|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Loučení s lesoparkem u Husova sboru v Náchodě mě provází. Zároveň jest nostalgicky teplé a slunečné počasí. Koná se zde závěrečné posezení, neboť se budu muset s rodiči stěhovat do neznáma.
Mám svůj projev, asi polovina zúčastněných jej poslouchá. Ta další už to nevnímá, dělá si co chce. A tak slavnost plyne dál až do večera.
Prohlížím si místní smrky pichlavé, zeravy západní, vrbu pekingskou, kdoulovce japonské, růže, jabloň a mnoho dalších nádherných dřevin, s nimiž jsem v přátelství žil a na ně se dennodenně díval.
Zároveň zde není žádná žena, úplně spřízněná duše, která by mi pomohla odvrátit tenhle nepříznivý osud ohledně stěhování. Zůstat chci totiž v památce a lesoparku až do poslední chvíle své!
Ještě v noci balím poslední své věci. Rád bych to vrátil, kdy jsem já, památka a lesopark žili naplno a idylicky, ale vůbec to nejde. To by se musel stát nějaký ten zázrak.
Dalšího dne se ocitám na pohovoru teologické fakulty. Nedopatřením zjistili, že nedodali otázky, a tak pohovor začíná spontánně. Padají z rukávů různé letopočty a události - někdo ví, jiný zas neví.
Pak nastává chvíle, kdy každý vypráví o svém životě, a já vyprávím o Husově sboru a lesoparku, z něhož jsem se odstěhoval. Ještě o víkendech prý budu navštěvovat památku a uklízet poslední své věci. Je to smutné, depresivní, ale je to tak v mém životě.
Václav Kovalčík, Zlín
|
|
|
