|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
ZA TO SE OMLOUVÁM+2 písně pro hejtra Autor: j.f.julian (Stálý) - publikováno 24.9. (19:19:04)
|
| |
Dnes mu budu hrát po celý den-týden. Ještě stačil natočit 18 !! cd s Pohřebním menu (300kč), ale dnes není den na byznys. Juliána kecy o penězích nudili a odcházel z nejdražších podniků do zaplivaných IV., kde zpíval s opilci u harmoniky. Chodívali jsme svého času ke Švejkovi, kde si padl do noty s Pepou Vinklářem, ale i s mnohými adepty herectví, které tam vodil, ten seznam je nepřeberný, prostě všichni starší dnešních 30 let... chlastali jsme všichni za jeho peníze, on tehdy pil bílé víno s colou, my ochutnávali whizoury, koňáčky, žrali jsme tam kolena-jaromír u pití nikdy nejedl, prý nebylo kam to nacpat. Pravda je, že jen u Švejka zdolal sám 2-3 litry vína, jenomže on už pil po práci cca od 12 hodin v poledne (tehdy byl šéfem na ministerstvu věcí zahraničních; jak říkával po O. Novém), takže to nikdo nikdy nespočítal. Byl mlád a jeho příděl byl 3 dny a 3 noci, beze spánku, bez jídla a pití (vody) a bez milosti, což měl po Z. Štěpánkovi...
„Bože můj!
Na konec světa s tebou jít,
a nejít zároveň,
kdo podá mi tam chléb a sůl,
přiloží na oheň…“
~ ZA TO SE OMLOUVÁM ~
… že nepůjdu už dál…
za to se trochu kaju,
trochu se omlouvám...
~
V horečkách píšu básně své
o zklamání a zmaru;
o bolesti, co prožívám,
nikdo nemá páru.
To všechno na čem záleží,
je přítomnost;
ten práskající bič,
co minulosti náleží
- je pryč;
bez dveří v zámku klíč.
~
Že nedá žít se ze vzpomínek,
nad slunce jasná věc,
bez reflexe jen kouř od dýmek
a život prázdná klec.
Pak láska, co ti v srdci zbyla,
zahřeje v době nejtěžší,
bez lásky každý člověk zmírá,
žít v prázdnotě tě netěší.
Proč nezůstal jsem déle,
proč nezůstal jsem vám;
kdys vykročil jsem směle,
dnes s Bohem promlouvám...
~
Já budoucnost svou prohrál,
mé zítřky smutku chorál,
sny dávno rozlámány,
plou v slzách drahé mámy!
Za tíhu nadoblačnou
naději lačnou vzdávám!
Těm očím, které pláčou,
své srdce odevzdávám.
~
Že někdy míň je víc;
už karty jsou rozdány,
Ďábel jde tomu vstříc,
kdo ztratil odhodlání!
Život jak Hádes hnije
v útrobách poesie,
jen osudové rány,
do veršů peklem psány.
Zlá bolest hlavou běží…
schýlená výška věží,
tryzna melanchólie,
marnosti agónie.
~
Já omlouvám se živým,
však trochu se jich bojím,
před mrtvými se stydím,
že křivdy nezahojím...
Otevřenou je jizvou,
ve světě nehostinném,
co pro druhé je výzvou,
potřebným endorfinem.
Pokorou tiše poklekám,
očima smrti polekán;
sluší se poděkovat,
ne klít a hořekovat.
~
Vždyť všechno, co jsem poznal,
to všechno, co jsem znal,
již více nepředám dál,
těm, kdo mi za to stál.
Tak proto mozek hryžou
výčitky nad mým činem…
To, co si neprominem´,
snad jiní prominou nám.
Dětem se těžko hledí
- do očí,
když se říká...
že je mi to moc líto,
že jsem je všechny zklamal;
teď opouštím je sám.
Za to se z duše viním,
ZA TO
SE OMLOUVÁM!
|
|
|