Vlády prvního desetiletí třetího tisíciletí


Zeman Předseda vlády Miloš Zeman ČSSD 22. července 1998 12. července 2002

Špidla Předseda vlády Vladimír Špidla ČSSD 15. července 2002 4. srpna 2004

Gross Předseda vlády Stanislav Gross ČSSD 4. srpna 2004 25. dubna 2005

Paroubek Předseda vlády Jiří Paroubek ČSSD 25. dubna 2005 16. srpna 2006

Topolánek I. Předseda vlády Mirek Topolánek ODS 4. září 2006 9. ledna 2007

Topolánek II. Předseda vlády Mirek Topolánek ODS 9. ledna 2007 8. května 2009

Fischer Předseda vlády Jan Fischer nestraník 8. května 2009 13. července 2010

Nečas Předseda vlády Petr Nečas ODS 13. července 2010 10. července 2013



Éra Stanislava Grosse

Stanislav Gross v období tzv. opoziční smlouvy. Ještě když v roce 1998 došlo na reformu volebního systému - který zvýhodnil velké strany - byl Gross spolu s Petrou Buzkovou představitelem mladého pravicového proudu uvnitř ČSSD, který požadoval jen mírné změny, odmítal přílišné ústupky Občanské demokratické straně a udržení ČSSD u moci pro něj nebylo prioritou. Spor navíc probíhal v krizovém období po neúspěšných listopadových komunálních i senátních volbách. Převážilo však Zemanovo křídlo, což potvrdil i pražský sjezd strany v dubnu 1999, který podpořil Miloše Zemana na předsednickém postu. Gross s Buzkovou však získali místopředsednická místa po boku 1. místopředsedy Vladimíra Špidly.

Na XXX. sjezdu ČSSD v dubnu 2001 již Zeman na předsedu nekandidoval, s jeho podporou byl zvolen jediný kandidát Špidla a Gross se stal prvním místopředsedou.

Ministr vnitra Gross
O Stanislavu Grossovi se hovořilo jako o „zlatém dítěti“ ČSSD nebo české politiky. Také byl označován za „korunního prince“ Miloše Zemana. Dlouhodobě se držel na čelných místech žebříčků popularity. Dne 5. dubna 2000 byl jmenován ministrem vnitra ČR ve vládě Miloše Zemana.Stalo se tak krátce před ostře sledovaným pražským zasedáním Světové banky, s nímž byly spojeny velké demonstrace a pouliční násilí. Na jeho adresu postupně přicházela i obvinění, že se na ministerstvu obklopuje bývalými normalizačními vysoce postavenými policisty, že se vměšuje do privatizačních projektů nebo prosazuje své lidi do významných pozic v polostátních podnicích. Přesto Gross zůstával nejpopulárnějším českým politikema řízení téhož resortu mu bylo svěřeno i ve vládě Vladimíra Špidly (2002–2004).

Sám Špidla těsně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002 na tiskové konferenci uvedl: „Jsem rád, že máme k dispozici lidi, jako je Stanislav Gross, Petra Buzková, Marie Součková, Zdeněk Škromach nebo Jaroslav Tvrdík,“ což MF Dnes interpretovala jako určité distancování od předchozí Zemanovy vlády a jejích ministrů. V předvolební kampani byl Gross spolu se Špidlou a Buzkovou jednou z hlavních tváří, které se na billboardech objevovaly vedle hesla „Jsme na Vaší straně“. Ve Špidlově vládě, která z voleb vzešla, se Gross stal také 1. místopředsedou.[20] V ministerské roli ho už v srpnu 2002 čekala další náročná zkouška – povodeň od Českých Budějovic po Děčín jako jedna z největších událostí svého druhu.

Ve sporu Miloše Zemana s Vladimírem Špidlou po Zemanově drtivém neúspěchu v únorových prezidentských volbách v roce 2003 se Gross postavil na Špidlovu stranu a jeho podpora umožnila Špidlovo politické přežití. Na sjezdu strany v březnu téhož roku byl Špidla zvolen předsedou, když zvítězil nad Zemanovým přívržencem Jiřím Rusnokem, jehož předtím odvolal z funkce ministra průmyslu a obchodu. Část delegátů vyzývala ke kandidatuře i samotného Grosse, ten je však nevyslyšel a na předsedu nekandidoval, čímž podpořil Špidlovo zvolení. Místo toho byl bez problémů potvrzen ve funkci prvního místopředsedy.

Vladimír Špidla, předseda strany v letech 2001–2004
V dubnu 2001 Miloše Zemana v čele ČSSD vystřídal ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Tomu se podařilo v očích voličů odstřihnout od skandálů předchozí vlády, strana tak v roce 2002 znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Vladimír Špidla se snažil stranu reformovat, byl považován za politika západního progresivně liberálního stylu s akcentem na ekologii. ČSSD však provázela nejednota jak v koalici tak v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Vrcholem Špidlovy politické kariéry se stal vstup Česka do Evropské unie, který sám výrazně prosazoval, po neúspěchu v eurovolbách však odstoupil z čela strany i vlády a přijal post eurokomisaře. Nový premiér Stanislav Gross, dosavadní ministr vnitra, vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli aféře s financováním svého bytu. Dalším premiérem se stal dosavadní ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a podařilo se mu získávat nové voliče (především voliče KSČM). Před parlamentními volbami v roce 2006 se však sociální demokracie opět potýkala s mnoha aférami, kritizován byl rovněž tvrdý zásah Policie ČR proti technoparty CzechTek 2005. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek (32,32 %) druhá za ODS a skončila v opozici.


V období vlády Vladimíra Špidly se však předseda věnoval vládnutí a vnitrostranickou práci přenechával Grossovi. V té době se kolem Grosse zformovala zřejmě nejsilnější skupina v rámci strany – pragmatici, kteří nesdíleli tolik levicový pohled na některá témata jako předseda.V červnu 2003 ještě proběhlo úspěšné referendum o přistoupení Česka k Evropské unii, což posílilo pozici Špidlovy vlády, zároveň však nastaly potíže s prosazením ekonomických reforem a vláda musela čelit i hlasování o nedůvěře, které vyvolala opoziční ODS. V listopadu 2003 se navíc stal novým předsedou koaliční KDU-ČSL pravicově orientovaný Miroslav Kalousek.

V únoru 2004 Gross souhlasil s kandidaturou na předsedu strany, ke které ho navrhla středočeská organizace ČSSD, v níž měl velký vliv a podporu. Přelomovými se v červnu téhož roku staly historicky první české volby do Evropského parlamentu v roce 2004, v nichž ČSSD výrazně propadla. Gross už Špidlu otevřeně nepodpořil a přidal se k jeho kritice. Ten se 26. června 2004 rozhodl odstoupit z pozice premiéra i předsedy strany a Gross dočasně převzal vedení strany. Ačkoli se na svou šanci připravoval, postup na nejvyšší pozici ve stranické (i exekutivní) struktuře přišel rychleji než předpokládal.

Předseda vlády Gross
Po Špidlově demisi Gross zahájil nová koaliční vyjednávání. Dne 2. července 2004 ho prezident Václav Klaus pověřil sestavením vlády. Jednání však nebyla jednoduchá, ve volbách vítězná ODS preferovala předčasné volby, vládu s KSČM Gross nechtěl, a tak zbývali předchozí Špidlovi koaliční partneři: KDU-ČSL a US-DEU. Gross usiloval o účast předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska ve vládě, on si však kladl za podmínku post ministra financí, což bylo pro ČSSD nepřijatelné. Koalice také musela bojovat o těsnou parlamentní většinu, takže nedůvěřivý Klaus jmenoval Grosse premiérem až po předložení 101 poslaneckých podpisů podporujících vládu.

Dne 26. července 2004 se ve svých 34 letech stal nejmladším premiérem v historii země. Vláda Stanislava Grosse byla jmenována 4. srpna 2004 a důvěru Poslanecké sněmovny získala 24. srpna.

Dne 21. září 2004 se spolu s dalšími ministry vzdal poslaneckého mandátu, aby se plně věnoval své exekutivní funkci.

Oproti levicovému ideologovi Vladimíru Špidlovi vneslo Grossovo vedení do strany (i vlády) více pragmatismu. Opakovaně vyjádřil obdiv k britskému premiérovi Tonymu Blairovi a jeho „třetí cestě“ a spolu s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou pracoval na posunu strany více k politickému středu. Po Špidlově introvertním působení také přinesl velmi dobré komunikační dovednosti.Do vlády přivedl výraznou postavu Martina Jahna jako vicepremiéra pro ekonomiku a na svůj předchozí post v čele ministerstva vnitra dosadil Františka Bublana. Ministrem pro místní rozvoj učinil svého budoucího nástupce Jiřího Paroubka.


Krátce po vzniku vlády už Grosse a jeho stranu čekaly listopadové krajské a senátní volby. Počátkem října začala poněkud ideologicky nevyhraněná předvolební kampaň, jíž dominovaly jeho billboardy se sloganem „Myslím to upřímně“. V průběhu kampaně se Gross dostal do střetu s prezidentem republiky, když se zastal policejního prezidenta proti Klausově kritice zvyšujícího se počtu odposlechů. Také 29. října 2004 v Římě podepsal Evropskou ústavu, čímž zastal úlohu Václava Klause, který proti ní dlouhodobě vystupoval a podepsat ji odmítl. Ve volbách ČSSD utrpěla porážku a Grossovy plány na bezproblémovou cestu k předsednictví strany se zkomplikovaly. Svou kandidaturu ohlásil Zdeněk Škromach z levého křídla. V lednu 2005 se krajské konference přiklonily spíše na Grossovu stranu, začala však kauza s nejasným financováním jeho bytu.[23]:31 Zatímco ještě v lednu 2005 byla Grossova popularita na hodnotě 47 %, do března se propadla na pouhých 18 %.

Éra po Grossovi

Jiří Paroubek, předseda strany v letech 2005–2011
Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. Období mezi roky 2008–2010 bývá označováno jako „Oranžová tsunami“, ČSSD totiž tehdy vítězila jak v krajských volbách, tak poprvé i v senátních, kde získala pro sebe i předsedu Senátu, kterým se stal Milan Štěch. V roce 2010 ČSSD vyhrála i volby do Poslanecké sněmovny, získala 22,1 % hlasů, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM); ČSSD proto opět vstoupila do opozice. V roce 2011 se předsedou strany stal Bohuslav Sobotka.

Éra Bohuslava Sobotky (2011–2017)

Kampaň ČSSD v roce 2013
ČSSD šla do předčasných voleb 2013 s heslem Prosadíme dobře fungující stát. Mezi cíle ČSSD patřilo mimo jiné snížení DPH, progresivní zdanění osob s vysokými příjmy či opětovné otevření otázky církevních restitucí. Jejím celostátním lídrem byl předseda strany a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka. Ten byl považován za představitele pragmatického liberálnějšího křídla strany, navazujícího na období Vladimíra Špidly, Sobotkovi se však nikdy nepodařilo změnit v tomto duchu celou ČSSD, strana tak působila rozštěpeným dojmem. Sociální demokraté byli podle předvolebních průzkumů jednoznačným favoritem voleb, přesto se ve straně projevoval vnitrostranický rozpor mezi stoupenci (Hašek, Tejc, Chovanec aj.) a oponenty (Sobotka, Zaorálek, Dienstbier aj.) nového prezidenta republiky Miloše Zemana.

Rozpolcení strany se pak projevilo po volbách, v nichž ČSSD sice s 20,45 % hlasů zvítězila, její očekávání však bylo zklamáno. Večer po volbách se na takzvané lánské schůzce sešli stoupenci prezidenta Miloše Zemana ve vedení ČSSD na prezidentově zámku v Lánech a pokusili se domluvit na dosazení Michala Haška do čela strany a odstavení Bohuslava Sobotky od moci. Jejich záměr však zhatil redaktor České televize Vladimír Keblúšek, který si během přítomnosti ve volebním štábu ČSSD všiml, že Zemanovi stoupenci opustili místo. Schůzku s prezidentem sice všichni dotyční politici popírali, nakonec však díky přiznání jednoho z nich došlo k provalení celého příběhu. Na stranu Bohuslava Sobotky se navíc postavil například předseda Senátu Štěch nebo pozdější ministr zahraničí Zaorálek. Rovněž potenciální koaliční partneři strany, hnutí ANO a KDU-ČSL sdělili, že o vládě s Michalem Haškem vyjednávat nebudou. Sobotka tak svou pozici ustál a naopak jeho odpůrci opustili vedení strany (kromě pozdějšího ministra vnitra Milana Chovance, jenž se přidal na Sobotkovu stranu).


Bohuslav Sobotka, předseda strany v letech 2011–2017
ČSSD sestavila vládu spolu s hnutím ANO a KDU-ČSL. Strana začala působit jednotněji, měla však nadále mnoho vnitřních problémů, což se projevilo například po komunálních volbách v roce 2014, kdy byla v severočeském Duchcově zformována radniční koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS, která je nástupnickou organizací neonacistické Dělnické strany. Vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou vzniklou situaci ostře odsoudilo a navrhlo zrušení stranické organizace v Duchcově. Krajské vedení ČSSD se odmítlo podřídit pokynům z centra a duchcovskou buňku nezrušilo.

Přesto, že vláda v čele s ČSSD byla poměrně úspěšná a mezi lidmi populární, popularita ČSSD a premiéra Sobotky se stále snižovala. Voliče ČSSD začalo přebírat zejména hnutí ANO. Stále se rovněž stupňovaly spory mezi Sobotkou a vicepremiérem a předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem.

V reakci na stále se snižující volební preference 15. června 2017 odstoupil dosavadní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka z čela strany. Tehdy vznikl takzvaný triumvirát – premiérem zůstal Sobotka, dočasným předsedou ČSSD se stal statutární předseda Milan Chovanec a volebním lídrem tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Volebním heslem bylo „Když bohatne země, musí bohatnout i lidé“. I přes změnu ve vedení strany však ve sněmovních volbách 2017 ČSSD získala nejhorší výsledek ve svých novodobých dějinách, pouhých 7,27 %.
,