Připomíná malé ptáče,

 jak se tak zmateně rozhlíží kolem.

Oči přestaly hledat úryvky pohádek,

poskládané z map,

 na stropě,

 vysoko nad ním.

Troufly si doutknout se mého bělma,

 zkoumavým pohledem dítěte,

 schopného bezelstně milovat a stejně tak i nenávidět.

Jak dobře to znám.

Sotva se probral z počáteční dezorientace,

 melancholie,

 ujímá se patetické role dospěláka a malými ručkami něžně objímá,

po ránu trochu nevrlé,

batole.

Cukrovku.

Inhalace.

Schválně pouštím kyslík o něco víc, něž na kolik nastavila sestřička.

 Vosa ve žlutobílém.

Jak ji kdosi v žertu pojmenoval.

Jen ať si plíce také užijí.

Dál už jen tóny rocku.

Andělé,

vtělení do lidí kolem,

 svíjí se a poutají modrými hadičkami stetoskopu.

Pod podiem z nemocničního stolku.

Usnul, kuliferda.