SNEAKER PIMPS Bloodsport (2002 Tommy Boy Music Ltd.)

Bude tomu něco přes rok co britská formace Sneaker Pimps vydala své třetí album, a něco pár týdnu, kdy u nás počtvrté koncertovala. Tedy na začátek již dva důvody proč rozebrat jejich zatím poslední album Bloodsport.

Liam Howe a Chris Corner, tedy zakládající členové Sneaker Pimps, se znají již od mládí. Oba v sobě tehdy objevili hudební vlohy a založili tak spolu Line of Flight, výraznější experimentální kapelu, která se sice dostala do podvědomí britské scény, kde ale zanikla pod její zhuštěností. Začali tedy remixovat interprety spadající pod jejich domovskou značku Clean Up Records. Byla to doba vzniku trip-hopu, tedy „výrazných beatu a ženských vokálu“. Tímto směrem byli Chris a Liam okouzleni, ze ke spolupráci přibrali zpěvačku Kelli Dayton, a později i basáka Joea Wilsona a bubeníka Davea Westlakea, aby v roce 1996 mohli vydat, již pod názvem Sneaker Pimps, debutové album Becoming X. Album, jenž jim protrhlo cestu do světa hudebních jmen. Skupina osmnáct měsícu koncertovala, čímž se docílilo, že po konci turné byla zpěvačka z formace vyhozena a ke zpěvu se opět dopracoval charakteristický Chris Corner. Své hlasové umění a celá nová tvář Snaeker Pimps se předvedla v roce 1999 albem Splinter. Toto album opouští břehy trip-hopu a dává přednost alternativnímu pojetí, klidné melodie střídají kytary a syntezátory prozkoumávají bicí, vše je tedy vlastně jakýmsi hledáním a experimentováním, kterého si nikdo moc nevšiml. Rok nulajedna se stává po „Sneakery“ přelomovým, vydávají se, jako předkapela, na evropské turné s Placebo. Zrodilo se tedy mediální zviditelnení a důvody, jenž skupina potřebovala k vydání Bloodsport.

Toto album je sice opět jiné, než dvě předchozí, ale zcela znatelně se stává jejich nejlepším. Sneaker Pimps opustili melancholii a nabyti svižnými, chytlavými melodiemi, s pomocí propracovaných beatu nutí ke vzplanutí. (Pro představu je toto album, podle mne, podobné skladbě Idioteque z Kid A (od Radiohead, samozřejmě)). Chris se, narozdíl od minulého alba, pouští do pěveckých pokusu, které jen atmosféru celého alba podtrhují. Snad by se dalo vyčíst místy zbytečné přehuštění pazvuků a klávesových variací, ale je to jen prach, jenž celku nevadí. V několika skladbách zde hostuje, jen jako vokalistka, již zmíněná Kelli Dayton. Kytary zde samozejmě hrají svou roli, ale vetší prostor je dáván náporu syntezátorových úderu, bicích, které po myšlenkách na konec, teprve ožívají. Sneaker Pimps, koncertující ve vyžehlených oblecích, se konečne našli.