Vracíte se domů z práce či školy a nemůžete se dočkat, až otevřete ledničku a sníte párky, které jste si tak pečlivě ukryli před zbytkem osazenstva bytu nebo baráku. Klíče necháte spěšně v zámku a valíte se směr kuchyň, těše se na chutné jídlo. Otevřete ledničku a jediné, co vidíte, je bílo. Pokud je léto, možná ve vás tato běloba vyvolá pocit melancholie při vzpomínce na sníh, ale daleko pravděpodobnější bude, že urazíte ledničce dveře, když je budete naštvaně zavírat (lepší by bylo nepoužívat eufemismů a „prostě je nasraně urvete“).

    Váš dvanáctiletý bratr, který vyděšeně (poté co zaslechne zuřivý křik a padající dveře) vyleze s posledním kusem párku v ruce z pokoje, se stane mrtvým (konečně jste přišel na užití uražených dveří). Bohužel při tupém úderu do jeho hlavy zmizí v útrobách potravní trubice i poslední ždibec párku. Dnes nejíte.

     V jednu dobu (byl jsem prakticky na dně) jsem se tuto tristní situaci s (ne)jídlem rozhodl řešit. Vystříhal jsem papírky se jmény naší rodiny a každý si označoval své kusy potravin. Poté, co jsem však druhý den našel na bílém jogurtu (zpola dojedený) dvanáct papírků se svým jménem, rezignoval jsem.

     Šel jsem se si postěžovat kamarádům do hospody. Trochu jsme to přehnali s pitím a domů jsem se vracel notně opilý. Poté, co se mi na osmý pokus podařilo trefit patro, na šestnáctý dveře a na osmapadesátý klíčovou dírku, jsem dostal chuť na něco k snědku. Otevřel jsem ledničku a uzřel Sibiř. V návalu zlosti, bezmoci a zvratek jsem vyrval ze zadní stěny ledničky nashromážděný led a začal jej cucat, chtě se alespoň trochu nasytit. Po jeho pozření mi bylo dobře, ale následně jsem strávil čtrnáct dní v nemocnici se zápalem plic a s nikdy nenadepsanou cedulkou: „Blb, co jedl led z lednice, i když měl v mrazáku čtyři pizzy.“