Klid noci přerušil děsivě nelidský výkřik, ukončený po několika vteřinách tupým plesknutím. Právě to plesknutí, znějící jako zvuk dopadu fláku syrového masa na dlažbu ulice, se neslo údolím jako memento. Jako gesto výsměchu konstrukci lidského těla.
Obyvatelé vesničky si už dávno zvykli na tyto jevy, provázející občas ukončení lidského života. Monument který se klenul nad střechami jejich domků, už dával logicky tušit, že jeho výzva nezůstane nepovšimnuta. Most který stál nad vesničkou s příznačným názvem Hlubina, byl opravdu jedním z nejvýše položených. Rozdíl mezi nejhlubším místem v údolí a okrajem směšného zábradlíčka činil takřka jedno sto padesát metrů. Pohled z ochozu mostu byl vždy úžasný a fascinující. I otrlý jedinec se však musel hodně ovládat, aby zatlačil tu sebezničující myšlenku volání hlubiny
Most byl postaven asi před padesáti lety, s honosným názvem - Most 2000. Během prvních silvestrovských oslav příchodu nového tisíciletí se však ochozy mostu začaly naplňovat davem, který měl brzy rozhodnout o novém přívlastku této stavby. Tato noc měla odstartovat nekonečnou noční můru pro všechny obyvatele Hlubiny. Když se konečně přiblížila půlnoc, dav veselých opilců se tenkrát proměnil v masu nemyslících tupých tvorů, ženoucích se za jediným cílem - skočit. Lidé tam nahoře zřejmě podlehli tlaku okolností a masově pojali názor některých jedinců, že s koncem tisíciletí nastává naplnění proroctví - tedy apokalyptický konec světa. Většina z nich se tedy rozhodla ušetřit si biblická muka a poslechnout volání hlubiny.

Nejmenovaný psychiatr z nedalekého sanatoria si dal práci a sepsal o této podivuhodné noci takřka třísetstránkový dokument s nic neříkajícím názvem  Případ mostu 2000. Práci pojal velmi pečlivě, dokonce natolik, že obsahovala desítky přehnaně detailních fotografií rozbitých lidských těl a každé páté slovo bylo latinsky. Zlí jazykové však tvrdí, že jediné o co mu skutečně šlo, byly právě ty fotografie obětí. Faktem ale zůstává, že jako jeden z mála tuto noc přežil a nebýt toho, že se zhroutil v jednom výklenku přímo na mostě, zřejmě by svou práci nikdy nepublikoval.

Obyvatele Hlubiny však nějaké vědecké studie o psychologii sebevrahů nezajímaly. Věděli své. Toho silvestrovského večera, ve chvíli, kdy starosta obce zaregistroval nebývalý ruch nad jeho hlavou, svolal místním rozhlasem v tušení problémové noci, celé obyvatelstvo na radnici. Po krátké poradě bylo rozhodnuto a všichni vyrazili k nedalekému kostelíčku, který stál za vesnicí na malém návrší. Jen tu a tam bylo možno zahlédnout pár opozdilců, vláčejících bedýnku alkoholu či nezbytné chlebíčky. Rozhodnutí strávit silvestra přímo v kostele bylo moudré. Přinejmenším se vyhnou nebezpečí padajících lahví, kamenů a jiných předmětů, které opilci tu a tam přehodili přes zábradlí. I přes tento zdánlivý handicap se obyvatelům Hlubiny silvestrovské oslavy nečekaně vydařily. V současné době jsou tyto novoroční oslavy v místní faře nejen tradicí, ale také národní raritou.
Odbila půlnoc, starosta pronesl přípitek a nastalo chvilkové rozpačité ticho a...
...údolí se rozeznělo desítkami výkřiků.
Byla to zvláštní škála. Padající těla vydávala od křiku osvobozujícího a plného očekávání, až po šílený jekot těch, co si to zřejmě v poslední chvíli rozmysleli. Bohužel, nebylo návratu. Následovaly zvuky pleskajících těl o dlažbu náměstí a v tom horším případě - tříštící se krytina na střechách domů. Farář učinil své povinnosti zadost a popřál všem skokanům brzkého božího vykoupení.
Nikdo z místních neměl v tu chvíli odvahu být tím prvním, kdo otevře prastaré dveře kostela a na vlastní oči uvidí tu spoušť. A tak se bavili, slavili příchod nového roku a popíjeli s takovou vehemencí, jako by množství vypitého alkoholu dovedlo spláchnout ten ošklivý půlnoční zážitek.

Když později do údolí dorazily celé eskadry záchranných jednotek, nebylo koho zachraňovat a vesnice byla, vyjma desítek bezduchých těl, zcela prázdná. Doslova - nikde ani živáčka. Hned nato příliš rychlí novináři, udělali příliš rychlé závěry a světem se rozletěla šokující zpráva s neméně šokujícími záběry.

Hromadná sebevražda!
VŠICHNI obyvatelé malé vesničky skočili z mostu!

Hlásaly titulky.
Kameramani skřípali zuby, neboť dostat do jednoho záběru most i vesničku bylo nemožné. Vzápětí se objevilo několik na slovo vzatých odborníků, kteří ctěným televizním divákům do všech detailů vylíčili jak, proč a kdy to občané Hlubiny udělali. Média se zuby nehty držela vděčného tématu a tak brzy následovaly i televizní diskuze na téma Hlubina. Celý národ pak stihl ještě v noci sledovat "záchranné" práce a nesmyslné debaty v přímém přenosu. Silvestrovská noc se změnila v jednu velkou show o smrti.

Následujícího rána se starosta obce Hlubina probudil s třeštivou bolestí hlavy. Notnou chvíli zíral nad sebe, přímo do očí Ježíše Krista a hlavou se mu líně táhly myšlenky o posledním soudu. Teprve když se mu podařilo zaostřit oči dál, uviděl kazatelnu. Vybavila se mu včerejší divoká noc a především důvod, proč leží na podlaze kostela. Mátožně se postavil a naskytl se mu úžasný pohled. Dvaapadesát lidí v nepřirozených pozicích doslova chrápalo v lavicích svatostánku. Všude se válely prázdné láhve a nedopalky. Avšak ani v největší opilosti si nikdo prokazatelně netroufl zvracet přímo v kostele. Tuto domněnku potvrzovaly cestičky ukapávajících zvratků vedoucích ke vstupním dveřím. Jak to asi vypadalo za nimi, si starosta neodvážil ani domyslet. Nejvíce jej však pobavil pohled na faráře, který ležel před oltářem zamotán do těžkého rudého závěsu,v jedné ruce nedopalek doutníku a v druhé prázdnou láhev vodky. Asi toho na něj bylo opravdu moc, napadlo starostu a začal budit své druhy. Ze zakristie začaly také vycházet některé ženy s dětmi. V kostele bylo chladno, a tak se všichni probouzeli poměrně snadno a rychle. Včerejší noc připadala všem jako nějaký zlý sen a to ještě nikdo netušil, že oficiálně jsou vlastně všichni po smrti.

Čety záchranářů, které likvidovaly škody a mrtvá těla, šokoval pohled, který se jim naskytl krátce po té, co se nad údolí vyhouplo chladné zimní slunce. Ten pohled byl přízračný - jako ve scénáři nějakého filmu, se na vteřinu přesně ve chvíli, kdy neběžely žádné stroje.
Ve chvíli, kdy jen občasné pokřikování sýkorek rušilo ledové ticho.
Právě tehdy se ozvalo údolíčkem táhlé vrzání staletých pantů dveří kostela. Těžká, málo používaná vrata se zvolna otevřela a z útrob kostela se bez hlesu a spěchu vynořila skupina vesměs postarších dědoušků a babiček. Někteří se vzájemně podpírali. Jiní zas osamoceně křižovali cestu a občas bylo možno zaslechnout dávivé chrchlání těch, kteří to včerejší noc přehnali s alkoholem a tabákem. Pomalu a tiše se lidský had plazil sotva znatelnou cestičkou dolů, a i ten nejotrlejší pozorovatel zřetelně cítil tu podivnou symboliku okamžiku. Okamžiku, kdy se lidé ukryli před lidmi právě v kostele.

Když se pak vzápětí vše vyjasnilo a dokonce i média uvedla věci na pravou míru, vláda ihned přislíbila obyvatelům Hlubiny dostatek finančních prostředků pro opravu poškozených domů a zvelebení obce.

Čas zvolna plynul, ale od té noci se cosi změnilo. Lidé v Hlubině se cítili už jednou provždy spřízněni neviditelným poutem a každoroční silvestrovské putování do kostela jen utužovalo pocit vzájemnosti. Blížil se rok 2010 a mostu se už dávno neříkalo jinak, než - Most sebevrahů. Tehdy, jedné červencové noci, ukončil starosta Hlubiny překvapivě svůj život  právě skokem z mostu. Jak se tomu starému nemocnému muži podařilo vyškrábat se až nahoru a překonat zábradlí - nebyl nikdo schopen vysvětlit. Ironií osudu však bylo to, že jeho tělo dopadlo přesně před dveře místní radnice.
Přijetí této události neproběhlo v hysterickém vzrušení, jak by se dalo očekávat. Bylo to především tím, že ti méně otrlí již vesnici dávno opustili a ti co zůstali - se jen tak z míry vyvést nenechali. Přesto tato věc nezůstala nepovšimnuta a média si takřka po deseti letech vzpomněla na dávnou lukrativní reportáž. Celý případ mostu se začal tedy znovu přetřásat ve všech zpravodajstvích. To mělo následný dopad na státní úředníky, kteří chtě nechtě museli odpovídat na dotěrné otázky novinářů, protože most sebevrahů si právě odbyl svého jubilejního dvoutisícého skokana. Hlubina se stala opět populární a oni měli pocit, že musí zakročit. Technici tedy navrhli několik řešení celé situace, ale každé ztroskotávalo na malém leč podstatném problému - obyvatelé Hlubiny se do nových domů odmítali nastěhovat. Pokus o zafixování celé vesničky a její posunutí o pár stovek metrů se také nesetkal s pochopením. Veškerá další řešení byla nadále tvrdošíjně odmítána.
Nakonec se však přeci jen objevil nápad, který se dokonce nabízel sám - stávající zábradlí bylo předěláno na celkovou výšku tři metry. Všichni se domnívali, že taková překážka skokany odradí a bude klid.
Nebyl.

Následujícího roku byl zatčen dobrodinec, který prodával malé kovové žebříky skokanům, kteří přijížděli zdaleka a narazili na nečekanou překážku. Tento muž byl skutečně odborníkem. Žebříčky měly přesně tu správnou míru aby se zábradlí dalo snadno překonat. Navíc byly s odlehčeného materiálu a na vrcholu byla dokonce malá plošinka pro snadnější oporu při odrazu. Představa, že někomu opravdu záleží na tom, aby sebevrah kráčející vstříc smrti nesl schůdky pouze z odlehčeného materiálu a příliš se nenamáhal, vyloudila nejeden pobavený úsměv. Dobrodinec však záhy stanul před soudem, který už tolik smyslu pro humor neměl. To, že tyto žebříky prodával, by snad šikovný obhájce smetl ze stolu, navíc když dotyčný měl právoplatný živnostenský list - jenže to, že skokan přelezl zábradlí, skočil, žebřík nechal na mostě a tam byl opět zabaven prodejcem, vyleštěn a dán znovu do oběhu dalším zájemcům - už bylo trestným činem. Toto jednání se dá charakterizovat nejméně třemi přestupky - krádež, podvod či poškozování dědiců. Když pak došlo k soudnímu přelíčení srdceryvný výlev manželky obviněného mluvil za své: "...já mu pitomovi říkala, aby to neprodával, ale jen pronajímal..."

Za několik týdnů po této trapné aférce přijel z odlehlých končin jihu jistý temperamentní mladík s pevným odhodláním skočit a ukončit tu nesnesitelnou tíhu civilizace. Jenže ouha! Přes vysoké zábradlí se prostě nedostal. Vrátil se tedy domů s nepořízenou a ihned podnikl patřičné kroky pro brzké zjednání nápravy. Celou záležitost podal k šetření úřadům a hlavními argumenty byly - zbytečné cestovní výdaje, citová újma a porušování lidských práv a svobod. Ctihodný představený soudní stolice se zpočátku domníval, že se tomuto případu pouze vysměje, jenže během krátké doby se celé záležitosti opět chopila média a nafoukla ji do obřích rozměrů. Přelíčení pak probíhala v bouřlivé atmosféře a reportéři si jen mnuli ruce. Státní obhájce měl připraven hlavní argument v podobě obvinění mladíka z obecného ohrožení. Jeho mylné představy o tom, že přesvědčí soud, že mladík se chystal svým padajícím tělem přinejmenším obecně ohrozit tu malou vesničku, nebo způsobit újmu na zdraví či majetku, mu byly záhy vyvráceny. Mladík se nedal a přesně vyznačil místo skoku, které si vybral. Povolal celou armádu expertů, kteří brilantně vypočítali varianty dráhy letu, dopadu a skutečně - mladík přesně věděl o čem mluví.
Soud se protahoval celé měsíce. Po zamítnutích se řešila odvolání a z celé událostí se opět stávala národní show. Bylo to neuvěřitelné, ale po dvou letech mladík dosáhl u Mezinárodního soudu svého kýženého vítězství. Zábradlí bylo na "bezpečných" místech sníženo na svou původní výšku a obyvatelé Hlubiny zaregistrovali jen to, že těla skokanů padala častěji do státem určených míst. Nakonec - je to tvůj život a nalož si s ním, jak uznáš za vhodné....

Čas dále plynul a tu a tam se objevil nějaký psycholog pátrající marně po důvodech ženoucích takové množství potenciálních pacientů právě nad střechy domů Hlubiny. Někteří zažili na vlastní kůži to mocné volání hlubiny a těžko ovladatelné nutkání udělat  TO.
Lidské plémě však dál pracovalo na vyhrocení už tak dost paradoxní situace do absolutního extrému. Postupně se tu a tam objevovaly volně přístupné žebříky. Některé byly dokonce napevno přivařené k zábradlí. Jak se to nadšencům, kteří tuto činnost vykonávali podařilo - to nebylo nikomu jasné. Přes most totiž pravidelně projíždělo komando několika lidí, kteří měli na starosti dohlížet nad dodržováním pravidel při seskoku. Tito strážci hlídali ochozy, odstraňovali žebříky, ale také podávali včasná hlášení novému starostovi Hlubiny.

Psal se právě rok 2012 a senát konečně odsouhlasil kontrolovanou euthanasii. Lidé si to vyložili, jako vždy, po svém a český jazyk byl záhy obohacen o nové pojmy, jako - právo na smrt, určení dohlížitele výkonu sebevraždy na základě vlastní žádosti, doručitel těla, právo na odmítnutí resuscitace. Sebevrahům se pak lidově říkalo například sebouš, skokan (ženám pak rosnička), věšoun, případně vaňouš těm co si pustili žilou ve vaně. Vznikla tehdy také notoricky známá OPPS - oznamovací povinnost provedení výkonu sebevraždy.
To byly důvody, proč se na most postupně zapomínalo a ze sebevrahů se v místní hantýrce stali běžní skokani. Z kdysi nervy drásajících tragických případů se stala běžná rutinní práce. Obyvatelé Hlubiny se nakonec adaptovali a naučili se s tímto břemenem smrti žít. Vybudovali si postupem času šestý smysl kdy a kde se mají pohybovat bez rizika. Jak už to v malebných vesničkách bývá, i zde vzniklo několik pranostik Kupříkladu - dva týdny tu mraky visí, zapal svíci před radnicí. Tento verš zdůrazňoval zajímavý vztah - prší-li déle jak dva týdny, objeví se větší množství skokanů na východní straně mostu a převážně uprostřed. Jejich místo dopadu je - právě přede dveřmi radnice. Také byli schopni předpovídat podle počtu a typu skokanů například jak dlouho ještě potrvají palčivá vedra, jak krutá bude zima a další. Také politické zvraty či krize a podobně...to vše se totiž promítlo v psychice lidí.

Jednoho dne si jistý Dr. Mrázek konečně uvědomil, že počet lidských obětí tohoto mostu překročil maximální statisticky přípustnou odchylku. Hodnoty, které mu vycházely v propočtech nebylo možné ani při nejlepší vůli nějak logicky zdůvodnit. Celá věc byla o to záhadnější, že se v seznamech skokanů stále časněji objevovala jména zahraničních turistů. Podezřele mnoho cizinců přijíždělo do tohoto kraje ukončit svůj život. Doktor se ponořil do studia materiálů o stavbě mostu, anomáliích a sbíral zkušenosti z mnoha jiných oborů a koutů světa. Prostudoval všechny dostupné informace o obětech, ale stále se neměl o co pořádně opřít. Připadalo mu, že jeho materiály nejsou úplné a že něco velmi důležitého schází. Nebyl s to nají alespoň náznak toho, co by to mělo být.
Pohlédl z okna svého bytu a zapálil si cigaretu. Po prvním doušku nikotinu se málem zakuckal. Ano! Chyběla mu alespoň jedna jediná fotografie pohledu z mostu dolů - na vesničku. To je ono! Chytil se této chabé představy, jako by mu měla vysvětlit celou záhadu. Spěšně si sbalil nutné věci, popadl fotobrašnu a spěchal ke svému automobilu.

Mezitím na malém dvorku v malebné vesničce Hlubina otevřela statná padesátnice vrátka do zahrady a s funěním před sebou tlačila invalidní vozík. Na vozíku zkrouceně seděla mongoloidní stařena a trhavými pohyby cosi naznačovala. Mohutná žena dotlačila vozík pod statný ořešák. Přinesla ze stodoly otýpku slámy, hodila do klína mumlající stařeny a šla si po svých.
Kdysi dávno měli snad v každé vetší obci svého obecního blázna. Tuto úlohu zde hrála právě stařenka Maříková. Narodila se už jako postižené dítě, přesto se však dožívá úctyhodného věku. Po té co se o ní starala její matka, posléze její sestra, dnes tato starost zůstala na dceři její sestry. Mongoloidní stařena naštěstí potřebovala mnohem méně péče než by se na první pohled mohlo zdát. Mnohem horší pro její pečovatele bylo - překonat to po stránce psychické. Člověk se jen musel naučit nebrat ji moc na vědomí. Měla však jednu fantastickou dovednost - vyráběla překrásné slaměné figurky. Bylo jen potřeba položit jí do klína otýpku slámy, ona pak zcela zmlkla a soustředěně.přikládala stéblo ke stéblu, až byla figurka zcela hotová. Tyhle figurky se v okolních obchodech se suvenýry výborně prodávaly a poptávka byla veliká. Malým problémem bylo však to, že někdy udělala za den pouze figurku jednu, jindy zas pět a nic ji nedonutilo k vyšším výkonům. Postavičky ale byly dokonalým mistrovským dílem. Dalo se snadno rozlišit pohlaví a při troše fantazie i jednotlivé osobní rysy každého kousku. Jednoduše řečeno - co kus - to originál.
Ve stínu ořešáku lehce vál slabý vánek a ošklivá stařena s otýpkou v klíně něco tiše drmolila. Náhle, jako by se probrala z letargie, se její ruce daly do pohybu a nečekaně hbité prsty během vteřiny napočítaly přesně 48 stébel slámy. Zbytek prudkým pohybem shodila z klína a svazek odpočítaných opatrně položila přes kolena. Pak, vždy jedno stéblo přiložila k ústům a nacvičeným pohybem jej rozdělila podélně na dvě poloviny. Původní hromádka byla přemístěna a vše se ještě jednou opakovalo. Nakonec tedy, bylo každé stéblo podélně rozděleno na čtvrtiny.
Mohutná žena vyhlédla z okna, aby zkontrolovala stav své svěřenkyně. Ne že by jí tolik záleželo na jejím pohodlí, ale byl to už léty nacvičený rituál. Uviděla jak stařena drtí stébla mezi zuby a hned si pomyslela, že tahle figurka bude obzvláště vydařená. Ne všechny totiž vyráběla z půlených či dokonce vzácně - čtvrcených stébel.

Dr. Mrázek se zatím dokodrcal ve svém veteránu až k okraji mostu sebevrahů. Vystoupil z auta, přes rameno přehodil fotobrašnu a do ruky si vzal poznámkový blok. První co jej hned upoutalo byla nápadně velká výstražná tabule na které stálo:

VSTUP ZAKÁZÁN.
PORUŠÍTE-LI TOTO NAŘÍZENÍ VYSTAVUJETE
SE RIZIKU NÁHLÉHO ÚMRTÍ!

A pod ním bylo nějakým ostrým předmětem vyškrábáno: UDĚLEJ KROK A... NENÍ CESTY ZPĚT. Mrázek se pousmál a vydal po asfaltovém chodníčku lemovaném různě vysokým zábradlím. Další věcí která ho významně zaujala, bylo opravdu hodně nízké původní zábradlí. Metrová výška na takovou obrovskou hloubku působila přinejmenším rozpačitě. Z Polaroidu vyjel další snímek a Mrázek vyrazil dál. Právě překročil první třetinu délky mostu, když jej zastihla první vlna podivné tísně. Téměř fyzicky cítil, že každá buňka v jeho těle vnímá to, co on vnímat nedokáže. Tenhle neznámý pocit nedokázal definovat...

Stařenka na vozíku zatím mechanicky přikládala stéblo ke stéblu. V jejích rukách se pomalu, ale jistě rýsovala přibližná velikost a podoba slaměné postavičky.

Mrázek se přiblížil k zřetelné linii dělící most na dvě poloviny. Srdce se mu divoce rozbušilo a hlavou se mu rojily nečekaně nebezpečné myšlenky. Celý jeho mozek zaplavoval nesmiřitelný strach a ve chvílích kdy dosáhl mezní hranice se měnil v takřka smyslné vzrušení. Cítil nekonečně velkou touhu přelézt okraj zábradlí, zhluboka se nadechnout a odrazit se. Jeho mysl dávala těmto představám snový ráz a v krátké chvilce konečně pochopil jak pojmenovat ten překvapivý příval emocí , bylo to - volání hlubiny.
Křečovitě svíral okraje zábradlí a fascinovaně hleděl dolů. Jeho strach ze sebe sama byl tak absurdní, děsivý a zároveň smyslný, že nedokázal odtrhnou oči od magické hlubiny, která se pod ním vyzývavě propadala. Mysl se náhle přestala bránit a obava ze svého nekontrolovatelného jednání, či strach z toho, že udělá nějakou VELIKOU hloupost - to vše již bylo utopeno v bezbřehém chaosu myšlenek. Ne, to nebyly žádné konkrétní myšlenky nebo představy. Neobjevovaly se v nich žádné smrtelníkem pochopitelné předměty či postavy Tohle byl čirý, skoro zvířecí sled čistých emocí, nezměrná destruktivní touha, ba přímo hlad po vlastní smrti a po tom jedinečném a posledním vzrušujícím zážitku. Najednou věděl, že na konec mostu prostě dojít nedokáže. Zdravý rozum se vzdal a lechtivá představa vlastního umírání mu nadzvedala poklopec. Už nevnímal ani překvapení z tak robustní erekce, jakou už dlouho neměl.
V těch několika světlých chvilkách, kdy jeho mozek získal na pár vteřin vládu nad voláním hlubiny, se musel smát nad ironií osudu - vědec studující sebevraždy, ve svých osmačtyřiceti svým vlastním vrahem. Stál na okraji zábradlí a cítil že se blíží vyvrcholení -jeho života i to fyzické...

... mezitím v hloubce 150 metrů pod jeho zápasícím vědomím, mongoloidní stařena přiložila poslední osmačtyřicáté stébélko a figurka byla téměř hotová. Z hlavičky slaměné postavy trčelo jen jediné stéblo. Jako dlouhé tykadlo zmrzačeného brouka. Rychlým pohybem stéblo utrhla a zatočila jej v dlaních. Zmuchlanou spirálu pak opatrně vsunula na místo, kde by přibližně figurka měla mít srdce. Stařena právě dodělala.figuru, která měla pořadové číslo - 2262. Skoro až láskyplně si vsunula slaměného panáka mezi ochablá stehna a prudkým pohybem jej pevně stiskla. Z úst se jí vydralo tiché zachrčení a na bílý pletený svetřík ukápla bílá slina. V přívalech mocného orgasmu se pak velmi, ale velmi zvolna podívala kamsi nahoru...a...

...klid podvečera přerušil děsivě nelidský výkřik, ukončený po několika vteřinách tupým plesknutím. Právě to plesknutí, znějící jako zvuk dopadu fláku syrového masa na dlažbu ulice, se neslo údolím jako memento...