|
I Ticho je malíř na plátně duše,
míchá si barvy, snad jenom tuše,
jaký odstín tvoří rám
obrazů, jež v srdci nosívám...
Tam na pozadí planých okamžiků
stepuje párek černých tanečníků
své fortissimo ozvěny
na dveře tiše zavřený.
Loudavým krokem bloumá dnem,
do roucha jinovatky zahalen,
aby v závějích rodících se zim
upíjel po doušcích můj splín.
Za soumraku rám stý a prvý
nach studu mlčky barví krví,
aby si z lůna večera
vypůjčil inkoust do pera.
A spěchajíce v temno noci
na plátky krájí za pocitem pocit,
do jitra šeptajíce svítání
bláhově bleděmodré vyznání:
barvám se oči duše nebrání.
...
Než vzejde z šera nový den
v paprsky tiše zahleděn
přemítá jaký rám
tomu, co přijde, namíchám...
...
Plátno se vzdouvá mořem vln,
unáší racky do lagun,
smáčí rozpité akvarely,
jež v smíchu dávno osiřely.
| 
