Sněhová královna
Jan Dvořák stál u okna svého bytu a zamyšleně pozoroval tichý svět tam dole. Z pátého patra měl, narozdíl od těch nešťastníků z bytů v nižších patrech, rozhled na celé město. Vzpomínal na prosluněné dny, kdy se často kochal pohledem na letní Prahu, žijící přílivem sezónních turistů a vykloněn z okna, nasával podvečerní atmosféru rozpáleného města. To vše bylo najednou tak neskutečně dávno. Dnes stál u téhož okna. Prochladlý, zabalený do péřové deky, kterou měl staženu silným koženým páskem se stříbrnou přezkou, s kulichem na hlavě a tlustými kožešinovými rukavicemi. Za jiných okolností by si připadal směšně, ale už dávno překročil pomyslnou hranici, kdy měl obavy o to, co si o něm lidé pomyslí. Každý výdech byl následován průsvitným obláčkem páry, který se záhy rozplynul v mrazivém vzduchu. Dokonce i když močil, uvolňovalo se ze zlatavého proudu tekutiny tolik vlhkosti, že musel často otočit hlavu stranou, aby nebyl zasažen páchnoucím obláčkem. Zpočátku mu to vlastně ani nepřišlo jako obtěžující, ale čím méně jedl a pil, tím větší byl zápach věcí jež opouštěly jeho tělo. Navíc se nedávno přidala ta zvláštní, všudypřítomná pachuť acetonu v ústech. Zima a hlad. Tato dvě slova naprosto přesně definovala začátek letošního roku. Hlad, zima a strach.
Z hluboka se nadechl, jako by tím chtěl nabrat dostatek síly k tomu, co ho dnes čeká. A pro to, co má vykonat potřebuje sebrat odvahy skutečně hodně. Vždycky si byl vědom, že musí, jako každý správný muž, zabezpečit rodinu. Dokonce byl celý život patřičně hrdý jak se mu to daří. Měli všechno - nejnovější elektroniku, drahou dovolenou, skvěle a moderně vybavený byt, nové auto - vždy to nejlepší co se dalo v té které době koupit. Jenže teprve dnes si uvědomuje jakou skutečnou váhu mají slova - ZABEZPEČIT RODINU. Jakou váhu mají ve smyslu přežití, nikoli ve smyslu blahobytu. Najednou mu všechna ta elektronika připadala (a skutečně byla), směšná a bezcenná. K čemu je vám mikrovlnka bez proudu? Domácí kino a úžasná hi-fi soustava? K čemu ten nejmodernější plynový sporák bez plynu? A masážní vana? Jak si chcete užít perlivou koupel, když neteče voda a navíc je pěkných pár stupňů pod nulou? Smutně se pousmál nad svou vlastní hloupostí při sestavování svého tehdejšího žebříčku životních potřeb. Za zády se mu ozvalo zaklepání na dveře pokoje. "Honzo?" Manželky hlas zněl nejistě. "Jsi v pohodě?" "Jo, jasně že jsem," snažil se o pevný tón hlasu, "hned za vámi přijdu." "Dobře, Kamila už zapálila oheň, tak se přijď ohřát" "Za chvilku," houkl na dveře, aniž by se otočil od okna. Zvedl k očím ruku v níž držel veliký kuchyňský nůž. Zamračeně si ho prohlížel. Svíral ho tak pevně, že by mu jistě zbělely klouby, nebýt tlustých rukavic. V lesklé střence zachytil odraz svých očí a také části pokoje, kde se na koberci choulil Ron. JEHO Ron. Dostal ho jako malé chlupaté štěňátko krátce po infarktu. Lenka se někde dočetla, že prý je to jedna z těch nejlepších terapií pro lidi s nemocným srdcem. No a tak, když se vrátil z nemocnice, uvítal ho nový člen rodiny vrtěním směšně krátkého ocásku a za nedlouho také loužičkou na botě. Nikdy neměl žádné zvíře. Přes počáteční nejistotu, jestli právě tohle byl dobrý nápad, mu Ron přirostl k srdci. Tak moc, že často na cestách s překvapením zjistil, jak hodně se mu po té černé chundelaté příšeře stýská. A teď by ho měl zabít. ON má zabít Rona? Bože, copak není jiná možnost?! Ruka mu bezmocně klesla. Nedokázal by se teď otočit a podívat se do těch psích očí za nic na světě. Možná to zvíře jen dělá že spí. Možná tuší, možná VÍ, co se teď odehrává v mysli jeho pána.
Znovu se zadíval z okna na bělostné závěje. Táhly se celým městem. Ulice se proměnily v temné soutěsky mezi domy, které ještě nebyly pohlceny neskutečnou vrstvou sněhové přikrývky. Tu a tam bylo možno zahlédnout v okně některé z budov blikající záři skromných ohníčků, které sotva stačily na to, aby zahřály majitele bytu. Někde se dokonce kouřilo z komína. To byli ti šťastnější, kteří nejen že měli doma klasická kamna, ale navíc, ještě stále čím topit. Takové domy se však stále častěji stávaly obětí útočníků, kteří loupili a dokonce byli schopni i vraždit pro trochu tepla a jídla. Bílá smrt. Sundal si rukavice a zašmátral po kapsách. Našel igelitový sáček obsahující poslední zbytky tabáku vydrolené z nedopalků, které schraňoval od doby, kdy napadly první dva metry. Ubalil si tenkou cigaretu. Jestli si někdy doopravdy POTŘEBOVAL zapálit, pak je to právě teď. Krize dosáhla vrcholu. Teď už může být jedině hůř. Vdechoval opojný kouř a na pár okamžiků dokonce uvěřil, že mu dává pocit pohody a klidu. Vzpomínal jak TO vlastně začalo. Kdy se situace z těžko zvládnutelné stala kritickou, aby se následně změnila v beznadějný boj o přežití? Kdy? Kdy do Evropy, do města, do JEJICH domu, přišla bílá smrt?!
Bylo to těsně před Vánoci. Ne tak daleko, aby už nepropukla tradiční nákupní horečka, ale ne zase tak blízko, aby už měla většina populace nakoupeny obvyklé vánoční zásoby jídla. Nejprve během pár dnů napadl sotva ubohý metr sněhu. V médiích se stále mluvilo o kalamitě, která postihla celou Evropu. V hloubi srdce však většina národa jásala. Konečně bílé Vánoce! Po mnoha letech, kdy nebylo v Praze po sněhu ani památky, se děti dočkaly toho, o čem rodiče vyprávěli. O večerech, kdy vypadalo město ve světle pouličních lamp jako z cukru. O bruslení na zamrzlé Vltavě. O bláznivém sáňkování na Petříně - to vše mohly prožívat na vlastní kůži. A pak přišly Vánoce. Skutečně bílé. Jenže sníh padat nepřestával a bylo ho stále víc a víc. Postupně začaly selhávat dodávky do obchodů a sníh už z ulic nebyl odklízen s takovým odhodláním, jako zpočátku. Ještě stále však bylo možné někam dojet. Navštívit příbuzné, nebo se nazdařbůh toulat městem. To byl čas, kdy lidé ještě věřili, že se dočkají jara. Krátce po Silvestru se stala situace vážnou. Vrstva sněhu dosáhla magické hranice tří metrů a sníh už nebylo z ulic kam odklízet. Televize s jistými obtížemi, ale přesto, stále vysílala. Nemluvilo se o ničem jiném, než o Evropě utopené v závějích. Po nebývale suchém létu, kdy přes dva měsíce nezapršelo a teploty se pohybovaly kolem pětatřiceti stupních, se to zdálo jako další rána osudu postihujících lidské plémě. Každý mohl na obrazovce sledovat tytéž záběry, které mu poskytl pohled z okna. Většina obyvatelstva přestala chodit do práce. Po týdnu se začala hroutit infrastruktura a vázly dodávky tepla do paneláků na sídlištích. V centru velkých měst byl život ještě relativně bez větších obtíží. Sníh stále padal. Na konci ledna nastala skutečná krize. V důsledku kupících se havárií, které nezvládal nikdo řešit, zůstala Praha a většina velkých měst nadobro bez elektřiny, o plynu ani nemluvě. Lidem, k narůstajícím problémů s docházejícími zásobami po neúrodném létě, přibyla ještě vážná starost navíc - všudypřítomná zima. Dostat se ven z domu bylo prakticky nemožné. Mnoho těch, kteří se obětovali a vyrazili někam pro potraviny či dřevo se nevrátilo. Teplota dosahovala třiceti stupňů mrazu a po vysoké vrstvě sněhu se nedalo chodit ani ve sněžnicích. Sníh byl totiž jemný jako měsíční prach a při silných poryvech větru doslova protékal ulicemi jako bílá řeka. Nikdo nic podobného dosud neviděl. "Suchý" sníh. Je pravda, že se našlo několik odvážlivců snažících se udržovat systém tunelů mezi jednotlivými domy, ale ty se hroutily tak často, že se brzy nenašel nikdo, kdo by je využíval. Navíc jejich existence postrádala jakýkoli smysl, když jediné k čemu mohly posloužit, byla návštěva jiných domů v ulici. A v těch byl stav možná ještě zoufalejší. A sníh padal. V polovině února si lidé konečně uvědomili, že pomoc, kterou podvědomě stále očekávali, nemá tak nějak odkud přijít. Všichni měli tytéž starosti. Počet mrtvých a tragedií narůstal geometrickou řadou. Někteří to vzdali, uzavřeli se do sebe a v prochladlém bytě pokorně očekávali příchod bílé smrti. Jiní se stejně jako to dělají zvířata, když čelí nebezpečí, seskupili do "stád" a takové skupinky pak přeci jen lépe odolávaly této kritické situaci. Zpravidla si vybrali jediný byt v domě a v něm se usídlili. Ušetřili tak drahocenné dřevo na topení a nakonec i poslední zbytky zásob vypadaly nadějně, pokud se daly dohromady zbytky z více partají. A tak tedy z nájemníků jednotlivých domů vznikaly jakési velké rodiny, kde každý z členů přispěl svým dílem k dobru celé skupiny. Brzy bylo vidět, že do tohoto stádia došli podvědomě ve stejný okamžik snad všichni obyvatelé města. Dokladem byl pohled z okna. Prakticky ve všech domech v okolí mizely okenní rámy a z neobydlených bytů vlastně vše, co bylo dřevěné a šlo spálit. Nejtěžší situaci měli asi obyvatelé paneláků. V těchto stavbách bez komínů, bez pořádného zateplení, se sotva dvaceticetimentrovými zdmi, docházelo k prvním úmrtím. V únoru už bylo jasné, že ze sídlišť je jeden monumentální hřbitov. V mrtvých panelácích nebliklo v noci už ani světélko. Ani plamínek, jako důkaz o životě tam uvnitř.
On se svou rodinou zůstal odříznut od světa ve starém karlínském domě, který byl takřka prázdný. Naneštěstí byly po povodních vyklizeny sklepy, takže neměli možnost, jako jiní, topit harampádím, které se po generace hromadilo v dřevěných kójích. Navíc v celém domě byli zcela sami. Jen v posledním patře, hned pod střechou, bydlela (snad) jedna stařenka. Ta už však byla zcela jistě dávno mrtvá. Když na svých pravidelných výpravách obcházel dům aby našel něco, cokoli, čím se dalo zatopit, úmyslně se jejímu bytu vyhýbal. Možná to byly poslední zbytky slušnosti které mu nedovolily vyrazit dveře a vzít si co potřebuje. Spíše však zbabělý strach z pohledu na její ztuhlé, vychladlé tělo. Její smrt připisoval sobě. Věděl o ní. Celou tu dobu o ní věděl, ale sobecky sobecky se upnul jen na své potřeby. Ve skrytu duše - ačkoli si to nepřiznal - tajně doufal, že stařenka zmrzne dřív, než stačí sníst většinu svých zásob. A ty pak pomůžou jemu a jeho rodině přežít o pár týdnů blíž k vysněnému jaru. Sakra, vždyť on na ten byt málem OPRAVDU zapomněl!
Když odhodlaně vyšel z pokoje, upnuly se na něj tázavě tři páry očí. Mohl v nich číst otázky - vážně jsi to udělal? Opravdu jsi Rona zabil? To ho budeme skutečně jíst?! "Ještě jsem zapomněl na jeden byt," řekl na vysvětlenou, když se do pokoje vřítil i Ron. Jejich úleva byla skoro hmatatelná. "Možná tam ještě něco najdu."
Záhy už stoupal po schodech, v ruce velikou sekyru, do bytu v posledním patře. Míjel prázdné byty bez dveří, oken a s vytrhanými podlahami. Z jejich temných útrob vanul na chodbu domu štiplavý mráz a v tichu podvečera přinášel skučení větru, který se proháněl mrtvými ulicemi. Pevným krokem vystoupal až pod střechu. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co jej čeká za dveřmi podkrovních místností. Bude v křečovité poloze zkroucená na podlaze? Bude mít otevřená bezzubá ústa ve smrtelném bezhlesém výkřiku? Bude mít otevřené oči s mrtvým pohledem? Nemohl se zbavit vtíravých představ. Několika ráznými údery vyrazil zámek a dveře se s vrznutím pootevřely. Zlehka do křídla postrčil topůrkem, nahlédl dovnitř a- -naskytl se mu nečekaný pohled- v místnosti za malou předsíňkou seděla ve velikém ušáku u rozpálených kamen, bělovlasá stařenka. V ruce držela plechový hrnek horké polévky a tázavým, leč pevným pohledem ženy, která má už leccos za sebou, si ho prohlížela. Jen pár okamžiků pohledu do jejích šedých, hlubokých očí a něco vněm se zlomilo. Něco uvolnilo stavidla pocitů, které držel kdesi hluboko v sobě, protože ... protože mu jeho rodina věřila a on chtěl být silný. MUSEL být silný. "Copak tu děláte mládenče? Co chcete?" "Víte já... já, myslel jsem... no, že jste umřela. Víte, ta zima tam venku a... a moje rodina a všichni... a prostě oni umírají a...", vycítil, že právě teď si může dovolit být slabý a všechno to chtělo ven, "...a moje rodina, je nám strašná zima... a já chtěl zabít psa ... a neměl jsem odvahu a...," vzlykal. "Počkejte, pěkně pomalu. Zavřete a pojďte se ohřát," pokynula mu ať vejde.
Za chvíli se už choulil u kamen a srkal horký, dokonce oslazený čaj. Chrlil ze sebe vše, co za poslední dva měsíce prožil a viděl. Vodopády slov střídaly proudy tichých slz a chvílemi přes vzlyky málem neudržel hrneček v ruce. Potřeboval se vyplakat. Tolik to potřeboval někomu říct... a tolik se mu ulevilo...
Když pak za necelou hodinu seděl on, i celá jeho rodina u stařenky ve vyhřátém bytě a slastně usrkávali horkou rybí polévku, vyprávěla jim o sobě, o lidech v nouzi a také o válce. "Víte rodinko, já jsem už prožila hodně časů dobrých i zlých a život mě naučil využít ty dobré v prospěch těch zlých. A taky válka, Jo, jo válka... tenkrát panečku! To byl hlad, a pro krajíc chleba se i zabíjelo. No a můj táta, ten vždycky říkal - holka, až ti bude dobře, dej třetinu příjmu stranou a naplň si spíž až po okraj. No a vidíte děcka, můj táta, ten měl vždycky pravdu.Jo jo..." Ukončila svůj monolog důrazným pokýváním hlavy a s vědoucím úsměvem se zahleděla do plamenů a zřejmě i svých vzpomínek...
Jan Dvořák zůstal se svou rodinou u stařenky po celý zbytek té vražedné zimy. Její zásoby se zdály bezedné. Naučili se péci chleba, vyrábět svíčky, zatopit v kamnech, pražit kávu a dokonce i využít zkyslé mléko na výrobu sýra. Prostě vše to, o čem slyšeli vyprávět rodiče svých rodičů a nikdy na vlastní oči neviděli. Staré paní se věnovali seč mohli. Dělali jí společnost, trpělivě naslouchali jejímu stále opakujícímu se vyprávění a společně snili její sen o jarní procházce vonícím borovým lesem.
Jednoho dne jaro skutečně přišlo. Tuny sněhu se během týdne proměnily v kalné běsnící řeky, které však během několika dní opadly a konečně odhalily tu spoušť. Byl květen a ani vonící šeříky nedokázaly překrýt všudypřítomný pach smrti. Evropa se konečně mohla začít vzpamatovávat z hrůzného snu. A právě tehdy stařenka zemřela. Tiše a bez hlesu, ve svém oblíbeném ušáku s nedopletenou šálou v klíně, usnula na věky snít svůj sen o vonícím borovém háji.
Zatlačili jí oči a mlčky v tiché úctě stáli u jejího křesla. Každý sám se svými myšlenkami. Přežili jen díky ní. Jsou to oni, kdo teď mají v rukách budoucnost a o tom, jaká bude rozhodnou jejich činy. Den za dnem se dávají lidé z města dohromady a zjišťují jak žalostně je jich málo. Den za dnem plánují odstraňování škod a den za dnem si uvědomují, že už nikdy nic nebude jako dřív...
Z myšlenek je vytrhla nejmladší dcera, která kamsi odběhla a záhy se vrátila s plastovou čelenkou zdobenou umělými kameny. Přesně takovou, jakou můžete spatřit sledujete-li přenos z volby Miss. Korunka pro královnu krásy. Korunka pro Bárbíny, pravá od Mattela. Svými dětskými neohrabanými prstíky jí opatrně zasunula do bělostných vlasů zesnulé stařenky. "Byla to naše sněhová královna," řekla tiše a po tváři se jí rozkutálely perly slz, pravdivější než tisíce moudrých slov kohokoli z dospělých...
|