokonce
tajuplný obsah
krabic
s puntíky
ti
budou synonymem bezpečí,
zatímco
my, bohové mikrokosmu,
kteří
ty krabice plnili,
jsme
tu pořád noví
a
jen se plácáme
na
mělčině své moci.
–––
Tak
spusť, dej císaři, co jeho jest.
Na
smrt je každá báseň krátká.
Matky
a šrouby utažené fest.
Rozhýbej
pimprlátka.
Hle,
mladá loutka sílí, dřevnatí.
Z
hlásek se rodí slovo, ze slov věta.
Radostná,
dosud nepoznala závrati
tohoto
světa.
Ve
tmě se skrývá, mlčí publikum
lačné
loutčiných rozhodnutí
ohledně
toho, jak svůj život žít.
Tam hoří oheň
tragikomiků:
buď
musí ruku k dílu přiložit,
nebo
se rovnou celá ohni vnutí.
–––
V
těch posledních týdnech loučení, v mém dětském pokoji, proměněném na terasovitou
ložnici – robustní polohovací postel s jeřábovitým ramenem i v nejnižší poloze
tak o deset čísel převyšovala tátovu – přesto jste se před spaním drželi za
ruce – ve svém bývalém dětském pokoji, osekaném na pár základních funkcí,
uvelebil jsem se na nižší (tátově) terase a nepochopitelně ti četl povídku
Alice Munroe o ženě umírající na rakovinu. Protože povídka končila, jak se dalo
čekat, to už jsem věděl, v jistém okamžiku jsem přestal číst. Mlčeli jsme
spolu.
–––
Stín
našeho domu
ukrajuje
z protějšího domu.
Pohyb
není vidět.
Později
jako by celý poskočil.
Nenávidím
ten čas,
který
ze slov dělá
slovíčka.
–––
Bývalo
zvykem při přistání tleskat.
A
naše letová hláď?
V
nejvyšším, dvanáctém patře
žena
průběžně odvzdušňuje topení,
aby sousedům
nebylo zima.
Sklízíme
pachy masitých jídel
vzlínající
stoupačkami,
jak
pořád něco klohní.
Aplaus
v nedohlednu,
pod
peřinami temný oceán.
–––
Majdě
Nejprve
rychlá fialová oblaka
shodila
náklad deště a času.
Potom
připlula pomalá, nefritová…
Rozmlouval
jsem ti studium Debussyho v Jihoafrické republice,
ostřice
držela vláhu.
Ale
vlastně jsem přesně tohle chtěl:
vyvzdorovat
si svůj kumbálek v Pretorii,
naslouchat
přátelům a neuposlechnout
přesvědčivosti
jejich Sahar.
Home
sweet home
Nechápou
váhu přesvědčení
Rozumí
tíze závislosti
Propadáš
se do své ciziny
Nesmí
po tobě zůstat mokro
–––
Záběry
z Institutské:
jako
by se otevíral kráter
přímo
před očima
televizní
obrazovky.
(Každý
si pamatuje,
kdy
na něj sáhly dějiny.)
A
teď?
Modlit
se, aby kráter nedorostl
jaderných
rozměrů,
zatímco
jsi byl očitým svědkem
nehody,
která se málem stala?
–––
Z
pokrouceného ciferníku
se
rozeběhly ručičky.
Kratší
se válí na botníku,
minutová
šla do myčky.
Věčně
nemůžu něco najít.
Odevšad
zírá složenka.
Mé
dětské knížky procitají
jak
po polibku Růženka
a
vydané všanc tobogánu
jsou
znovu šťastně ničeny…
Občas
jsme jednou nohou v Pánu.
Občas
krmíme kačeny.
