POHÁDKA O VZNÁŠEDLE

1.Ostrov.

Na správném stupni severní šířky a přesné minutě východní délky, v místech, z nichž je blíže do Afriky i do Asie než do Evropy, leží ostrov Svatá Monika. Jeho název je ryze evropský, ale obyvatelé jsou pěkná míchanice ras a národů, jak už tomu konečně bývá na ostrovech, kde se muži dělí na námořníky, rybáře a stavitele lodí a ženy vám spíše připraví deset pokrmů ze škeblí a mořských hlemýžďů, než vepřový řízek. Zkrátka někdy v té době, kdy se malé evropské národy chtěly vyrovnat velkým, ale velké se rozhodly stát se ještě většími, připlul k ostrovu francouzský (nebo snad italský?) kapitán, pojmenoval ho (nejspíš po své sestře, byl-li to Ital, nebo své milé, jestliže to byl přece jenom Francouz), jednu ze tří osad prohlásil za hlavní město, všechno zlato, které domorodci včas neschovali, vybral jako daň pro svého krále, stříbro a perly rozdělil mezi posádku a sebe, zbudoval pevnůstku a kostel, osídlil je devíti vojáky, jedním farářem a pěti obchodníky a odplul, aby hledal pro Boha nové věřící, pro krále nová území a zlato, pro posádku stříbro a perly a pro sebe - snad slávu, snad dobrodružství, kdo ví? Po návratu řádně ohlásil polohu a tvar ostrova a učení mužové ho zanesli do map. Jenže se přihodila taková divná věc. Zanedlouho ztroskotala poblíž kapitánova domovského přístavu anglická loď; zachránil se jen první důstojník, dva muži z posádky a lodní deník. Podle záznamů v deníku protínala dráha lodi Svatou Moniku; tři zachránění však svorně tvrdili, že žádný ostrov nespatřili. Po městě se začalo šuškat, co že kapitán vlastně objevil. Ten si to ovšem nechtěl nechat líbit. Pozval zachráněné Angličany na večeři a při ní - tak, aby to důstojník nevěděl - naznačil oběma prostým námořníkům, že mohou přijít kdykoli a sníst a vypít, co hrdlo ráčí. Ti si ovšem dali říci, a když se rozpovídali, vyšlo najevo, že právě v oblasti Svaté Moniky zuřila bouře, která tři dny a tři noci hnala loď stále stejným směrem; když konečně utichla a mraky se protrhaly, určili námořníci podle hvězd polohu lodi a k svému úžasu zjistili, že ujeli sotva pár mil. Anglický kapitán zakázal pod trestem bičování sebemenší zmínku o této události, aby prý neutrpěla pověst anglického královského loďstva. Objevitel Svaté Moniky byl čestný muž a nikomu neprozradil tajemství Angličanů. Byl ovšem jaksepatří zvědavý a okamžitě začal kout plány na novou výpravu. Uprostřed příprav však těžce onemocněl, téměř všechen majetek vydal za léky a rady lékařů, a když se konečně uzdravil, nebylo na další cestu ani pomyšlení - na vlastní loď naměl peníze a na to, aby se dal najmout jako prostý námořník, byl příliš zesláblý. Ostrov mezitím navštívily posádky jiných lodí, a tak aspoň jeho pověst objevitele byla zachráněna.

2.Monika.

Na Svaté Monice nedlouho po kapitánově odjezdu jedna krásná dívka zjistila, že bude maminkou, a v patřičném čase se jí narodila dcera. Pod oknem, v němž spalo novorozeňátko, se z moře vynořily tři víly. "Protože tě tvůj otec opustil dříve, než ses narodila, pouze tvé dcery budou mít potomky a také dcery jejich dcer a tak dál; všichni muži z tvého potomstva budou slabí a nemocní, nikdy se neožení a nebudou mít děti," pravila první. "Protože tvůj otec je cizinec, ani ty ani nikdo z tvých potomků se nevzdálíte z rodného ostrova," přidala se druhá. Třetí víla byla moudrá a laskavá. "Kdyby ses však se svým otcem přece jen setkala, jednomu muži z tvého rodu se podaří ostrov opustit; musí však plout na lodi, která nebude mít ani kýl ani palubu, nebude poháněna ani větrem ani silou lidských paží a bude tak rychlá a silná, že překoná i nejsilnější bouři. Potom se ten muž ožení a kouzlo pomine," snažila se zmírnit krutou věštbu. A všechny tři víly se opět ponořily do mořských vln. Dívenka, která dostala jméno Monika, byla zdravá a čiperná a netrápila se ani minulostí, ani budoucností. Když povyrostla, ráda sedávala na skalách blízko přístavu a pozorovala čluny, jež vždy vyplouvaly plné nadějí, ale jen zřídkakdy se vracely stejně plné ryb. Opravdovým svátkem pro ni však bylo, když na Svatou Moniku zavítala velká loď z některé evropské země. Byla vždy u toho a viděla, jak se na stěžně korábu i na stožár v pevnůstce šplhají vlajky, jak se plachty ukládají na ráhna jakoby k odpočinku i jak se kapitán obřadně zdraví s velitelem vojenské posádky. Monika byla bystrá a neušlo jí, že její matka vždy zpovzdálí sleduje, jak námořníci jeden po druhém vstupují na pevnou zem; netušila však, že muž, kterého matka tak netrpělivě vyhlíží, je její otec. Když šlo Monice na dvacátý rok, zamiloval se do ní mladý poručík z pevnosti. Ženich se ani v nejmenším nestaral o dívčin původ, ale matka se přesto obávala, že by jeho tajemství mohlo v budoucnu ohrozit štěstí dvou mladých lidí. Svěřila se tedy faráři a ten moudře rozhodl: "Pošleme zprávu kapitánovi. Může mu být tak padesát let a byl vždy silný muž - snad je ještě naživu. Zatím se mladí vezmou a uvidíme." Zpráva putovala první evropskou lodí za kapitánem. Ten mezitím nastřádal nějaké peníze a chystal se opět vyplout s vlastní lodí, tentokrát za obchodem. Když se dozvěděl, že daleko za mořem žije jeho jediná dcera, kterou nikdy neviděl, okamžitě změnil plány a zamířil k Svaté Monice. Plně naložená a nedostatečně vyzbrojená obchodní loď však přilákala piráty; ti ji přepedli, náklad pobrali posádku pobili a ušetřili jen kapitána, za něhož hodlali dostat výkupné. Monika současně prožívala velké štěstí i velký smutek: vdala se za svého poručíka, ale nešťastnou náhodou jí zemřela matka. Krátce nato se těžce roznemohl i farář, poslední z mužů, které kapitán kdysi zanechal na ostrově. Když cítil, že má života namále, zavolal k sobě Moniku i poručíka. "Tvůj otec, kapitán..." slabikoval pomalu, než ho přemohl další záchvat kašle - ten poslední.

3.Bitva.

Asi za měsíc se před přístavem Svaté Moniky objevila velká loď. Na jejím stožáru vlála francouzská vlajka a lidé se sbíhali k pobřeží, aby uvítali nenadálé hosty. Jaké však bylo jejich překvapení, když nedaleko od břehu vyjela na stožár černá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty! "Piráti, piráti," křičeli lidé a o překot pádili od přístavu. Loď vyslala první salvu na pevnost, polovina překvapených vojáků včetně velitele padla a dvě ze tří děl byla zničena. Velení převzal Moničin muž - poručík. Bylo mu jasné, že s jediným zbylým dělem nemá proti po zuby ozbrojené pirátské fregatě naději; rozestavil tedy zbytek vojáků ke střílnám a nařídil pálit z mušket. Sám čekal u nabitého děla. Piráti vypálili ještě několik salv; když však pevnostní děla neodpovídala, usoudili, že se mohou odvážit přímého útoku a s noži v zubech a mušketami v rukou začali sestupovat do spuštěných člunů. Fregata se přitom poněkud natočila - a to byl okamžik, na který poručík čekal. Dělová koule se zasyčením prolétla vzduchem a zasáhla sud se střelným prachem. Výbuch, který následoval, roztrhal loď na několik hořících a potápějících se částí, čluny se převrhly a piráty stihl osud, jaký hodlali připravit obyvatelům Svaté Moniky. Vojáci stříleli z mušket na piráty, kteří se snažili zachránit plaváním; na břehu je pak muži i ženy kameny a holemi ubíjeli dříve, než se stačili postavit. Monika se rovněž statečně oháněla nožem, který ukořistila jednomu z pirátů. Když k ní vlna přistrčila další tělo, už už napřahovala k ráně - v tom se však zarazila. Muž měl ruce svázané za zády; byl tedy spíše obětí pirátů než jedním z nich! Opatrně ho vytáhla na břeh, kde ho musela chránit před rozlíceným davem. Naštěstí seběhli do přístavu i někteří vojáci; ti se neodvážili vzepřít příkazu svého velitele a dopravili těžce zraněného neznámého do pevnosti. Monika ho ošetřovala po zbytek dne a celou noc, ale pouze zázrak mohl zachránit člověka vyčerpaného hladem a surovým zacházením a navíc šeredně popáleného. K ránu se muž ztišil a přišel k vědomí. Monika mu přiložila k ústům sklenici s vodou a nadzvedla hlavu, aby se mohl napít; přitom se jejich pohledy setkaly. V očích umírajícího se objevil úžas, okamžitě vystřídaný výrazem radosti a úlevy. S nesmírnou námahou se pokusil promluvit, ale z jeho úst vycházel jen nesrozumitelný šepot. Zakrátko zemřel s očima upřenýma na tvář své dcery, v níž v posledních chvílích svého života spatřil její matku.