Sankt Petěrburg. Královské město na královské řece. Z člunu, kterých kolem pluje nepočítaně, vypadá majestátně a bez kazu. Vlny (trochu dohněda) se kolébají a člun nesou s sebou pod mosty a můstky, na otevřený tok po kterém se plaví lodě až k moři nebo zas po slepých ramenech, kterými je město protkáno jako sítí. Pitěr, Benátky severu. S proslulou Ermitáží, projížďkami na koních i v luxusních autokarech. Co se dá vlastně napsat o Pitěru?
Strávila jsem tam dva měsíce nabité prací a jen málokdy jsem měla příležitost podívat se ven. Přesto - nebo možná právě proto - jsem si mezi kolegy našla spoustu dobrých přátel. A tak jsou moje vzpomínky na tohle rozlehlé město spíš osobní než cestopisné. Daleko víc, než u ostatních míst.
První věc, kterou Evropan našeho ražení v St.Pete zpozoruje je VELIKOST. To město je na naše poměry opravdu VELKÉ, nedá se to napsat jinak. Ale není to velikost barokních chrámů a majestátních krinolín věží, které by člověk normálně mohl očekávat, setká se tam s širokánskými bulváry a prospekty, kde vedou tři pruhy každým směrem, prosluněnými sloupovími budov a otevřenými parky, které umí budit dojem rozlehlosti i tam, kde je místo sotva na tři-čtyři lavičky.
Zdá se, že celé město dýchá svou objemnou hrudí zvesela a lehce - připadá mi jako ideální místo pro letní románek, který rozhodně nemusí být vystřižený z Anny Kareniny. Pár dní může člověk korzovat večery sám, ale už za pár hodin má neodbytný pocit, že to chce nějaké to rámě, do kterého by se mohl zavěsit, nebo rameno, o které by se dalo opřít, když stojí u balustrády můstku a kouká se dolů, jak z řas stoupají provázky bublin. Po dalších pár dnech se neodbytný pocit mění v pevné přesvědčení a je načase rozhlédnout se kolem sebe. A to samé se tam dělo i se mnou. Ale práce, práce a zase práce, to není ten nejlepší začátek, nebo mi to tak alespoň připadalo.
Tak jsem zase chodila ulicemi sama, maximálně s kamarádkami, a dívala se a tehdy jsem pochopila, co to znamená, opájet se pohledem. Město se zrovna chystalo na letošní oslavy třístého výročí a tak byla spousta budov skrytá pod lešeními. Ulicemi vířil prach a občas s sebou bral i nějaké papírky, ale bylo to fajn, jako z nějakého snu. Z letního snu plného pohody a studenstké srandy, jak o tom občas mluvívají ti starší.
Například, že existuje jezdecká socha já už nevím koho, kterou týrají kadeti, lépe řečeno, absolventi kadetské školy. Je totiž zvykem, že čerství absolventi si jdou pro štěstí šáhnout na varlata koně na této soše, takže jsou v období závěrečných zkoušek celá naleštěná a památkáři se zlobí, že pak musí leštit celou sochu, protože jinak zářicí koňské koule přitahují pohledy všech kolemjdoucích. Dalším, tentokrát ne tak vtipným, důsledkem této zvyklosti je, že se ona část koňovy anatomie postupně zmenšuje. Já jsem bohužel tuto sochu na vlastní oči neviděla, ale centrum Pitěru je jezdeckými sochami a sochami vzpínajících se koní přímo posetý a nutno říci, že ti koně jsou opravdoví hřebci se vším všudy (koukla jsem se jen náhodou, jestli tomu věříte).
Moje nejoblíbenější místo (kromě internetové kavárny, která mi zprostředkovávala styk s domovem) je kousek od Moskevského nádraží a shodou okolností pět minut pěšky od Ligovského prospektu, kde jsem pracovala. Je to hospůdka U Rudolfa II., kde se točí Gambrinus, Kozel a Staropramen desítka. Co se týče lahvového, mají ještě širší sortiment, ceny sice lidové nejsou, ale dá se to přežít a člověk se tam může bezbolestně uvést v růžový opar z pivní pěny.
Na okraji města kde jsem bydlela ale situace už tak růžová není - ani má-li člověk stále ještě hladinku. Dlouhé bloky paneláků známé pod vznešenými názvy, jako bulvár Novatorov a podobně, mají tak pět pater, vymlácená okna a nefunkční světla na chodbě a kdo může, má dvoje dveře - nejdřív venkovní pancéřové a pak ještě nějaké civilní uvnitř bytu, klíče jsou povětšinou sejfového typu. Když se člověk začte v kuchyni a po nějaké době vzhlédne zjistí, že jeho pohled opětuje šváb usazený kousek od jeho nohy a přátelsky mu kyne tykadly. Nevím jak kdo, ale mě to vždycky přinutilo bleskově se stulit na židli a předstírat, že ho nevidím, dokud se laskavě neodebral někam pod kuchyňskou výlevku.
Součástí nezbytného koloritu letního majestátu tohoto města je výcvik v otužování. Provádí se tak, že se vybrané lokalitě odpojí teplá voda nejlépe na dva až tři týdny a dle potřeby se trénink prodlouží.
Ale přesto přese všechno je to místo, kde vás ostříhá kamarádka na dvorku a při noční šichtě můžete jít vzbudit svého vyvoleného v jeho kanceláři a pak se jít podívat na východ slunce, kde vás jako kamaráda bude chtít hostit střídavě celá parta a pozvánek na přátelské posezení - nejlépe spojené s popíjením je celá přehršel...
O bílých nocích příště. |