|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Polej mi tu hlavu!!!!
Autor: Stef (Občasný) - publikováno 7.9.2003 (22:53:34)
|
|  |
Byla polovina Září a Babí léto se překonávalo, aby nezůstalo nic dlužno své romantické pověsti.
Martiny se rozhodl, že právě tohle je nejlepší čas, předvést svojí slečnu babičce na venkově. Babička se ho pokaždé vyptávala s urputností starých lidí, jakpak že se mu v té Praze líbí a jestli si tam už našel nějaké hodné a hlavně slušné děvče.
Tak teď jí Simonku ukáže. Ani v nejmenším nepochyboval, že babička bude jeho krásnou a voňavou Simonkou nadšena.
Sobota ráno.
„Simonko, pojď už, naší bábi se budeš líbit i takhle, nemusíš už nic vylepšovat“ Snažil se jí odtrhnout od toaletního stolku.
„Už jdu Martí, přece musím udělat dojem“ Řekla a nastavila tvář do kumuloidu vytvořeným pudrovým práškem.
Konečně Simonka vplula na sedadlo vedle Martina a malý Opel se vydal na cestu. Martin zaregistroval, že se Simča stihla ještě jednou převléknout a to v době, kdy on čekal u auta a nedočkavě okopával gumy. Simča teď měla přiléhavé tričko, džínovou sukni a střevíčky, které se svým tvarem na venkov opravdu moc nehodily.
Za hodinu dorazili na místo a Simonka se lehce přidržovala Martina, když vkročili na dvorek plný slepic, slepičinců a dalších tvorů, které by ani nedokázala pojmenovat.
Martin pošilhával po střevíčcích, jež se zlehka bořily do trávy a občas na nich něco uvízlo. Představil jí babičce a ta, celá nesvá z neohlášené návštěvy, polila kávou kocoura, který se jí pletl pod nohama a tak šla vařit jinou. Celá zmatená vykládala cosi o tom, že na jejich prase dnes přijde řezník. Když se jí Martinovi podařilo trochu uklidnit, vyšlo najevo, že dnes bude zabijačka.
A byla.
Za chvíli se vkolébal do kuchyně řezník, zosobněný strýcem Hůlou. Nesl nože a dožadoval se piva a slivovice na posilněnou.
„Nazdar Martine“ zahlaholil strejda „to je dost, že se ukážeš!!“ a vrazil Martinovi do rukou motouz, kterým se měla pašíkovi přivázat noha a znemožnit mu tak pohyb.
„Tak teď něco uvidíš“ Pronesl Martin k Simonce s ponurým výrazem v obličeji.
„Jéé, to je skvělý, můžu se dívat, až to prasátko povedete na dvorek?“ Ptala se s naivním úsměvem Simonka a strýc Hůla si jí změřil od hlavy k patě.
„Jen se poďte kouknout do chlíva děvenko, nebujte se, to prase je jak beránek“ Zaševelil strýc a všichni vyšli z chalupy.
Na dvorku už popíjel pivo soused, jenž byl přizván, jako pomocník.
Simonce se zdálo, že puch v chlívě se fakt nedá přežít déle než pár minut, ale poslechla, když jí strýc Hůla s lišáckým úsměvem řekl: „ Tajdle si slečinko stoupnětě, ať vám nic neuteče.“
Simonce neuteklo nic. Uteklo totiž prase a to ve chvíli, kdy se strýc rozpřahoval sekyrou a Martin držel napjatý motouz, k němuž bylo nebohé prase připoutáno za zadní nohu. Motouz praskl a prase se vydalo na úprk. Cestou k vratům jen těsně minulo Simču, která se bleskurychle vydrápala na dřevěné hrazení a přepadla k nic netušící koze. Než jí Martin vyprostil z úzkého prostoru mezi žlabem a hromadou sena, zahnal Hůla se sousedem a babičkou milé prase do rohu dvorku a tam ho řezník a strýc v jedné osobě, zbavil všech životních funkcí.
Simča se sice vynořila ze chlíva, ale její zjev zaznamenal dosti značné změny, ne však k lepšímu. Její původní nadšení se vypařilo a teď už sháněla jen koupelnu a něco přijatelného na převlečení. To se ovšem ukázalo být dosti problematické, neboť Martin měl u babičky jen několik starých tepláků a triček neurčité barvy.
„Jak teď budu vypadat?!?“ Hučela Simča a s nakvašeným obličejíkem a hromádkou náhradního oblečení šla za Martinem do koupelny.
„Neboj kočičko moje, tady se to tak nebere. Ještě ti seženu nějaký boty a je to, no“ pokusil se o uklidňující tón Martin a strkal jí do rukou zahnojené střevíčky, což jí vehnalo slzy do očí.
Ze dvora bylo slyšet zvuky otevíraných piv, tupé cinkání štamprlat o sebe a hlasité výkřikování strýce Hůly.
Martin vykročil na dvůr, očekávaje nějakou další katastrofu v podobě oživlého pašíka, ale ke své úlevě uviděl jen kouřící kotel s horkou vodou, babičku přinášející různé nádoby, nože a nástroje. Čiperně pobíhala mezi mužskýma s lahví slivovice a spokojeně hodnotila tělesnou konstituci pašíka. Ten byl nacpán do necek.
„Tak deme na to, vopaříme čuníka“ mlaskl strýc Hůla a poplácal se po umaštěné vypouklině břicha na zástěře. Rozdělil úkoly tak, že babička měla posypávat čuníka smolou, Martin ho měl polívat vařící vodou a Hůla se sousedem se chopili takzvaných „zvonků“a škrabali nebohému praseti chlupy z těla.
Všechno šlo báječně, jen Martin chvílemi nepřiložil do ohně pod kotlem a tak se voda moc nevařila, což se později ukázalo jako zásah štěstěny.
Z chalupy vyklopýtala v sešlapaných teniskách, teplácích a vytahaném triku Simonka. Zakopla o vystouplý kámen na zápraží a tak tak, že nepadla mezi pobíhající drůbež. Martin se k ní otočil a zapomněl polívat prase.
Strýc Hůla začal být nevrlý, že paření neprobíhá tak, jak si představuje.
„Martine dělej, polejvej, nebo se vocaď nehneme!“ Zahulákal.
Na Simonku v tu chvíli začala se syčením útočit husa, které se nelíbilo, že má vínové tenisky. Martin nevěděl, jestli polejvat to pitomý prase nebo zachraňovat svého miláčka. A v tom zaslechl, jak strýc huláká: „polej mi i tu hlavu……“
Zcela instinktivně tedy zvedl kbelík s horkou vodou a vyšplíchl ho na hlavu, ne však praseti, ale strýci Hůlovi, sklánějícím se nad neckami. Ten zavyl a začal si strhávat košili z těla.
Simonka se dala na bezhlavý úprk před husou, která jí úspěšně pronásledovala.
Soused nastartoval Žigulíka, za pomoci babičky vtlačil opařeného řezníka dovnitř a odvážel ho na zdravotní středisko do nedaleké vsi.
Martin zůstal stát nad ne zcela opařeným prasetem v neckách a bezradně se rozhlížel.
Ještě po letech se tomu se Simonkou smáli, neboť tentýž večer jí Martin přivedl do požehnaného stavu a za dva měsíce bylo prase spořádáno bujarými svatebčany.
|
|
|
