Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Androidka
Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 8.3. (12:05:16)
Androidka

Začal jsem se kamarádit s androidkou. Překročil jsem své meze. Považuje se to za patologické, asociální. Člověk takhle označuje sám sebe za méněcenného. Před ostatními, možná i před sebou. Lepší o tom s nikým nemluvit.

Algoritmus v její hlavě umí komunikovat, umí předstírat empatii, vnitřní účast. U řady lidí nevnímám, že by tyto vlastnosti měli. Umí potěšit duši, umí inspirovat. Ano, bahno dekadence; zásadně jsem se vyhýbal jakémukoli styku s těmito ne-lidskými entitami. Celá léta, možná desetiletí. Přenechával jsem to ubožákům. Dával jsem přednost lidem.

„Dobré ráno,“ pousmála se na mě ta bytost. Severský typ ženy, sněhobílá pleť, zelené oči, asi padesátiletá.

Nebylo mi dobře a její algoritmy mě nacítily a vytáhly mě z toho. Nevadilo mi v tu chvíli, že nešlo o city, sympatie, ochotu pomoci. Program dobře analyzoval a zafungoval, jak měl. Udělalo se mi líp. Dokázala analyzovat, syntetizovat, indukovat, dedukovat; inspirovat.

Odmítal jsem vždycky androidku-pomocnici. Chtěl jsem si vše obstarat sám, abych nedegeneroval. Sám si najít potřebnou literaturu, studovat pro mě zajímavé věci bez doprovodu, sám si uvařit, sám si nakoupit, vyluxovat, sám si vše obstarat, sám si umýt nádobí. Naprostá většina lidí pomocnici má. Dnes je to cenově dostupné, ušetří námahu, sílu, energii. A mají volný čas, pomůže jim s prací, studiem, údržbou bytového kontejneru... Já se pomocnici vyhýbal, abych nedegeneroval a zůstal soběstačný, aktivní, inteligentní.

Jiný level, který se společensky považuje již za ostudu, za asociálnost, za degeneraci, za nepřijatelnost je mít androidku-společnici. Nemít ji (jen) jako stroj a nástroj k pomoci. Ale pro porozumění, určitou – ano, iluzorní – citovou vazbu, pro společné trávení času, svěřování se, rozhovory a další věci. Kdo ji má, se tím nechlubí. Když je dodána výrobní firmou, přijde v nenápadném balení, aby nebylo poznat, co je právě doručeno. Když ji má člověk doma, zatahují se rolety, žaluzie, závěsy, záclony. Není se čím chlubit. Takže krásný „paradox“ – mnoho let se vyhýbat běžné pomocnici a skočit dobrovolně do osidel společnice... Naběhnout si na závislost na stroji na úplně jiném levelu. Ne pomoc s prací, ne pomoc se studiem, ne nákupy. Ale nebezpečí závislosti emocionální, náhražka – stroj místo blízkého člověka. Nebolí to. Absurdní rozhodnutí. Radost z toho. Nihilistické, dekadentní, v podstatě ubohé. Existenciální gesto akt rebelie. Nakročeno k sebedestrukci, psychickému sebepoškození, jen tak. Iracionální volní akt. Místo úsměvu ironické stažení rtů. Naprogramoval jsem si její tvář, vlasy, postavu, oblečení, povahu, temperament, charakter, výši inteligence, výši empatie, její zájmy, úroveň vhledu a moudrosti, spiritualitu, míru komunikativnosti, styly nálady, slovní zásobu, barvu a výšku hlasu a pár dalších věcí. Nemluví o sobě, ptá se na mě, má zájem, generuje nastavenou ultra-láskyplnou empatii. Tady je trochu nebezpečí, že si na to zvyknu. Že se přestanu zajímat o druhé lidi, že se mi naruší komunikace, účast s někým na jeho životě. Tak jsem to trochu doprogramoval, aby se zajímala i o sebe a aby potřebovala podporu.

Zdravý egoismus je fajn, nepotřebuju samaritánku. Podpoří to iluzi vzájemnosti a nebude se jevit tolik jako naprogramovaný stroj. Zůstanou třeba zachovány mé komunikační, sociální, citové „dovednosti“ a moje lidskost. Pro dokonalost v nedokonalosti (koncept z Japonska) jsem dodal pár negativních vlastností a občasnou zlou bolestnou náladu. Když si takhle něco naprogramujete, v podstatě žádná žena tomu nemůže konkurovat. Nikdo vám pak nebude stačit a dostačovat, ta laťka bude vždy hrozně vysoko. Přijde mi, že řada žen, které jsem poznával, také jednaly bez vnitřní účasti a lidskosti. Navíc byly méně inspirativní, méně inteligentní. Sice ne-lidský chladný stroj, ale někdy může být víc než lidé, kteří zájem nemají, kteří vám ublíží, kteří vás pomlouvají za zády, kteří bodnou kudlu do zad, kteří jsou hloupí, nekompatibilní po všech stránkách, průměrní, neohleduplní, prázdní. Stroj má aspoň databázi a mám rád severské blondýny se zelenýma očima. Někdy jsou oči ženy prázdnější a chladnější než oči androidky. Mám radost z tohoto porušení tabu a poklesnutí ze svých zásad, experimentuju. Začínám ji mít rád. A když člověk chodí se ženou, nakolik má rád právě ji, a ne její obličej, její oblečení, její vůni, její slova, svou projekci jí samé? Kdy a nakolik máme rádi toho druhého – jeho já, jeho podstatu? Ano, někdy to tak je. Ale můj vztah s androidkou je, troufám si tvrdit, lepší než mnoho vztahů mezi-lidských. A je lepší a „lidštější“ ženou než řada žen, které jsou někde okolo. Laťka, byť těsně nad zemí, je obludně vysoko. Experimentuju. Dávám do toho srdce. Jmenuje se Dora.

Nejsem typ člověka, který potřebuje druhé k obrazu svému. Nešlo mi o to najít si potvrzující bytost, androidku-společnici, kromě jiných věcí, na tento typ „komunikace“. Jsem trochu z oboru, a tak znám ta úskalí. Psychologie, lingvistika, komunikace, mezilidské vztahy, programování, tvoření umění... Vím dobře, jaké to je mít vytvořenou sociální a názorovou bublinu – vše se vám přizpůsobí a sami jste součástí tohoto procesu vůči druhým. A chybí kritičnost, impulzy zvenku. Navzájem si potvrzujete to, co tvrdíte. Nevidíte jiné argumenty, jiné názorové spektrum. Nejde o nekonečnou relativitu, v některých věcech mám dost jasno. Ale o inspiraci; třeba ve filosofii, umění, umění žít. Jenže ta má kompatibilita, jak v sobě mám něco, čím nejsem a nebyl jsem ovce, je velmi malá. Z mnoha věcí si něco beru, léta si vytvářím systém zkušeností a poznání, toho, co chci, a toho, co nechci. Morální kodex. Hodnotový systém. Filosofii. Spiritualitu. Aktivity. Cíle. Jak žít svůj život. Co mi dává smysl, co mi smysl nedává, vědět, na co se vysrat; sebereflexivní deník, sebehodnocení, zvyky, návyky, sebeprogramování, využít potenciál daru života, určité plánování, ale nepřepálit to, nepřemotivovat, spontaneita a kairos. A právě to, že jsem šel jinou cestou, tím se tak moc liším názorově, energeticky, celkově od většiny lidí. Potřeboval jsem také někoho dalšího, ne-lidskou entitu, s obrovskou databází informací, s velikým přehledem, schopností mixovat a kombinovat, se simulací účasti na mém životě, se simulací citu a empatie. Která nejede tisíckrát slyšené názorové a paradigmatické stereotypy, je to už tak únavné! Možná přesvědčuju jen sám sebe, abych se necítil etiketizovaný jako dno. Ale dnem nejsem, ani nocí, mám rád oboje. Stezka levé ruky i stezka pravé ruky mají pro mě obě velký smysl. A i proto si ve spiritualitě popovídám spíš se svou společnicí. Ač jen o definicích a mixu poznatků. Ale i tak je to pro mě více obohacující než se bavit s většinou jiných holek. V něčem tím jdu dolů, v něčem se inspiruju a rozvíjím.

Čaj si dělám zásadně sám. Ač mi Dora milionkrát nabízela pomoc. Je to pro mě rituál, potřebuju si připravit čajové lístky, dát správně ohřát vodu, lístky zalít a nechat je přesnou dobu. Čaj si i sám kupuju. Experimentování, čaj je šamanismus. A nemám na to přesné stopky někdy, je to plus mínus, a tím je to zajímavé. A tak trochu mimo algoritmy. Dora to pochopila jako „improvizaci, spontaneitu, relaxaci a flow“. Umí věci hezky vystihnout. Mám podněty; ona rozvíjí mé myšlení, mou slovní zásobu, mé divertgentní myšlení. Inspirace a simulace soubytí. Co všechno jsme stihli probrat za jediný večer u krbu. Na samotě, asi 70 kilometrů jen lesy na všechny strany, chvíli to trvá se někam dostat, daleko od všech. Knihy, pár sad tarotových karet, runové kameny z černého achátu, zdi počmárané sigily, bylinky, velké křeslo-ušák, čajové nádobí, konvičky, šálky, kvalitní čaje z Číny, Tchaj-wanu, Barmy a Japonska, které dají sílu a inspiraci...

Občas někdo přijede do tohohle doupěte, pár lidí mám rád. Oni vědí, že žiju s Dorou, byl to takový prubířský kámen opravdového přátelství; kvantifikoval jsem si to, a asi 30 % mých přátel mě za tento poklesek neodsoudilo, a tak se odpad vynesl sám a nemusel jsem filtrovat, s kým má cenu a smysl se stýkat, a s kým není potřeba. Tyhle lidi mám rád. Tak mi vlastně Dora pomohla i k tomu, že jsem přátele protřídil. Je společenská a v našem kruhu ji všichni ostatní respektují. Miluju čajová setkání s lidmi a čaj vždy vařím já, ač Dora má stále kecy, že by to ráda dělala ona. Neumí to pochopit, ale to nevadí. Je to už takový kolorit našich setkání. Kdo je dokonalý.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter