Ocitl jsem se na rušném náměstí, lemovaném kolem dokola starobylými vysokými domy. Prostorem náměstí křižovala auta a tramvaje. U okénka rychlého občerstvení jsem si koupil jídlo a s plastovým talířem v ruce zamířil náměstím vzhůru někam, kde si jídlo v klidu sním. Stoupal jsem širokou třídou protínající náměstí, lemovanou barokními paláci, až jsem dospěl ke kostelu z téhož období. Do rušné třídy shlížel boční lodí, před průčelím se rozkládal malý parčík s několika lavičkami. Šel jsem najisto. Už jsem tu někdy byl. Usadil jsem se na volnou lavičku a než jsem již notně vychladlé jídlo snědl, přemítal jsem, kam půjdu dál. Věděl jsem, že třída šplhající do kopce mě po chvíli dovede ke křižovatce. Doprava z ní vychází bulvár klesající znovu z kopce dolů a táhnoucí se až do nedohledna. Kdysi jsem jím dospěl až na samý okraj města, do míst, kde periferie zvolna přecházela do polí. Vím bezpečně, že v malé, s ním souběžné uličce nedaleko od křižovatky, naleznu příjemný krámek, který mě vždy dokáže potěšit. Nejsem si ale schopen vybavit, co vlastně nabízí. Snad je to nějaký malý milý antikvariát. Zato zcela bezpečně vím, že budu-li pokračovat třídou dále vzhůru, dospěji nakonec až k zámku, korunujícím nejvyšší návrší města, odkud je fantastický výhled na střechy a kupole, táhnoucí se kam oko dohlédne. Monumentálnímu zámku, obklopenému zahradou. Vím to, protože jsem tam už byl. Stejně jako to, že tímto městem je Brno.

Náhle se probouzím. Zbytky snů uvízlé v zákoutích paměti rychle mizí pod paprsky vědomí stoupajícího nad obzor stejně nenávratně jako sníh v jarním slunci. Zůstává jen několik prchavých obrazů a jistota, že takhle skutečné Brno ani v nejmenším nevypadá. Chladný rozum nemilosrdně rozpouští zbytky snových vizí tím, že je podrobuje bezcitné analýze: Brno znám přeci natolik, abych věděl, že korunou návrší historického centra není zámek, ale katedrála, stejně jako že protější návrší korunuje hrad proměněný v barokní pevnost. Nejen zámek na návrší, ale ani ono náměstí a z něj stoupající třída, stejně jako z ní odbočující bulvár táhnoucí se do nedohledna, nemají v tomto městě žádnou, byť jen přibližnou předlohu.

Bez ohledu na všechny vědomosti nabyté poznávacím aparátem svého rozumu, jenž obvykle direktivně určuje tok mých myšlenek a vzpomínek v bdělém stavu, kráčím o pár nocí později ulicí, vinoucí se předměstskou čtvrtí města, o němž jsem bůhvíproč přesvědčen, že je to Olomouc. Procházím se mezi vilkami, míjím řadové domky a odbočuji doleva. Ulicí lemovanou dosud nezastavěnými parcelami dospívám k nízkým bytovým domům. Kultivovaná upravená čtvrť nepozbývající lidských rozměrů, skrytá v zeleni. Velmi příjemné místo. Připadá mi důvěrně známé, jako kdybych v jednom bytě onoho domu opodál kdysi bydlel. Opouštím čtvrť a stoupám na blízké návrší, abych si prohlédl shůry město, z něhož znám ve skutečnosti pouze centrum, navíc jen zběžně. Nikdy jsem neprocházel žádnou jeho předměstskou čtvrtí a jediné, co o něm vím bezpečně, je skutečnost, že na podobné návrší v Olomouci mohu vystoupat opravdu jen ve snu.

Občas se mi zdává, že kulisou mého putování jsou ulice Paříže. Města, které (nepopírám že trochu paradoxně) znám o poznání lépe. Avšak ona snová Paříž je úplně jiná než ta, kterou znám z mnoha svých návštěv a pobytů. Bloky domů, ulice a bulváry, zvláště ten rušný podél Seiny. Nebo ten mířící z centra na samý okraj města. Do míst, kde se velkoměsto potkává s venkovem, až k malému předměstskému nádraží, které jakoby z oka vypadlo nádražní budově v Kutné Hoře. A vlastně celá ta snová třída je jen jakousi zázračně přerostlou verzí ulice, spojující centrum Kutné Hory s nádražím.

Mnohem častěji se takto procházím nikdy nepostavenými čtvrtěmi, nebo do neskutečných rozměrů narostlými ulicemi města, které ze všech dosud zmíněných znám nejlépe: Hradce Králové. V mých snech tak nabývá mnohem větších rozměrů, než má ve skutečnosti. Okružní třída, obíhající návrší historického centra, lemovaná neexistujícími domy, dosud neobjevená zákoutí známých ulic, defilují v mých představách ve zcela jasných konturách jako samozřejmé obrazy skutečného města. Ubírám se jimi plný nadšení z objevů dosud neznámých míst. Zrovna nedávno jsem ve snu jednu takovou neznámou čtvrť navštívil. Ve stánku jsem si koupil kávu a poté se ubíral ulicí jak vystřiženou z městského centra, mezi vysokými domy s obchody v parteru, plnou lidí. Dospěl jsem po ní až na velkorysý bulvár, který bych ovšem ve skutečném Hradci hledal marně.

Stále se mi vrací tyto sny. Neskutečné procházky neskutečnými ulicemi měst, která se svým reálným předlohám podobají jen volně. Kráčím jimi a vnímám jen příjemný pocit, ne, mnohem víc: radost z objevování nových míst i z návratů do míst známých, či snad přesněji řečeno míst, která se domnívám poznávat. Příznačný otisk mé duše, milující toulky velkými městy, jež se ve snech stávají ještě většími. A vlastně nejen těmi velkými. Kolikrát již jsem jen ve snu prošel ulicí, ústící na náměstí více než komorního městečka Chrast u Chrudimi? Městečka, které tak trochu znám z dětství. Na náměstí zámek s rozsáhlou zámeckou zahradou a za ní, ovšem pouze ve snu, neznámé ulice nepoznané čtvrti. Avšak i uličky čtvrti důvěrně známé jsou nějak delší a klikatější. Dovádí mě k budově sokolovny, v jejímž stínu se do ulice otvírá příjemná útulná kavárna, kterou pokaždé, když o ní sním, navštívím. Odtud se táhne město dál podél ulice mířící na Chrudim, až na samou hranu svahu, padajícího odtud do údolí, které se zde však ve skutečnosti nenachází.

Občas můj sen začíná na lesní cestě. Vede mě mezi vzrostlými stromy a kolem rybníka až na vyhlídku, ze které mám jako na dlani v údolí rozložené městečko Lázně Bohdaneč, ve skutečnosti ležící v labské rovině. Z vyhlídky scházím kolem nádherného kubizujícího bytového domu na náměstí se zastávkami autobusů. Odtud kráčím dál rušnou ulicí na hlavní náměstí. Nevím ani proč, ale pokaždé pokračují ulicí dál. Rozlehlou vilkovou čtvrtí mě dovádí až na samý konec města, které je – jak jinak? – ve skutečnosti mnohem menší. Někdy však cestou k náměstí projdu ve frontě bytových domů po pravé ruce průchodem na nábřeží říčky, která za nimi kopíruje směr ulice. Snad jenom jednou jsem se zastavil v kavárničce, půvabně rozložené na břehu. Zato několikrát jsem se dal kousek za náměstím ulicí doprava a klikatou strmou uličkou vyšplhal až k hradu na skalním ostrohu, čnícím uprostřed města nad střechy domů. Snad ani není třeba dodávat, že nic z toho ve skutečném Bohdanči není k nalezení.

Stále se mi vrací tyto sny. Jsou jen utkvělými představami, nebo znamenají něco víc? Třeba klíč k poznání skutečné podstaty měst, podstaty metafyzické, kterou lze odhalit právě jenom ve snu? Jedná se o prosté myšlenkové výlety za hranice reality? Případně jen do světa vlastní fantazie? Mentální otisk vlastní osobnosti? Možná bude lepší vzdát se snahy nalézt odpovědi a vydat se raději na další cestu.