Paprsky odpoledního slunce tančí po líně se vzdouvající hladině moře. Průzračně čistá voda neustále doráží na písčitý břeh. Jemný písek pláže, od parkoviště oddělené náspem. Dále do vnitrozemí už jen přímka silnice jak narýsovaná podle pravítka, protínající téměř neuvěřitelnou krajinu. Širá pláň, táhnoucí se do nedohledna, kam až oko dohlédne porostlá travou, tu a tam v žáru slunce vysychající zbytky mokřadů. Na obzoru bílé skvrny volně se pasoucích divokých koní. Nechce se ani věřit, že člověk neopustil půdu Evropy, kterou tu připomíná snad jen starobylá bazilika, vypínající se nad střechy blízkého městečka, jediného osídleného místa široko daleko. Jediného obydleného kousku pobřeží uprostřed divočiny. Během letních měsíců oblíbené turistické letovisko.

Příjemně prohřátá voda se v pravidelném rytmu rozlévá po jemném písku, aby po chvilce zase ustoupila a vsákla se do prohlubní. Přichází vlna za vlnou a svojí silou postupně vymazávají všechny stopy lidské přítomnosti, otisky šlépějí, stejně jako dětskou rukou zbudované hrady či vyhloubené kanály a jezírka. Nejpozději do zítřka tu z nich nezůstane nic. Na jejich místě bude znovu rovná plocha písku, hladká jako list papíru, vábící k popsání.

Na rozhraní vlhkého a suchého písku, v nejzazším bodě, kam moře prozatím dosáhne, se skví částečně smytý nápis vyrytý do písku. Vlastně je to první verš básně, kterou si už nikdo až do konce nepřečte. Verš sám už částečně vyhlazený, avšak stále čitelný:

Quand il pleut à Paris

            Dál už nic. Kdo jej sem vepsal? Pařížan, který si na slunném jihu své vlasti vzpomněl na déšť, smáčející střechy jeho města? Nebo někdo jiný? A proč? Otázky mi nedají pokoj, stejně jako tajemství veršů nenávratně ztracených. Proč je tu někdo napsal do písku a ponechal tak zkáze? Vždyť písmo bylo přeci vytvořeno především coby nástroj, jak zapomnění účinně čelit! Proč tedy psané slovo vydávat záměrně všanc zániku? Byl to snad záměr? Nebo symbol? Připomínka pomíjivosti života či pozemské krásy? Něco na způsob tibetských mandal, krásy stvořené jen proto, aby byla zničena co připomínka pomíjivosti všeho pozemského?

            Něco tu vzniklo a nenávratně zmizelo. Neutkvělo v paměti, ale přesto zanechalo svůj otisk. Zůstala nálada, neuchopitelná myšlenka, nejasný fragment. Symbol tajemství a touhy jej odhalit. Vlastně je toho docela dost. Co víc si ostatně může tvůrce přát po sobě zanechat?