Ona    

             Probudila se sama v neskutečně malém pokoji. Nevěděla, jak dlouho tu již může být a bylo jí to jedno, dávno zapomněla, co bylo před tím, než sem přišla a vlastně ani nevěděla, jak se sem dostala. Zvykla si potkávat lidi s prázdným výrazem a pravděpodobně i se stejně prázdným srdcem a duší, zvykla si na každodenní prohlídky dozorců a každodenní potupná vyšetření, přestala to vnímat. Postupně se stala částí tohohle zatraceného propadliště času. Její tvář splývala se sterilně bílými stěnami sanatoria, její vlasy, dříve barvy havraních křídel, byly teď bez lesku, bez známek života.

Vstala a proběhla chodbou až ke společenské místnosti, aby pozdravila přítelkyni, apaticky vyhlížející dívku sedící v rohu pokoje. Usmály se na sebe a druhá žena jí mlčky podala papír s obálkou. Vrátila se do svého pokoje, posadila se na postel, na obálku napsala číslo 3628 a její zmatené písmo se rozuteklo po bílem listu…

            Doktor Roberts seděl u svého stolu, probíral se již snad posté spisy dříve tak krásné dívky.

Přivezli ji sem před pěti lety, v bezvědomí a v kritickém stavu. Zamiloval se do ní na první pohled, první měsíce k ní nepouštěl nikoho jiného, mluvil na ni, i když si nebyl jist, zda mu rozumí. Celé dny byla ve svém pokoji a psala dopisy nikomu písmem, které nikdo z personálu dříve neviděl. Když dopsala pečlivě ho srovnala k ostatním a buď začala psát nový a nebo odešla za schizofreničkou z pokoje 26. Dvěma baleními prášků na spaní smíchaných ještě s nějakýma antibiotikama a spoustou dalších pilulek by patrně nepřežil ani dospělý pořádně odolný chlap. Věnoval jí všechen svůj volný čas, často v klinice i přespával, ale mozkovou kůru měla natolik zničenou, že pravděpodobně nebyla schopná rozeznat, zda je to jeden a ten samý člověk, kdo denně přicházel a tolikrát zůstával v pokoji i přes noci. Dokázala vyslovit jen několik běžných slov jako poděkování a pozdravy, úsměv na její tváři byl vidět snad jen ve spánku. Kdyby tak věděl, o čem se jí může zdát, co ji dělá šťastnou...

Zavřel své desky a prošel úzkou chodbou k pokoji 17, lehce zaťukal, otevřel  a usmál se na dívku píšící dopis. „Dobrý den slečno, jsem Váš dotor, Ted Robertson, jak se daří?“