Gabriel přihodil na oheň hrstičku třísek. Pes měl v obličeji stále ještě zbytky toho připitomělého výrazu, jaký měl dopoledne, když nic zlého netuše očurával mostní pilíř. Tyhlety pokojový rasy jsou hrozná zdegenerovaná pakáž, pomyslel si Gabriel. A ani není tak tlustej, jak původně vypadal. Když ohořely ty chlupy-

Starý muž, sedící opodál na hromadě plesnivějících jutových pytlů, se táhle poškrábal v nose a výslednou kuličku cvrnkl směrem ke Gabrielovi.

"Už to bude?"

"Hned, šéfe," odtušil Gabriel a otočil psem na rožni. Přestalo mu být vidět do tváře; tu pohltily plameny. Nad jejich jazýčky čněl jen pahýlek ocasu.

K ohni se přišouralo několik mladíků. Hovořili mezi sebou, hřáli si ruce, pošťuchovali se. Sem tam některý z nich přihodil plamenům prázdnou krabičku od cigaret nebo ohořelou sirku.

"Tak už je to hotovo," oznámil Gabriel poté, co z bezpečnostních důvodů uhasil oheň vydatným pramínkem moči.

Stařec se zvedl a s chrchláním a kašláním na rtech se došoural ke skupince. Ještě si stačil během nedlouhé cesty asi sedmkrát uplivnout. Na místě zašmátral v hromadě odpadků, vytáhl z nich vybledlou rybářskou židličku, usedl na ni a jednoznačným gestem si pohladil břicho.

Gabriel uřízl psovi zadní běh a na papírovém tácku, nesoucím ještě stopy po hořčici, ho podal starci. Všichni jej sledovali hladovýma očima, ale neodvažovali se po pečeni vztáhnout ruce. Teprve když stařík odhodil kost, spokojeně říhl a otřel si rukávem mastnou bradu, podělili se o torzo pekinéze.

"A teď byste... nám moh´ něco vypravovat, šéfe," ozvalo se z hloučku.

"Jo, to byste moh´," přidali se další.

"A co byste tak jako chtěli slyšet?" otázal se staroch.

"No, něco vo dávnejch dobách, nejspíš," zahuhňal něčí hlas.

"Dobře," přikývl stařík. "Budu vám vyprávět, jak jsem stvořil člověka k obrazu svému."

Andělé si olízli prsty a přisedli těsněji jeden ke druhému, neboť z vyhaslého ohniště stoupal už jen štiplavý kouř a od řeky táhlo.