|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Deníky P.
Sedím v místnosti a je mi horko. Přestože tady máme klimatizaci, na mě nefouká. Asi to tak má být, ale zkuste s tím něco dělat, když vlastně nechcete. Sedím a mám dovolenou. Je léto, a já mám vše co potřebuji. Dýmku, čas, klid a lavičku – né nutně v tomto pořadí... Má dovolená je hrazená pojišťovnou a to vše na plný náklad. Je ticho, a to ticho léčí – možná mě taky ničí. Dává mi vše a taky vše bere. Bere mi sebe, protože tebe mi vzal před časem. Mí prázdninový organizátoři chtějí, abych mluvil – tak to dělám... Mluvím, abych mluvil. Píšu abych cítil a vyjádřil to, co bych přesně chtěl. Možná taky proto, že chci aby po mně něco zůstalo. A to je začátek. Překonat obavu z nepřijetí a přejít přes řeku Acheron dříve než se zvedne hladina a spláchne mě sebou. Opět to ticho, bzučení klimatizace a vrčení větráků... „Jak Vám může pomoci?“
Jmenuji se P. Jsem uzavřen v tichu a po tmě lovím svatojánské mušky. Potkávám zvláštní lidi, a rád si s nimi povídám – hlavně přes telefon. Je mi přes třicet a pomalu šedivím, a přesto chci stále zůstat mladý. Když pracuji, tak pracuji na jednom Gymnáziu, kde učím literaturu a vím že druhý Dostojevsky, Zola, nebo Šrámek ze mne nikdy nebude. Nevyrovnám se starším kolegyním, které mne, za mne a mnou dávno odsoudily. Haničky, Jarušky, kávička u ředitelovy sekretářky, která vlastně vládne... „Pane kolego!!! Jste nevhodně, viděl jsem...“ Tohle byl, vlastně je můj život. Tedy jen ta nutnější část. Práce. Práce složena ze spousty uhlů otazníků na které se ptám vždy před zrcadlem i bez něj. Vždyť i zrcadla občas nastíní křivý obraz – ten který je někdy snesitelnější... Tikot hodin a Jana. Už se nemůžu soustředit. Zase příště...
II.
Jano?! Máš mě vůbec ráda?! Zněla jedna z mých běžných otázek, na ni, mou spolubydlící v županu a s prostěradlem přes prsa. Málokdy mi odpověděla. Byli jsme spolu půl roku, ale stále pro mě byla jednou velkou neznámkou na dopisním papíře. Měl jsem ji rád, přitahovala mě a možná jsme si i dost rozuměli. Možná… Ona byla snílek a já více méně téˇy. Hráli jsme si spolu naše snové fantasy. Ona byla princezna a já princ. Zachraňovali jsme se navzájem. Nejdříve já ji, potom ona mě. „Vezmeš ten telefon?“ Složité žít s ní reálný život – snové fantasy na denním pořádku a s ním něžné šeptání. Nekonečně dlouhé chvíle. Často jsem ji čekal před školou, abychom jeli ke mně. Ve výtahu se něžně líbali, zatáhli okna, pustili hudbu, a schování před světem potichu snili své… „Petře?!“ Snili o nás, o ni, o mně, o cestách a romantických vycházkách. Milovala západy sluncí nad obzorem, když zář je ještě obalena chladem z modrých kopretin. V okamžiku modrého blues, kdy mraky jsou zbarveny do ruda. Držela se mě za ruku a ani jeden z nás nemluvil. Nesměl. Vždyť šance na odpověď druhého je mizivá, přesto mi rozuměla. Nikdy to neřekla, ale já to věděl, nebo možná chtěl… vědět, chtít to tak. Přivinula se ke mně a schoulila se do náruče. Cítil jsem ji. Její vůni, dech. Držel jsem ji, jako by mi ji někdo chtěl vzít. Vzít a nikdy nevrátit. Děsilo mě to a ona mě uklidňovala – neboj se… jsem tady… A možná mi taky lhala, možná i ne. V tu chvíli mi to bylo jedno. Moc jsem toho neměl, ale tu chvíli bych za nic neměnil. Ani za tisíc slonů s dvěma velbloudy navrch. „Kde jsi?!“ Tehdy mi taky prvně povídala o svých snech. Hráli barvami. Rudá střídala černou a modrá si hrála v kruzích s dalšími. Byly něžné, choulostivě krásné. Přesto z nich měla strach. Snažil jsem se jim porozumět. Toužil jsem po tom jako malé dítě po náruči. Čím více jsem chtěl, tím méně to šlo. Jednou jsem ale taky nechtěl. Nechtěl a všemu porozuměl. Rozuměl jsem jejím toulkám, útěkům, přáním, snům. Tak blízko. Poprvé, z lásky. V noci jsem pak ležel vedle ní a chtělo si mi plakat.
„Tůůůůt… ticho!“ A modrá střídá rudou, černá žlutou. Souhra barev, souhra těl.Zmítaly se v prudkém sledu, a my se pohybovali na hraně. Bim, bam… komu zvoní hrany? „Jano?!“ Je tomu měsíc, vzkaz na lednici a podlaha byla zametená…
|
|
|