|
Vlci
Dřevěnými prkénky jsem zatloukl díru po vypadlé okenní tabulce, aby dovnitř netáhla vánice a s hrůzou se podíval na malou hromádku posledního dřeva, která se nesměle krčila v rohu mé chatrče. Na mě už nezáleží ale ona musí přežít. Podíval jsem se na ni. Ležela na tom jediném, co se dalo považovat za postel v mém skromném příbytku. Byla tak nádherná a jemná, že já se skoro musel stydět za to, jak vypadám. Jsem zarostlý jako nějaký medvěd, v otrhaných šatech. Mám sice velkou sílu, ale jinak jsem velký hromotluk, jak mi ostatní často říkávají. Mám ruce, kterými bych vytrhnul ze země malý strom, ale obávám se jí jen dotknout, protože se bojím že, nedokážu být tak jemný, jak by si ona zasloužila. Když jsem ji našel včera v lese, bylo to něco, jako přelud. Najednou mě přepadl pocit, že se můj dosavadní život byl jen temná pustina a že teprve teď nacházím své slunce. Šel jsem tehdy ještě nasekat nějaké dříví, ale venku bylo tolik sněhu, že se stěží dalo dostat ze dveří ven. Co mě to jenom napadlo, vydat se takhle do pustiny na sever. To zlato, které slibovali na každém kroku, najednou jakoby zmizelo. Za rok jsem pracně narýžoval nuggety do takového malého koženého váčku, který nosím stále u sebe. Nevím kolik peněz bych za to dostal, kdybych se vrátil domů, moc tomu nerozumím. Ale podle toho, co měli ostatní chlapi, to moc nebude. Přes celý rok se tu dalo přežít. Dole u řeky se dalo najít nejen zlato, ale byla tam i spousta ryb, i v lese jsem občas něco ulovil, ale jak se začalo ochlazovat a napadl sníh, bylo to čím dál, tím horší. Už nelze takhle pokračovat, musím se vrátit. Taky přišli vlci. Nevím odkud, dřív tu nebyli. Zřejmě je žene hlad dolů z hor, a tak se dostali i do okolních lesů. Je jich tu stále více a nemají co jíst. Všechna zvěř se někam vytratila a oni teď dlouhé hodiny tiše vystávají kolem mého srubu a někdy v noci i hlasitě vyjí. Skoro se bojím vycházet ven a do pušky mám už jen pár nábojů. Zrovna včera se někam vytratili, a tak mě napadlo, že dojdu pro dřevo. Když jsem se s námahou brodil sněhem k lesu za srubem a obhlížel, který strom by mohl být dobrý, uviděl jsem, kam se vlci poděli. Stáli tam mezi stromy a rozpačitě hleděli na malou mýtinu, kde ve sněhu ležela nějaká žena. Vzal jsem pušku a vystřelil do vzduchu. Vlci se rozutekli. Nebýt mě, tak by tu chudinku asi spořádali k obědu. Přiblížil jsem se k ním pomalu a opatrně. Nenapadalo mě, co by tu mohla pohledávat. Ležela tam na sněhu obličejem dolů. Z lesa k ní vedly stopy. Zřejmě někam šla a upadla tady vyčerpáním. Opatrně jsem ji obrátil a zjistil, že ještě dýchá a že jen spí. Byla celá studená. Musela tam venku mrznout pěkně dlouho. Vzal jsem ji do rukou a začal se sněhem brodit zpátky do srubu. Můj pohled se od ní nemohl odtrhnout. Byla nádherná. Neviděl jsem sice oči, protože je měla zavřené, ale i to mi stačilo. Plavé vlasy měla skoro do pasu a jak jsem jí nesl, tak některé z nich vlály ve vzduch, ale většinou byly slepené a různě zamotané. Snažil jsem se přijít na to, co tady dělala a co se jí stalo, ale nic mě nenapadalo. Vždyť ani nevím, jak se o ní teď postarat. Kdybych byl chodil do školy, třeba bych teď věděl, co dělat. Ale mě přišlo lepší toulat se po Státech. Ještě že mě farář přesvědčil, abych se naučil aspoň trochu číst a psát. Jako dřevorubec jsem to sice nikdy nepotřeboval, ale alespoň můžu o tomhle všem napsat. Vevnitř jsem ji položil na svou postel, zabalil do kožešin a do krbu přidal ještě nějaké dřevo. Vůbec mi nebylo jasné, co s ní může být. Nikdy jsem nikoho neléčil. Vzal jsem jí lehce za ruku a chtěl ji něžně probudit. Nijak na to nereagovala. Napadlo mě, že musí být hladová, vypadala tak vyzáble a unaveně. Někde jsem vyhrabal poslední kousek masa, který zbyl ve srubu a udělal z něho vývar. Než se voda začala vařit, došel jsem ven ještě pro nějaké další dřevo. Vlci tam znovu stáli na okraji paseky a dívali se na mě upřeným pohledem. Nebyl to zlý ani dobrý pohled. Dívali se prostě tak, jak se dívají hladoví vlci. Zvednul jsem do vzduchu pušku. Zdálo se, že tuší, že je to ta věc, která dává rány a tak o pár kroků couvli. Rychle jsem se vrátil zpátky. Už tam neležela tak nehybně ale trochu s sebou vrtěla. Jen tak lehce. Nalil jsem vývar do misky a dal jí napít. Trochu jsem jí pozvednul a přiložil misku ke rtům. Dokonce na chvíli otevřela oči a pronesla několik slov. Nerozuměl jsem však ničemu. Buď mluvila nějakou jinou řečí, nebo tak blouznila, že říkala nějaké nesmysly. Polkla trochu vývaru podívala se na mě. Byl to takový horečnatý, nepřítomný pohled modrých očí.. Hned nato upadla zase do spánku. Všechno to bylo takové rychlé. Prober se. No tak, neusínej. Zacloumal jsem s ní. Pak jsem si uvědomil, že s ní asi zacházím příliš hrubě a tak jsem ji opatrně položil zpátky na postel. Napadlo mě, že by jí mohl pomoci doktor. Určitě potřebuje doktora. To jen urychlilo moje myšlenky na odchod. Zítra ráno odtud musíme vypadnout. Bude to asi dlouhá cesta. V takových závějích jsem do města ještě nikdy nešel. Vlastně jsem tam byl jen v létě pro nějaké nářadí a i tak to byla strastiplná cesta.
Toho dne se nějak brzy setmělo a tak jsem jen tak při světle krbu seděl za stolem, díval se na dívku v posteli a přitom se mi zdálo, že má nějak zdravější barvu, ale možná to bylo jen jiným světlem. Na krku měla přívěšek s písmenem "M". Začal jsem jí tedy říkat Mary. Ani ze dlouhou dobu se nijak nepohnula. Musela asi spát velmi tvrdě. Jednou jsem slyšel, jak chlapi povídali o nějakém bezvědomí, a myslím si, že tohle bylo právě to bezvědomí. Asi na mě padla rozmrzelá nálada a únava, že jsem začal usilovně přemýšlet o tom, co tu jen mohla dělat. Zřejmě někam šla. Ale kam? Asi ji cestou pronásledovali vlci. Bála se jich, a tak šla moc rychle. To ji vyčerpalo natolik, že padla do sněhu. Asi to nějak tak bude. Chudák. Má štěstí, že jsem ji našel. Je to pro ní vlastně štěstí? Co když ji stejně nebudu schopen pomoci a dostat se včas do města pro pomoc. Ona je mladá a má ještě život před sebou. Podle oblečení to vypadá, že je z nějaké bohaté rodiny. Má určitě velké plány a chce to v životě někam dotáhnout. Já jsem jen obyčejný dřevorubec, který se nechal zlákat zlatem a vypravil se jako spousta jiných na Aljašku. Je to asi hříčka osudu, že já jediný, ji teď můžu zachránit. Musím to udělat za každou cenu. Je mi už přes čtyřicet a v životě jsem ničeho nedosáhnul, ani jsem si nikdy nic neplánoval. Teď už je pozdě abych se to snažil napravit. Na mě už nezáleží. Ale Mary musí žít. Ona si to zaslouží. Sice o ní nic nevím, ale to nevadí. Ona musí žít aby naplnila své sny a aby můj život měl nějaký smysl. Jak jsem tam tak seděl, stále více se mě docházelo, že Mary strašně miluji. Ne jako nějakou vesnickou děvečku jako za mlada, ale jako něco svatého a nádherného. Něco, čemu jako prostý dřevorubec nesahám ani po kotníky. Usnul jsem v sedě za stolem a celou noc jsem ze spánku slyšel vytí vlků.
Ráno jsem se probudil, úplně s sebou trhnul starostí o Mary. Já si tady klidně spím a ona zatím třeba už nežije. Rychle jsem vstal od stolu a šel k ní. Viditelně se mi ulevilo. Klidně dýchala a vypadala lépe. Neměla už takovou mrtvolně bílou barvu způsobenou mrazem. Zato teď byla spíš horká. Určitě měla horečku. Čelo se jí rosilo potem. Utržený rukáv od své košile jsem namočil a začal jí otírat čelo. V jedné chvíli se mi zdálo že opět otevřela oči. Dal jsem jí napít, ale vypila jen pár doušků a hned zase zavřela oči. Na moje slova nijak nereagovala. Trochu mě to mrzelo. Chtěl jsem slyšet její hlas. Určitě by byl medově jemný a tichý. Nedalo se to už ale dále zdržovat. Položil jsem ji na provizorně vyrobené saně, pečivě ji zabalil do kožešin, do saní přidal ještě pár posledních zásob a přes rameno si přehodil pušku. Otevřenými dveřmi zavanul dovnitř mrazivě chladný vítr. Ten den byl opravu velký mráz. Vytáhnul jsem saně před srub a přehodil přes sebe popruhy, aby se mi lépe táhlo. Asi dvacet yardů před námi stála skupinka tří vlků. Zamával jsem puškou a zakřičel. To s nimi však nehnulo. Dokonce bych přísahal, že v jejich pohledu bylo cosi zlomyslného. Pomohl až jeden výstřel z pušky. Jeden z nich padnul se zakňučením na zem a ostatní rychle utekli. Trochu jsem si oddechl a začal táhnout saně směrem do nekonečných lesů a planin pře sebou. Postupovalo se mi velmi špatně. Často jsem se bořil až po pás do sněhu a saně se stále zasekávaly do větví okolních stromů. Kolem poledne začala být cesta příjemnější. Trochu jsem se posilnil sušeným masem. Mary nijak nereagovala na moje pokusy, dát jí napít. Vypadala, jako když sladce spí. Táhnul jsem dál a brzy začal pociťovat únavu. Snažil jsem se to ignorovat, myslet jen na to, abych šel dopředu, stále dál a dál. Myšlenka na záchranu Mary mi dodávala sílu pokračovat. Cesta se zdála být čím dál, tím jednotvárnější. Pořád jen dávat jednu nohu před druhou. Často jsem se otáčel, abych se ujistil, že je v pořádku. Zatím to celkem šlo, ale co mě znepokojovalo, byla malá skupinka vlků jdoucí asi sto yardů za námi. Šli stejně rychle jako my, nijak se nesnažili doběhnout nás. Jako kdyby si byly jisti svou kořistí. Jisti tím, že někde padnu vyčerpáním a oni budou mít hostinu. Nikdy jsem je neměl rád, ale teď jsem je začal přímo nenávidět. Drželi se neúnavně za námi a slunce se již počalo chýlit k západu. Věděl jsem že budeme muset někde přenocovat a začal se poohlížet po vhodném místě. Vědět tak, kolik mil jsme urazili. Snad je to do města už blízko. V létě mi to trvalo tři dny, ale to se mi šlo lépe a za mnou nebyla skupinka vlků.
Na noc jsem vybral místo pod vysokým stromem. Kolem bylo na zemi dost spadaných větví, takže se dal udělat slušný oheň. Ten byl potřeba ze všeho nejvíce. Jak slunce zapadlo, udělal se ještě větší mráz. Abychom se zahřáli opřel jsem se u ohně o strom a Mary si vzal k sobě pod kožešiny. Zase přišla několikrát k sobě a tak se mi jí podařilo nakrmit posledními zbytky potravin. Bylo mi jasné, že potřebuje něco jíst, aby byla silná a udržela se při životě. Stále asi měla velkou horečku. Občas něco říkala ze spaní, ale nikdy tomu nebylo rozumět. Vlci stáli dál od ohně a jejich oči se leskly odrazem plamenů. Někteří z nich kňučeli hlady, ale k ohni se báli přiblížit. V tom mě napadlo, že jestli se mi něco stane, Mary se nikdy nedozví, co se stalo. Věděl jsem, že má právo, to vědět. Vzal jsem tedy roličku papírů, kterou jsem měl pořád s sebou, aniž bych věděl, na co mi bude potřebná. Žádné pero nebylo, a tak mi k naškrabání toho všeho posloužil uhlík ořezaný do špičky. Vyčerpáním jsem usnul.
Ráno už oheň skoro vyhasl. Vlci se přiblížili o notný kus. Vypadalo to, jako kdyby byli neúnavní a nemuseli dokonce ani spát. Byly ale o poznání rozzuřenější. Jeden z nich se na mě vrhnul, když jsem pokládal Mary na saně. Všiml jsem si ho včas, takže dostal pořádnou ránu pažbou pušky, dříve než po mě skočil. Zakňučel a trochu se stáhnul. Chtěl jsem ho střelit, ale v tom okamžiku na mě skočil druhý ze strany. Než se mi podařilo ho ze sebe dostlal pokousal mi ošklivě levou nohu. Když byli vlci dál ode mě, zazněly dva výstřely a oba se svalili do sněhu obarveného jejich vlastní krví. Rychle jsem všechno hodil na saně a vyrazil dál. Svoje zranění jsem ale asi podcenil. Noha mě bolela jak čert a po hodině jsem skoro nebyl schopen chůze. Tekla mi krev a nešlo to nijak zastavit. Po krvavé stopě se sněhu nás vystopovalo ještě víc vlků a teď jich bylo za námi dobrých deset. Snažil jsem se jít stále dál a dál, ale pak už to nešlo. Ani Mary mě k tomu nepovzbudila natolik, abych byl schopen jít dál. Ona vlastně byla to nejsilnější, co mě povzbuzovalo. Bez ní bych nebyl schopen s pokousanou nohou schopen ujít ani pár yardů. Jak noha stále krvácela, cítil jsem, že nějak slábnu. Opřel jsem se o strom a do ruky se vzal pušku. Dokud budu mít náboje můžu každého vlka, co se přiblíží zastřelit. Ale patron bylo už jen pět. Napadlo mě, že takhle to dál nepůjde. Na sobě mi nezáleželo. Šlo mi teď o Mary. Nechtěl jsem aby padla vlkům za potravu. Když už tedy musí zemřít, tak ať to není potupné sežrání. Pomyšlení na její smrt bylo pro mě hrozné. Ne! Ona nezemře. Ona přežije. Z posledních sil jsem se postavil, zvednul nad hlavu celé saně i s Mary a položil je na větev stromu vedle mě, aby na ně vlci nedosáhli. Dokonce jsem si ještě stoupnul na jednu z nižších větví, aby to bylo co nejvýš. Pak jsem se znovu svalil vyčerpáním a vzal s i naposled do ruky papír a uhlík.
Teď tady sedím a je hrozná zima. Cítím že se skoro už nemůžu hýbat noha mě snad ani tak nebolí. To je asi tím, že už je celá bez života a umrzlá. Všech pět nábojů jsem už vystřelil a vlci se stále stahují blíž a blíž. Teď slyším z dálky psí spřežení. Asi se mi to jen zdá. Ne, nezdá. Vidím někoho míhat se mezi stromy. Někdo sem jde. Je ale ještě daleko. Jeden z vlků už jde už jde až ke mně. Je si tak jistý, že ani nepospíchá. Na tom ale nezáleží. Mary to přežije. Já jsem ji zachránil a ona bude žít. Z dálky slyším střelbu...
...na památku neznámému zlatokopovi, kterému vděčím za svůj život.
Mary L. Gumpová
|
