BALADA O KVÍTKU

 

 

V skrytu šátku uvadá,

když se šeří,

jen co rosa napadá

ztrácí se do zádveří.

 

V hrsti kvítek ze stráně

přede tmou chrání,

občas dýchne do dlaně,

uslyšíš lkaní.

 

Vůni něžnou rozkvétává,

než se slunko nakloní,

snad se ještě nepoddává

a zavoní jabloní.

 

Na oheň polen pár,

světla jak v ráji,

co život?! – je jen dar,

již duše plají.

 

A zítra na stráni

vyroste kříž;

zas sevřeš do dlaní,

snad život jí vyprosíš.