Když jsem se vynořil ze křoví, Magda stála na kolejích. Uslyšela kroky, lehce se na mne otočila, ale poté zase vrátila hlavu do původní polohy a hleděla podél kolejí do dále. Přistoupil jsem k pražcům. Chvilku jsem přemýšlel, jak bych měl asi začít, ale nenapadla mne jediná kloudnější myšlenka, a tak jsem po chvíli spustil omšelou frázi: „Ahoj Magdi, co tu děláš?

     Nijak nereagovala, což mne vyvedlo z míry, poněvadž mé sebevědomí nebylo v tomto období zrovna na nějaké přemrštěně vysoké úrovni.

     Chvilku jsme oba dva stáli naprosto mlčky a nikdo z nás si nedovolil ani přešlápnout, aby nenarušil auru ticha.

     „Čekám na Svobodu,“ prořízla konečně hrobové ticho a mě spadl veliký balvan ze srdce. Jen co jsem si ale urovnal její výpověď v hlavě, vyvstalo mi mnoho myšlenek. Kdo je Svoboda? Snad není jejím milencem? Proč na něj čeká na kolejích? Jak asi vypadá? Začínal jsem žárlit. Možná proto, že se mi Magda stala nedávno nedostupnou a já si tuto pozici nehodlal připustit. Začal jsem být nevrlý.

     „Kdo je Svoboda?“ vychrlil jsem ze sebe rychle s nepříjemným tónem.

     „Je krásný, mladý, svobodný --. Neumíš si ani představit, jak dlouho jsem sama sebe musela přemlouvat, abych se s ním setkala. Byla jsem bláhová, že jsem jej nehodlala poznat dříve. Jak toho lituji, ale teď… , jsem opravdu ráda, že bylo mé rozhodnutí správné.“

     Její slova jsem úplně nepochopil, ale stačilo mi několik superlativů, jež vyřkla na jeho adresu a začala se ve mne vařit krev. Kdo to jen může být. Věděl jsem dobře co se děje u nás na maloměstě, takže Svoboda bude pravděpodobně nějaký špicl zvenčí. Jak se opovažuje vůbec pomyslet na Magdu. Mojí Magdu. Dokázal jí pomotat hlavu, jak jsem si všiml. Jen kdyby se mi dostal do rukou, já bych s ním zatočil.

     Z přemýšlení mně vytrhly menší rezonance, jak se započaly klepat koleje. Jede vlak. Ten Svoboda bude určitě v něm. Ale je opravdu tak šílený, že hodlá vyskočit za jízdy ven, jen aby se s Magdou mohl setkat. Zastávka zde není a nejbližší je až desítky kilometrů vzdálená. Snad nehodlá nějak zastavit vlak. Už takto máme dost problémů a mně připadalo, že on by nám mohl přinést ještě další.

     Odhodlal jsem se trpce k další otázce: „On jede v tom vlaku?“

      „Ó ano. Jak se na něj těším Marku.. Mám tě ráda, ale teď už musíš pochopit, že Svoboda je pro mne daleko důležitější. Nemohu se ho dočkat, ale zároveň se jej trochu bojím..,“ odpověděla líbezně a lehce sklopila oči k zemi.

     Tak to bude asi nějaký pořádný výrostek, když se ho Magda bojí. Doufám, že třeba zmeškal vlak nebo jej do něj nepustili. Potom bych mohl být s Magdou o samotě a třeba bych ještě něčeho mohl dosáhnout.

     „Bojíš se ho? Tak ho nech být a pojď se mnou,“ pokusil jsem se ji přemluvit, ale nedával jsem si příliš veliké naděje.

      „Ne. Bude nám spolu krásně. Nebojím se toho co bude potom, jen toho, jaké bude naše dnešní první setkání. Je to strach z neznámého, ale já vím, že nám potom bude jen a jen krásně.

     Jelikož zvuk lokomotivy sílil, začal jsem být nervózní. Už ani ne z toho, že v ní jede pro Magdu její princ z pohádky, ale z toho, že Magda stála uprostřed kolejí a evidentně se nehodlala nikam vzdálit. Hodil jsem za hlavu veškeré svoje sobecké myšlenky a začal jsem cítit strach. Strach o Magdu.

     „Magdi, pojď ke mně, jede vlak. Stojíš na kolejích. Za několik okamžiků již bude tady. Neblázni a netrap mě. Já tě mám hrozně rád a nechám tě Svobodovi. Jistě s ním budeš šťastná. Jenom pojď teď ke mně.“

     „Ničemu nerozumíš děťátko malé, roztomilé. Svoboda jede za mnou a já se na něj tuze těším. Beztak se brzy setkáme, jen se neboj.“

     Ohlédl jsem se napravo od Magdy a spatřil lokomotivu. Byla tak třicet metrů od nás a rychle se přibližovala. Už jsem mohl rozpoznat hákový kříž, který měla namalovaný na svém čelu, kterým nemilosrdně prořezával vzduch před sebou.

     Začaly mi po čele stékat kapky potu a nepříčetně jsem přiskočil k Magdě. Snažil jsem se ji strhnout pryč z cesty ocelovému oři. Nechápu dodnes, kde se v ní vzala takové energie, ale můj útok snadno odrazila a já spadl tak půl metu za koleje. Poté už jsem se ani nestačil postavit a lokomotiva byla zde. Magda se lehce usmála na čelo lokomotivy, otevřela pusu a já mohl slyšet její poslední slova: „Svoboda!“

     Její výkřik ihned přerušil náraz, před kterým jsem schoval oči do dlaní. Když jsem slyšel, jak se lokomotiva vzdaluje, bojácně jsem spustil dlaně a spatřil bezvládné tělo, jež leželo na kolejích. Z očí mi vytryskly slzy a rychle jsem se vrhnul k Magdě. Nedýchala. Sundal jsem jí ze šatů žlutou šesticípou hvězdu, políbil ji a vydal se domů. Tento den jsem nebyl ničeho schopen, ba ani spánku.

     Nového dne jsem se vydal za rodiči Magdy, abych jim sdělil, co se stalo. Moje zvonění se však nesetkalo s žádnou odezvou. Když už jsem chtěl odejít, vykoukla z okna paní správcová a tiše sklíčeným hlasem řekla: „Jestli zvoníte na Kafkovi, tak ti zde již nebydlí. Časně zrána si pro ně přišli gestapáci. Bůh s nimi…“

     Tehdy jsem pochopil, že Magda nehodlala zemřít v koncentračním táboře. Ona chtěla zemřít svobodná.