Michal Bärlach

Praha-Prčice pohledem unaveného lempla

aneb

Den poté

            Základní chybou bylo dívat se páteční ráno v televizi na nabídku víkendových akcí. Hlas moderátorky zněl tak mile a lákavě, když mluvila o dalším ročníku slavného pochodu z Prahy do Prčic. Shledal jsem, že je mi už dvacet let a nikdy jsem se akce nezúčastnil. Co na tom může být? Prostě vezmete lehké oblečení, příhodné boty a jdete se projít… Skočil jsem na internet a našel si dráhu, která by mi mohla vyhovovat. Naštěstí jsem byl ještě dost realista a uvědomil si, že celou trasu 70 kilometrů bych asi napoprvé nezvládl. Postupně jsem snižoval své nároky, až jsem rozhodl pro trasu z Votic náměstí do Prčic. Celkem 25 kilometrů příjemné procházky lesem, poli, kolem rybníků, luk a jarem provoněných strání. Napsal jsem tedy pár textových zpráv kamarádům. V pozdním odpoledni jsem dočkal jediné odpovědi. Jakub byl pro. Ačkoli nepatří (stejně jako já) mezi náruživé turisty, předpokládal zřejmě dobrou zábavu. Nadešel večer. Otec se jen usmíval, když pozoroval, jak si důkladně připravuji svačinu a snažím si vrýt do paměti přesnou trasu pochodu…

S sebou jsem si do batohu (šlo spíš o batůžek) sbalil :

3 chleby (vlastně 6, protože mezi každé dva krajíce jsem mazal máslo a nakládal salám)

1 okurka salátová (balená dle nových předpisů do celofánu)

1 pomeranč (nebalený)

2x energie sbalená na cesty (čoko)

1 nůž rozvírací

3 balení papírových kapesníčků

2x náhradní ponožky

1 náhradní tričko

1x pláštěnka

boty na přezutí (nazývané „-Kristusky“)

S sebou jsem si do batohu (šlo spíš o batůžek) zapomněl vzít :

100x náplast na oděrky

2 láhve francovky

1 pokrývka hlavy

1 plato prášku Valetol

pití

Reportáž psaná na postýlce :

            Budík zazvonil přesně v 5:00. Vystřelil jsem z postele, provedl nutnou ranní hygienu, oblékl si krátké kalhoty, tričko a ponožky a spěchal se nasnídat. Jídlo jsem prozřetelně připravil už večer, takže jsem ohřál jen vodu na kávu a lehce (sportovně) posnídal. Co tělo před namáhavým fyzickým výkonem potřebuje jsem si pamatoval ještě z bohaté fotbalové minulosti. Nutno se ovšem přiznat, že mě paměť asi občas klame… Po vydatném jídle jsem naposledy zkontroloval obsah batohu, do kapes vložil telefon a peněženku, zamkl dům a vystřelil na autobusovou zástavku. Jakubovi rodiče měli náhodou cestu do Prahy a tak nás odvezli až k hlavnímu vlakovému nádraží. Vlak do Votic měl – jak Jakub zjistil – odjíždět v 7:17. Těšili jsme se, jak se pohodlně usadíme, vyplníme přihlášky a lidově řečeno pokecáme. Nestalo se ani jedno. Nádraží praskalo ve švech. Vlak ještě víc. Usídlili jsme se na chodbičce opřeni o stále se otevírající dveře na WC. Hned vedle nás postávala velmi zábavná skupina čtyř mladíků, kteří pochodovali do Prčic naší trasou velmi pravidelně. Iluze o turistické sportovní akci nám vzali, jakmile vlak poprvé cuknul a vyrazil z nádraží. V tu chvíli totiž Michal (jeden z mladíků) odšpuntoval první láhev čehosi domácího. Chutnalo to zpočátku zvláštně až odporně, ale ve Voticích, kam jsme po hodině bezproblémové jízdy dorazili, jsem byl přesvědčen, že lepší slivovici – ač se považuji za znalce a milovníka tohoto nápoje - jsem nikdy v životě nepil. Na Votické náměstí to bylo zhruba 2 kilometry. Slunce udělalo své. Formulář se vyplňoval opravdu těžce, ale nakonec jsem to oba zvládli. Zápisné činilo 20 korun. Dostali jsme plán cesty (obrazový i textový) s místy na razítka jednotlivých kontrolních stanovišť a pomalu se odhodlávali k začátku cesty. Obul jsem si Kristusky a vyrazil koupit něco na posilněnou. Bohužel jsem v obchodním domě MÍR minul regály s dobrou vodou a koupil si 6 piv nejmenované značky (Jakub taktéž). Start. Ušli jsme rovných třicet metrů, než jsme u nejbližší hospůdky potkali opět naše přátele z vlaku. Ujistili nás, že poslední dobré studené pivo na dalších 25 kilometrů je jedině zde. Objednali jsme si tedy a poseděli chvíli v hospůdce. Ještě jsme nevyšli z Votic, když jsme míjeli malou příjemnou pizzerii. A v ní neseděl nikdo jiný než oni čtyři mladíci. „Tak tady je to poslední dobré pivo, kluci!“ Objednali jsme si. Hlava se nám příjemně točila, když jsme pizzerii opouštěli. Čekal nás výstup na první punkt (kontrolu) – Lysá. Převýšení to bylo neuvěřitelné, ale sil bylo ještě dost. Dostali jsme razítka a pokračovali v cestě. Pochopil jsem, že trasu jsem si zapamatovával zbytečně, neboť mezi tisíci lidmi se člověk opravdu jen těžko ztratí. Sešli jsme do údolí k farmě. Byl tu stánek s občerstvením a naši noví kamarádi… Na nejvyšší bod České Sibiře zvaný Mezivrata (714 m n. m.) to byl opravdu nadlidský výkon. Nohy pomalu těžkly přímou úměrou s ubýváním alkoholu v krvi. Piva, která jsme si nesli v batozích, se kaloricky spalovala rychleji, než nám dovolila užít si chvíli bezbolestnosti. V osadě Třetužel za polovinou cesty přišla první velká krize. Snědli jsme všechny chleby, vyhodili plesnivý pomeranč a načali okurku. Pomalu jsme se opět rozpohybovali. Naprostá střízlivost a velké horko způsobily, že už nebyla chuť ani zastavovat, ani jít dál. Situace byla zažehnána v druhém kontrolním bodě u železní stanice Ješetice. Do cíle zbývalo 7 km. Dojedli jsme oplatky i okurku. Bolest hlavy způsobená kocovinou a dehydratací mi nedala pokoje. Na každém menším stanovišti jsem zakupoval malé lahvičky vody a džusu – marně. Rozcestí, 3. punkt, do cíle zbývalo 5 km. Cesta se stávala snesitelnou. Bolest hlavy trochu ustoupila a mně se šlo lehčeji. Jakub prožíval svou první krizi, ale držel se. Závěrečná nekonečná rovinka do Prčic ubrala veškerý zbytek sil. Mozek byl vypnutý a nohy se míjely už jen ze setrvačnosti. Cíl. Za splnění podmínek jsme dostali památeční botičku a na doplnění energie horalku.

Nebyla chuť ani se radovat. V Kubovi i ve mně převládala jediná touha, být doma. Ale čekal nás ještě přesun do Heřmaniček k vlaku, pak do Prahy a teprve potom k nám, do našeho malého poklidného městečka. K vlaku nás odvezl autobus kyvadlové dopravy. Probít se do něho mezi stovkami a stovkami lidí toužících taktéž po cestě domů byl úkol těžký. Ale dva hoši hnáni touhou a zdravou nenávistí ke všemu a ke všem to dokázali snadněji, než by se dalo čekat. Začalo pršet, ale nám to nevadilo. Vlak do Prahy byl kupodivu dost prázdný na to, abychom se posadili na sedačku. Jaký luxus. Mám rád děti, opravdu. Ale když jste unavený a vedle vás si sedne ječící sourozenecká dvojice, poznáte, že každý v sobě nosí trochu Heroda. Dorazili jsme do Prahy, přesedli na vlak domů a usnuli. Bylo 20:43, když jsem otevíral dveře od domu. Nikdo nikde.

 Naložil jsem se do vany, polkl konečně dva Valetoly a oddal se pohodě v horké vodě. Krátkou smskou mě Jakub žádal, abych zahodil jeho číslo a už nikdy mu nevolal ani nepsal. Znáte ten pocit únavy. Bolí Vás všechno tak strašně, že nemůžete ani usnout. Pomohly mi homeopatické léky na stres, které krásně uspávají…

Je 12:45 minut. Slunko jemně svítí a já ležím v posteli s papírem a tužkou, abych se s Vámi podělil o svou náladu i příjemnou tělesnou bolest a únavu. Nutno na závěr toho všeho říct, že jsem se dlouho necítil tak příjemně jako dnes ráno. Ovšem pochod Praha-Prčice už nehodlám absolvovat. Nejdříve za rok…