Myslel
na jejich poslední setkání. Nakonec ale nebylo tak úplně poslední. To mělo
teprve přijít. Náhoda, řekl by jeden.
Bůh tomu tak chtěl, řekl by jiný. Ať
už to byla vůle Boží nebo Náhody, rozmar bytostí stejně mocných jako
nevyzpytatelných a neuchopitelných, setkali se ještě jednou.
Nevlídné ráno tehdy odradilo Ramona od
obvyklé procházky, při níž se rád nadýchal čerstvého vzduchu před seriálem
přednášek v dusné posluchárně univerzity. Autobus býval obvykle plný,
zvláště po ránu, kdy vezl spousty dětí, rozdováděných a velmi hlučných, do
školy. Na uši si nasadil sluchátka, aby lavinu hluku, řítící se na něj zvenčí,
něčím příjemným naředil. Gustav Mahler se do tohoto nedůstojného prostředí
příliš nehodí, řekl si již kolikrát, avšak vždy v něm nakonec zvítězila
touha přebít přízemní hluk tóny vznešenějšími. Připadalo mu pak, že se na
jejich vlně vznáší kamsi vzhůru. Vmačkán do hloubi autobusu, stanul u okénka a
oddal se majestátu hudby. Neměl v úmyslu vnímat své okolí, které se mu
však svou těsnou blízkostí neustále vnucovalo.
Urazil již notný, notně nepříjemný kus
ranní cesty. Vtom jej zahlédl. Určitě, byl to on. Stál opodál, u dveří. Zprvu
jej Ramon nemohl ani poznat. Měl na sobě nezvyklou koženou bundu, ale
bezpochyby to byl on. Jak dlouho jej neviděl? Nebylo to nakonec zas tak dlouho.
Jak se změnil! Křečovitě se držel madla a nepřítomně hleděl kamsi ven. Spíše to
však vypadalo, že nehledí někam ven, k nějakému určitému cíli, ale kamsi
do neurčita, za hranice reality. Nemělo smysl pokoušet se prolomit hlukovou
bariéru stojící mezi nimi a zavolat na něj. Pravděpodobně by jej ani neslyšel.
Dost možná by jej ani slyšet nechtěl. Ramon naslouchal slovům poslední věty
Mahlerovy druhé symfonie. Ač jim nerozuměl, byl stejně jako vždy ohromen silou
jejich zvuku. Hleděl upřeně na Ibrahima a doufal, že Ibrahimův
pohled o něj nakonec zavadí. Hleděl na něj stále úporněji, jako by jej chtěl
svým pohledem hypnotizovat. Zíral na jeho prázdnou tvář a přemýšlel, co se asi
jeho příteli honí hlavou.
Autobus zastavil na křižovatce.
Setrvačnost vzdula lidskou vlnu, která jím prošla po celé délce. Ibrahim se,
donucen vnější silou, pootočil. Ramon si všiml nepřítomného výrazu jeho očí.
Nerozuměl mu. Ibrahim mu přišel už od okamžiku, kdy jej zahlédl, nějaký divný a
zlověstný lesk jeho očí jej v tomto domnění utvrdil. Ano, byl divný, celá
jeho fyziognomie. Pohublá Ibrahimova tvář se příliš neslučovala
s břichem, rýsujícím se mu pod bundou. Že by v uprchlickém táboře
tolik přibral? Ramona se zmocnilo děsivé tušení. Ta bunda! To, co pod ní
ukrývá, není počínající obezita. Ale … to přece není možné, říkal si
v duchu.
„Ibrahime!,“
vykřikl Ramon zoufale ze všech svých sil. Volaný jej zaslechl. Šlehl po něm
blesky svých očí. Bývaly to oči jeho přítele. Nyní však již patřily andělu
smrti. Ruka, zasunutá po Napoleonově způsobu mezi knoflíky bundy, držela
nepochybně roznětku, nebo něco na ten způsob. „Ibrahime!“, zašeptal znovu
zděšeně sám pro sebe Ramon, „proč právě ty?“
Pochopil. Všemu je konec. Ibrahim právě
dovádí svoji pomstu do krvavého finále. Zemře, odejde z tohoto krutého
světa a vezme s sebou do bran smrti desítky dalších lidí. Desítky těch,
které nyní považuje za své nepřátele. Ty, o nichž je přesvědčen, že mu ublížili
a nyní musí pykat. Zemře ve jménu Božím. Stane se mučedníkem své víry. Spolu
s ním však v tomto autobuse nalezne smrt i několik desítek
bezstarostných dětí. Dětí, které snad ještě ani nemohly stihnout někomu
skutečně ublížit. Za co nesou na svých bedrech vinu, za níž by zasluhovaly
smrt? Proč tolik nesmyslné nenávisti? Čím jsme tak jiní, co staví mezi nás tuto
bariéru nenávisti? Odlišná víra v téhož Boha? Je tedy Bůh opravdu dobro?
Nebo zlo, šalebně ukryté za líbivá hesla, nabádající k násilí a
fanatismu? Nebo z nás činí
nepřátele jen vzájemné nepochopení?
Tak jako umírající vidí v jediné
sekundě celý svůj život, míhaly se Ramonovi hlavou
různé myšlenky. Hleděl upřeně na Ibrahima a ptal se sám sebe stále znovu, zda
je to vůbec možné. Stále se v něm cosi vzpíralo uvěřit. Zapomněl snad
Ibrahim, říkal si Ramon sám pro sebe, tento ctitel existencialismu, Camusova slova, že umírat ve jménu nějaké absolutní ideje –
a vlastně jakékoli ideje – není ničím jiným než projevem vlastní slabosti a
zbabělosti, únikem z reality, před sebou samým, před svojí vlastní
existencí? Nebo snad právě proto, že byl bezdůvodně vehnán do bezvýchodné
situace, volí jedinou zbývající cestu, a to únik z reality? Bezcitná a
nesmyslná odveta zničila jeho rodinu i jeho samotného, není tedy nakonec jen
logické, že se chce pomstít? Není nakonec neúprosně logické i to, že chce
protivníka zasáhnout, tak jako on jeho samého, na nejslabším místě – na jeho
dětech?
Ramon bezděčně pohlédl před sebe. Viděl
nic netušící děti, které zrovna jednou do školy a ve svých hlavách spřádají
bezstarostné plány na dnešní odpoledne, na jakýkoli další den a nemají ani stín
tušení, že tento den bude jejich posledním, že právě nyní uplývají jejich
poslední okamžiky a již brzy se promění v kusy těl poházené v prachu
ulice. Snad je to tak lepší, že nic netuší, řekl si. Proč ale děti? Nesou snad na svých bedrech viny svých otců?
Jakou vinu? Proč? Bůh tomu snad chce? Tak ať jde k čertu, ke svému druhému
já! Co není od člověka, není pro člověka. K čertu se všemi bohy a
nadpozemskými idejemi!
Ve špatnou chvíli na špatném místě?
Zodpovědnost před vlastní existencí? Má snad civět odevzdaně na oblohu posetou
hvězdami a uvědomovat si jejich lhostejnost vůči lidským osudům, tak jako Cizinec poslední noc před popravou?
K čertu i s filozofií! Co může dát člověku v reálném světě,
světě mnohem složitějším a rozporuplnějším než nejdokonalejší filozofická
konstrukce? Pramálo. Na světě je člověk jen sám za sebe. Měl by tedy být sám
sebou. Měl by být především člověkem. Za všech okolností zůstat lidský. Odhodit
berličky všech ideologií, víry nebo filozofie, její moderní náhrady. Zapomenout
na touhu po absolutnu, stereotypu lidského myšlení od úsvitu dějin, vedoucím
vždy a neomylně do pekel Na božskou zášť, neomylnou, nedostižnou, absolutní a
dokonalou. Neztratit nikdy svůj mile nedokonalý lidský rozměr, zůstat jednou
provždy sám sebou. Člověkem.
Podíval se znovu na Ibrahima. Zjevný
neklid v jeho tváři nenechal Ramona na pochybách. Autobus se přiblížil konci
své cesty. Nastává okamžik zúčtování. Odplaty, po níž přijde další odplata. Temnými
hlasy zpívané, Ramonovi nesrozumitelné,
nedosažitelné, grandiózní finále symfonie, jež mu stále zněla v uších, jej
přivedlo znovu, tentokrát už navždy, do velebné náruče hudby. Není tak trochu
ironií, řekl si, že tahle symfonie, končící posledními takty na prahu smrti, se
jmenuje Vzkříšení?
Něco udělat. Musí něco udělat, kmitlo Ramonovi hlavou. Nadechl se a pokusil se znovu zakřičet. Na
Ibrahima, aby se probral ze své zaslepenosti a jeho mysl, zatemněná fanatickou
nenávistí, byla znovu schopna vidět světlo. Poslední zoufalý výkřik, záchranná
brzda, marná snaha odvrátit neodvratné, než se kolo šílenství zase pootočí a
svět sklouzne po spirále násilí a nenávisti jak na tobogánu zase o něco
hlouběji směrem k peklu.
Autobus se dal znovu do pohybu. Na velmi
krátký okamžik. Šum hektického rána proťal ostrý ohlušující zvuk. Kruh se
uzavřel.