|
(první, a zatím poslední část pokusu o divadlo na papíře)
PROLOG:
Francouzský venkov, léto 1889
Mladý Edmund Rostand ještě neví, že napíše Cyrana z Bergeracu. Zato je okouzlen Roxanou, mladou dívkou, která je na návštěvě u příbuzných na venkově. Edmund se rozhodne seznámit se s ní a uchýlí se k malé lsti…
Tichá letní zahrada. Slunce zapadlo, je příjemné zlatavé šero. Roxana sedí na lavičce a čte si. Vstupuje Edmund.
Edmund: (zdvořile) Dobrý večer, slečno. Mám tu pro vás list.
Roxana: Ach, pro mne, pane, vskutku? A jste si jist?
To je záhadné...
Edmund: (ironicky) Nepříliš. Snad vás napadne,
že dopisy jsou od psaní. A někdo má je číst.
Dnes jste to vy…
Roxana: (s úsměvem) Ale no tak, pane! Nebuďte takový.
Dostávám zřídka dopisy.
Neznám nikoho z těchto míst.
Edmund: Zvláštní nanejvýš,
ale někdo tu zná vás. Vždyť píše vám list…
Roxana: Ach, ano. Dejte mi jej-
anebo spíš
řekněte, kdo vám jej dal.
Edmund: Nepovím. Ne snad,
že bych zbraňoval
jemným uším pravdu znát!
To bych zemřel radši…
-Promiňte. Jen jsem žertoval.
Roxana: (pohoršeně) Zdá se, pane, že to nevíte!
Edmund: Bravo, slečno! Velký duch vás značí!
Věděl jsem,
že se trefíte…
Roxana: (zamyšleně) Neznáte, kdo vám jej dal,
a přesto jej máte v dlani.
Jste zvláštní, pane, přisámbůh-
a ještě víc to psaní…
Jak jste k němu přišel? Vítr přinesl ho snad?
Edmund: Je to možné, paní. Prostě-
šel jsem do zahrad
a on tam ležel.
Na zemi, jak přivál by ho vzduch.
Už věříte mi?
Roxana: Lžete…
Edmund: Ne –
možná to byl duch!
(recituje) Duch myšlenky, duch přání,
duch touhy po shledání,
soužení,
po nejkrásnější z žen,
duch muže, jenž je okouzlen…
Roxana: Mlčte! Nevím, co jste zač,
pane ze zahrady…
Však je příliš brzy!
Edmund: Nač ?
Roxana: (jízlivě) Na serenády…
Edmund: (rozzlobeně) Dost, slečno! Smíte urazit
jen muže, blázna…
Ne však cit,
který k vám zdá se někdo chová..
Roxana:(kajícně) -Ach, promiňte mi! Odpusťte.. .
Omlouvám se za ta slova.
Pohrdat city líbeznými,
to bylo hloupé nadmíru..
Stydím se, ale věřte, pane,
že mnoho se svěří papíru.
(pro sebe) Co není zrovna nejčestnější,
co není příliš od srdce-
a láska nikdy.. Touha spíše.
Jen to, že někdo příliš chce..
Edmund (opatrně): Promiňte, asi jsem na obtíž-.
Roxana (stále pro sebe) Nechtěla jsem být krutá..
Edmund: Jestli mám odejít, povězte-
Roxana: (probere se) Zůstaňte! Slunce stojí níž,
však neodbila čtvrtá.
(škádlivě) Je milá vaše společnost
a času mívám víc než dost,
když západ slunce honosí
a psaní nikdo nenosí….
Edmund: (vzpomene si) Ten list! Dopis.
Psaníčko. Tajná zpráva ctitelova.
Nevím, jestli vůbec smím
dát vám čísti jeho slova...
Roxana : (dotčeně) Jakže? Jaké právo máte vy,
– jen posel náhody?
Ta drzost mate!
Jste jeho přítel? – Či vám slíbil
výhody?
Edmund: Slečno! Prosím.
Jak si račte..
Chtěl jsem vám to prve tajit.
Ach, kam až jenom
může zajít
drzost holobrádka.
Ten dopis můj je.
Svou rukou drahou
teď vemte ho
a roztrhejte.
Ta má je příliš vratká.
…
| 
