Poslední báseň

Pokaždé divím se

pohledu na slony,

postava na římse

odkrývá záclony.

Dětičky v bačkůrkách

létají krajinou,

zůstane Sněhurka

dívenkou nevinnou?

Po roce zboří se

co stálo po léta,

korunu ponese

královna Markéta.

Svítivé záblesky

vzduch s hustou bělobou

pohlédni na fresky

zkažené hnilobou.

Tak svět dnes mění se

a ámen na věky

domy a ulice

louky a paseky.

Hledej dál, co je to

co se to zachvívá

zlo budiž prokleto

nálada ohnivá.

Díky vám zac úsměv

příšery nelidské

za váš šeredný zjev

za činy komické.

Odleťte do hlubin

času a prostoru

maličký cherubín

před říší netvorů.

Z mraků se objeví

výčitka hlasitá,

uvidíš na nebi

červená kopyta.

A zem je matka tvá

teplá a příjemná.

Ještě není mrtvá -

- vzdálená, tajemná.

Miluj tu matku svou

i slunce, planety

všechny co teď tu jsou

uvidíš ... právě ty.