Michal Bärlach

Pohádka o mnohomílových botách

aneb

Přiblíženci IV.

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, v zemi plné lásky a štěstí.

Všechno to začalo setkáním dvou malých lidí. On šel obezřetně od západu směrem na sever a musel projít středem. Ona kráčela rozvážným krokem dámy od východu na jih – a musela projít středem. Setkali se na náměstí malého městečka. Slunce svítilo, lehký podzimní vánek si pohrával s jejich dlouhými vlasy a zvonice právě oznamovala čtvrtou odpoledne. Dál snad nemusím opakovat slova z miliónů knih – setkání očí, zvolňující krok končící zastavením, lehký úsměv a tlukot srdce.

Ona     Jde se tudy směrem na jih?

On       Jdu na sever.

Ona     A?

On       Jistě i odtud se dá jít na jih.

Ona     Hledám nejkratší cestu.

On       Máte buzolu?

Ona     Ne.

On       Ani já ne.

            Mluvili dlouho. Chvíli se smáli a chvíli plakali. Padla noc, přišlo ráno, spadlo listí, napadl sníh, zavoněla louka za náměstím, přehnala se letní bouřka a listí začalo žloutnout.

Ona     Tak myslíte, že se odtud dá jít na jih?

On       Určitě, ale nejkratší cesta, to Vám nikdo nepotvrdí.

Ona     Proč jdete na sever?

On       Proč vy na jih?

Ona     Ptala jsem se první.

On       Nevím.

Ona     Taky ne.

            Mlčeli chvíli. Setmělo se.

Ona     Tak nashle.

On       Nashle.

Ona     Půjdete někdy zpět?

On       Proč?

Ona     Nevím, snad, že bychom to vzali tudy.

On       A potkali se?

Ona     Ano.

On       Nevím, třeba ano… Jestli trefím...

Ona     Aha, tak šťastnou cestu.

On       I Vám.

            A to je konec děti. Šli pak dlouho a jestli nezemřeli, jdou dodnes. Ona na jih a On na sever…