|
Tam, kde dřív hřměl, kmet sní sám, tich.
Vlas zvad´, zšed´, zříd´, i vous mu zplih´.
A dme se břich.
Tak stih´ ho syn a jal se klít
(nu, cloum´ s ním hněv; nad to jest zpit),
řve, chřtán jak břit:
"Jsi kůň! Jsi hňup! Jsi bloud a plaz!"
"Kuš, nech mne už! Ach, blesk tě sraz
či zlom si vaz!"
- král Jan, syt jha a pln chmur dí.
Však v pouť jde zas, ač vztek jej rdí.
Svár žluč mu mích´.
Náš rek sláb, stár, i rád by Grál,
by pil z něj a tak zdráv prch´ z már.
Kéž přán mu zdar!
Skrz strž a brod a step i hvozd,
kde šír luh, lán, i tam ctný host.
Dál pro ten skvost!
Tu viz sluj; tma; v ní běl sta lbí
a Grál! Však král stvůr, Tchoř!, tu dlí!
Teď Bůh buď s ním!
Leč král, slep, hluch, v kel šel i čich.
Ha, Tchoř má pech! Král v krk jej pích´;
běs mře, až chcíp´.
A slyš! Kde v dál zlá stře se říš,
kam bys jen sáh´, snad o píď výš,
zří skvět se číš!
Jan po ní hmát´ a dal si hlt.
Hle, hned zmiz´ hrb; chrup, sval jak chrt,
ta tam je smrt!
V hrad chce se brát - leč čpí z něj smrad!
A princ, jsa srab, síp´, vzlyk´, a pad´.
(nešť, byl to had!)
Toť hry té mat!
Ba, byť kmet chud a vetch, vždy střez
se hold mu vzít. Jen pak máš čest!
|
